iKlubovnae-StopaSPJFe-ShopDlouhodobá hra pro kluby


, Registrovat
Přejít na menu

Retroléto (1)

Setkání klubů Bobří stopy se už nějakou dobu koná pravidelně jednou za čtvrt roku (v létě je nahrazeno táborem). Zde najdete reportáže ze všech již proběhlých setkání.

22.10.2012 21:51
Autor: Sova, Počet přečtení: 1002

Datum: 24. - 29. 10. 2008, Autor: Hynek
Bruce, telefon, projekce. To bylo retroléto ve zkrácené trojslovné kostce, která ale tohle víkendové setkání klubů a účastníků letních táborů vůbec nevystihuje.

„Zveme Vás na setkání účastníků, vedoucích, podvedoucích, stavěčkářů, přepadů a dalších existencí, které byly na některém z táborů SPJF v letošním roce.“ To byl úvodní text pozvánky na tuto veskrze zajímavou akci. Nejsem si dosud až tak úplně jistý, zda jsem osobně spadal do kategorie vedoucí, účastník či další existence (letos jsem přepadával snad jen zásoby v kuchyni a ledasjaký podvedoucí také rozhodně nejsem), ale vím, že Retroléto byla tak dobrá akce, že se o ní prostě pár řádek na e-Stopu napsat sluší.
Správná reportáž má správně začínat srazem a jako zlatá nit se proplétat celou akcí až do slavnostního podání rukou doma na nádraží. Já ovšem začnu třetí hodinou ranní v sobotu, kdy jsem po delším pochodu ze Smiřic (vlak z Hradce mi úspěšně ujel kvůli zpoždění ČD) konečně dorazil do starého cerekvického zámku, který je dnes přestavěn do podoby útulné, byť místy mírně proplesnivělé školy.

Takže teď právě dorážím a dělám hloupé obličeje přes sklo na dohola ostříhaného Čápa a další podvedoucí, kteří se – ospalí až běda – snaží dodělat zítřejší program. Zde se dozvídám zajímavé věci. Za prvé jsem degradován z vedoucího na účastníka do družinky Batličky Topika a Drobka, protože místo abych podle pozvánky čekal na ostatní já, oni čekali na mě. Dále slyším, že se dnešní program povedl. Protože jej znám jen z doslechu, vyjmenuji jen Stopařovu bláznivou hru a promítání fotek z tábora Tauris dlouho do noci. Ostatní už spí, rád se k nim přidávám a zavírám oči…
a sotva tak učiním, ozývá se tělocvičnou zničehonic projasněnou hurónský řev, opravdu hodný té party pobouchanců, která si rozbila ležení ve školníkově kutlochu. Spát není možno kvůli hluku i kvůli desítkám dupajících noh přes mé noční místečko, drápu se tedy ze spacáku s poněkud trapnou výmluvou na rtech, že nemůžu na rozcvičku, protože mě bolí zub a beru antibiotika a je mi fakt zle. Ale zabralo to, jsem rád, dám se trochu dohromady – a to ještě netuším, co bude následovat. Naneštěstí tedy nemůžu říct o ranním cvičení víc, než že příjemně zesměšnilo někoho z drahého táborového vedení…

Snídaně není rozhodně zlá, puding s rohlíkem přijde vhod. Následující program připomíná novou dlouhodobou hru Karakum pátráním po informacích ze středního východu. Toulky „Cizince“ Kyrgyzstánem, města, radnice, jejich barvy, kraje a zajímavosti… vše v poněkud zmatečné formě ukryté vždy po jedné větě v rozsáhlé školní budově, texty jsou občas prokládány azbukou, a při logickém skládání údajů dohromady se každý zapotil.
Přitom začíná Ohiči vařit oběd, „guláš salámový“. Ohiči, to je velký kuchař, už to ostatně celé dva měsíce studuje, čekáme proto špičkový výsledek, uchváceni přitom podivuhodnými postupy a ingrediencemi – zatím ale necháváme guláši i Ohičimu volný vývoj, netušíce, jaké chyby se právě dopouštíme. Než se rozehřeje sporák, trvá to příšerně dlouho, takže bez oběda a jen s chlebem s Perlou vyrážíme vstříc Hořicím. Těsně před odchodem máme jedinečnou možnost shlédnout skvělý snímek Bruce.



Matně tušíme, o co jde, a to už jsme v Hořicích, kde se několik minut zabije drastickým zápasem o přežití na nádražní rampě, který se pro Ondru změní doslova v boj o život v okamžiku, kdy je masou probíhajících a zápasících těl vržen hlavou vstříc cihle. Ani jeden neuhnul, naštěstí oba, lebka i zeď, vydržely vcelku. Otázku co dál vyřešily petláhve nalezené v kaluži a hra na Zlé stonožky s tykadélky, která byla přerušena příchodem Vojty a Jerryho: „Jděte na perón a všímejte si všeho divného.“
„Ha! To je moje šance!“ říkám si a číhám ve střehu u telefonní budky, poučen krátkým filmem, a znalostí netrpělivosti ostatních hráčů. Nemýlím se. Během chvíle jsem u budky sám a za další minutku se ozve vyzvánění. „Tady Bruce, tady Bruce!“ hlasím se. „13.37, budka před knihovnou na náměstí. Vaše heslo je HFT,“ zní odpověď. Co s tím? Nezbývá, než vyrazit o závod s časem, zlým teroristou a telefonním vyzváněním.
Kdo by věřil, že je v Hořicích tolik telefonních budek! Běháme tam a zpátky a na každém rohu zní zvráceně klidný hlas neznámého, který jen říká místa a časy. Jednou nestihneme doběhnout včas. Trestem je patnáct minut čekání v netrpělivosti na místě, zda upovídaná paní v budce dotelefonuje dřív, než dostaneme telefonát, či zda náš čas opět mineme. Nezodpověděli jsme totiž správně otázku „z jakého jazyka je telefon“. Latina, angličtina i francouzština se ukázaly jako chybné, „tele“ a „fonos“ jsou přece ze staré řečtiny… A pak běháme dál a dál, jazyk na vestě či košili, až se najednou ve sluchátku ozve cizí hlas: „Tady FBI! Díky vám jsme dostihli teroristu a zabránili tragédii. Nestíháme ale včas zneškodnit bombu – hledejte u Krakonoše v parku v díře v zemi. Je jen na vás, zda přestřihnete drát modrý, či červený… předtím zadejte kód 888.
Najít bombu není vůbec těžké. Šest náloží, spojených dohromady dráty. Roznětka je jasně patrná, číselník též, a dráty od ní k mině se zlověstně klikatí. Hned vedle leží pohozené štípací kleště. Navolíme kód – a který drát to tedy je? „Modrej, nebo červenej, kterej bude tak akorát? Co když je to zrovna ten zelenej, do háje kterej to je drát…“ zpívá Daniel Landa. Zpoceni strachy o život bereme kleště do rukou. Modrej, nebo červenej? Červenej – a nic! Žijeme, bomba je zneškodněna.

Krátké posezení v Music baru na náměstí nad sklenkou pravé, Moravské kofoly, a jedeme zpět do Cerekvice. Guláš stále není hotový; Čáp se sice opravdu snažil, ale hlavní díl práce nechal opět Ohičimu. Tragický omyl! Je to stále jakési řídké, spíš polívka či obarvená voda, než guláš. Pak se dozvím od Sviště 1, že se Ohiči učil jen polévky… má otázka tedy na sebe nedá dlouho čekat: „Ohiči, jak to vypadá s polívkou?“ „A sakryš. A sakryš. Já su tup! To není možný, já su lůzr,“ běduje chudák. Spletl si totiž postup… Pošlu Ohičiho tedy pryč a s přispěním Dvojky guláš doděláme. Abychom byli féroví, je nutné dodat, že Ohiči zas tak tupý nebyl a výsledkem je opravdu chutný pokrm, byť se přeci jen zdráhám se říci mana.

Večeře zacpe břicha a spustí dávicí reflex. Ne kvůli chuti, ale množství – kdo se nepřežírá, není s námi! Proto si jdeme zahrát hru s tyčkami od hokejek bez zakončení a velkým gymnastickým míčem. S určitým kvalitativním náskokem zvítězí s náskokem vedení, které má zakázanou zbraň v podobě ramba Vojty a jeho zrádných fligen. Hlavní rozhodčí hraje za vedení, a proto jsou námitky zbytečné…
Den končí pomalu promítáním dalších fotek z tábora na Pikárci – Trója, testem ze všech projekcí, vyhlášením výsledků her a dlouhými, předlouhými táborovými videi… lidé se pomalu trousí pryč, usínají v nejroztodivnějších polohách ve spacáku i bez něj, a tak se pomalu blíží závěr této skvělé akce. Ranní úklid a odjezd domů není nutné zmiňovat, až na dokonalou šestipatrovou lidskou pyramidu, kterou se nám podařilo s vypětím veškerých sil postavit.

Závěrem je tedy nutné říct, že se jednalo o nejpovedenější setkání tohoto druhu za poslední pár let. Přijelo víc než třicet lidí ze všech koutů republiky všeho věku, objevili se i lidé zcela noví. Těším se, až je potkám za osm měsíců zase na táboře.

 

 

Vytvořil 22. října 2012 ve 21:51:41 Sova. Upravováno 1x, naposledy 31. října 2012 v 17:47:37, Sova


Diskuze ke článku

Vložení nového komentáře
*
*
*