iKlubovnae-StopaSPJFe-ShopDlouhodobá hra pro kluby


, Registrovat
Přejít na menu

Údolím řeky Klamath

Setkání klubů Bobří stopy se už nějakou dobu koná pravidelně jednou za čtvrt roku (v létě je nahrazeno táborem). Zde najdete reportáže ze všech již proběhlých setkání.

22.10.2012 22:02
Autor: Sova, Počet přečtení: 1297

Datum: 4. - 8. 5. 2012, Autor: Drobek
Květnové setkání klubů a táborníků Bobří stopy: šestnáct bezva lidí, skvělý srub Áčko u Hoštejna a počasí vlídné, byť trochu chladné. Co víc si přát? Přesto se přihodilo něco, co nám pohodu na akci trochu narušilo, ale díky odvaze a vytrvalosti všech zúčastněných jsme si ji stejně užili. Nebojím se tvrdit, že hoštejnské setkání bylo jedním z nejlepších, které jsem zažila.

Pátek 4. května 2012

Když navečer osm účastníků ze štramberského Tygřího drápu – Adel, Anežka, Barča, Kryska, Peťa, Verča, Vítek a Volta - společně s organizátorem Sovou vystoupilo na zastávce Hoštejn a zamířilo do hloubi lesa, závodila jsem ještě s nákupním vozíkem v zábřežském Kauflandu shánějíc zásoby jídla na pět dní. Proto nevím, zda se pěším po cestě přihodilo něco zajímavého. Netrvalo však dlouho a s rodinou KratochvíloKrásný to kraj hoštejnský.vých, jíž velmi děkuji za odvoz zásob, jsme ujížděli týmž směrem. Po překonání matoucí závory přes lesní cestu a nebezpečného terénu jsme dorazili na místo také a přivítalo nás nadšené volání: „Našli jsme luky a sklep!“ „Uděláme přehradu!“  „Mají tu killball!“ Vynosili jsme jídlo do srubu trojúhelníkového tvaru a obdivovali jeho okolí – jelikož se zde v létě táboří, našli jsme kromě zmíněného i studnu, sklad, ohniště s kruhem sedátek a laviček a zachovalé latríny. Kratochvílovy, kteří na místě zanechali Pepu s Hotem, vystřídali tzv. Opaváci a přibyli k nám Terka, účastnice soutěže Urban legends, a její brácha Vojta. V počtu čtrnácti lidí jsme si tedy zahráli oblíbenou seznamovací hru, při níž voláte jména ostatních, aby jste nebyli člověkem uprostřed udeřeni smotanou matrací. Když jsme už věděli, jak každému říkat, v posledním zbytku denního světla jsme si zahráli hru Sdružování. Spočívala v tvoření skupinek podle podmínek na kartičkách, ale například „3 lidi, kteří zazpívají koledu Já bych rád k betlému“ jsme nenašli. Po dohrání jsme se vrátili do srubu k vařícím se párkům a většina je před usnutím ještě stačila povečeřet. Noc byla klidná. Zatím.

Sobota 5. května 2012

Hluk z horního patra přiměl všechny vzbudit se dřív než v ohlášených osm hodin. Rozcvičku Sokol a sova vedl Sova, stejně jako dopolední hru Indiánský knoflík. Pro získání indicií k vyluštění nápisu na kruhovém předmětu s otvorem uprostřed se trefovalo do branky, překonával kruh kolem ohniště bez dotyku země nebo pila voda. Přesně hledané slovo nevyluštila ani jedna ze skupin Přesné luky, Stateční bizoni a Tygři, ale všechny se mu přiblížily. Volta provedl zahajovací placák a přišel k nemalým odřeninám svých vystupujících žeber. Po obědě, tehdy ještě poměrně chutných těstovinách, někteří odpočívali, další se máchali v přehrazeném koupadle, vyráběli pálky na killball nebo se jen procházeli v příjemném Volta při skoku.odpoledni. Následoval turnaj v killballu, známé táborové a původně indiánské hře, v níž je vaším cílem odbíjet tenisák přivázaný v kapesníku na kůlu a omotat ho kolem něj třikrát na soupeřovu stranu. Ti, kteří mají killballový stožár na zahradě, trénink nezapřeli, ale ani ti, kteří drželi dřevěnou pálku v rukou poprvé, se nenechali zahanbit. Při semifinálových zápasech nás začal požírat hmyz („to jsou batle, ty datle“), proti kterému je jedinou obranou pohyb, a proto jsme po zapsání vítězů do tabulky přešli ke hrám jako Kanystr či Hututu (tentokrát skutečně orvávacím, monokl jsem sundala až po týdnu). Jak už to na akcích bývá, zbylo od oběda hodně těstovin. Večeře tedy znamenala boj s nimi a později se zdálo, že se některým jejich odvaha vymstila. Ještě před ulehnutím do spacáků vyrazila podpůrná výprava naproti Wapimu s Luckou přicházejícím v začínající bouřce, zbytek ve srubu zpíval při kytaře. Mokří, ale živí k nám došli poslední dva lidé, naše sestava byla kompletní.

Neděle 6. května 2012

V průběhu noci se začaly dít podivné věci se zažíváním tří účastníků, ráno se k nim přidali další dva. To ty těstoviny, ozývalo se. Po telefonátu s civilizací jsme však zjistili, že jsme si lehkou infekci přivezli mezi lidmi s sebou, z jídla není a postižení rodiče byli po necelém dni v pohodě. Těšili jsme se tedy, až budeme i my v pohodě. Zdraví, kterých bylo dost, se rozcvičili při hře Telefunken a posnídali klasický chléb s marmeládou. Wapi vyrazil na nákup až do Zábřeha, Lucka se pustila do vaření pokrmů kvalitnějších, než jaké předcházely, a kvůli indispozici některých z nás jsme trávili dopoledne převážně poklidně, například hraním Černých historek a přemlouváním Krysky a Terky s Vojtou, ať nejezdí domů, i když holkám není dobře. U Krysky jsme byli úspěšní, u opavských nikoliv – stane se. K obědu byla zdravým nalévána jistě výborná gulášová polévka (bohužel jsem ji už neochutnala) a odpolední program dlel v rukou Wapiho a Sovy. Odehrál se druhý turnaj v killballu, skupinky ve zmenšeném počtu lovily barevné papoušky v okolí našeho srubu a hrály další hry, například Kimovku. Počet nás se zmenšil o dva lidi, ale neklesli jsme na duchu a po pudingu na večeři zpívali při Anežčině a Wapiho hře na kytaru. V noci se ještě jednou zazvracelo, ale zdravotní stav infikovaných už se měnil k lepšímu.

Pondělí 7. května 2012

Na zbytcích hradu nad Hoštejnem.Rozcvička Přenášení vody některým nedoléčeným neudělala úplně dobře, ale bylo dokázáno, že v puse člověk přenese víc vody než na lžíci. Do dopolední výroby luků pod Wapiho vedením a závěrečného třetího turnaje v killballu se však pustili již téměř všichni kromě Vítka, kterého se nedařilo probudit (ale dýchal). Po obědě jsme se konečně vydali někam dále do okolí srubu. Vybaveni každý jablkem a mrkví jsme vyrazili k Hoštejnu novou cestou, v jejímž bahně se ale občas ti menší z nás ztráceli. Vylezli jsme ke hradisku na kopci nad obcí, kde zbyl z hradu obývaného kromě jiných i loupeživými rytíři jen pahýl věže, pod nímž se dalo podlézt, což nadchlo Hota: „Podlezl jsem pod historií!“ Na věžičce jsme se fotili a ti odvážnější či nerozumnější z nás z ní začali skákat. Nic horšího než naražený kotník si ale nikdo neodnesl. Některé zaujal taky obelisk na památku dostavění železnice Olomouc - Praha, podle něhož se Hoštejn latinsky řekne Altus Lapis. Po mávání na vlaky a přaní všeho nejlepšího západním směrem Terce k narozeninám jsme pokračovali na druhou stranu údolí. Mezi zvlněnými lukami pak měly v jednom lesíku skupinky v roli průzkumné výpravy z dlouhodobé hry zachránit své zásoby a vybavení. Zůstalo v něm rozházené po přepadení tábora nepřátelským indiánským kmenem, o němž se stále neví, jestli mají jeho lidé červené oči nebo ne. Během půl hodiny se podařilo všechny houně, pušky, plátky jeleního masa i bonusy jako deník prof. Bergmanna nebo text poselství shromáždit a ještě přitom ukořistit pár cizích životů. V této hře se nejvíc dařilo Statečným bizonům. Pokud jsme se však nechtěli vrátit za tmy, bylo načase se obrátit zpět ke srubu a cestou si zahrát některou z Anežčiných her, třeba Medvěda (šplhání na stromy) nebo Růženku (ukrývání se). Naštěstí jsme nehráli Zlou votu ani Sovovu parafrázi Zlou botu (zeptejte se ho, jak se hraje :)). Po odbočení na neznámou lesní cestu jsme zjistili, že je to nejkratší cesta z Hoštejna ke srubu. Večer patřil čočce, kytaře a zúčtování.

Úterý 8. května 2012

Hromadná fotka nevalné kvality.„V úterý se všechno končí,“ mohli jsme pozměnit text známé písně. Nejdřív ze všech odcházel Sova, proto jsme se všichni vyhrabali ze spacáků, přičísli účes a vyfotili se na společné fotce – škoda jen, že jsme neměli pořádný foťák. Anežka vedla poslední rozcvičku s názvem Balení batohů. Vyhlásili jsme výsledky killballu, který celkově vyhrála Anežka, rozdali drobné sladké ceny a každý obdržel také pamětní list a button vyrobený speciálně pro tuto akci. Uklízeli jsme, rozložili přehradu, Wapi s Luckou a Pepa s Hotem odjeli a my zbylí přemýšleli, co udělat se zbylým jídlem. Vločky přiveze Wapi na tábor. Doufám, že oleji a kečupu, které zůstaly jakožto nejtrvanlivější potraviny v bedně ve srubu, se neděje nic škaredého. Okenice bylo nutno zatlouct sekerou, zbylá jablka a rohlíky nést s sebou a o pár zbylých tyčinek a sušenek si dát v podchodu pod hoštejnskou zastávkou klasický běhací závod. Natěsnali jsme se do žluté Regionovy a poté do rychlíku směr Ostrava a mně postupně začínalo být líto, že tahle akce končí. V Olomouci jsme se s Drápáky rozloučila a šla předat klíče od srubu panu správci. „Všechno bylo v pořádku?“ „Jasný…“

Díky vám všem za skvělou akci!

Vytvořil 22. října 2012 ve 22:01:19 Sova. Upravováno 1x, naposledy 30. října 2012 ve 23:27:26, Sova


Diskuze ke článku

Vložení nového komentáře
*
*
*