iKlubovnae-StopaSPJFe-ShopDlouhodobá hra pro kluby


, Registrovat
Přejít na menu

Třetí den se strhla bitva ve Stínadlech

16.8.2017 22:46
Autor: Menhart, Počet přečtení: 1010

Třetí den byl ve znamení pátrání po stopách tajemných Vontů v křivolakých uličkách a zákoutích Starého Města pražského. V rytmu Smetanovy Vltavy jsme brázdili po vlnách Vltavy, hráli hru na počest Jaroslava Foglara v knihovně, vžili se na chvíli do zvoníka Jana Tleskače a měli velkou bitvu s hadráky.

Již ranní nástup byl předzvěstí toho, že se dnes bude dít něco mimořádného. Tajlorova hra, během níž jsme hledali odpovědi na otázky v legendární knize Hoši od Bobří řeky (každý si četl kapitolu nebo jiný úsek v knize), atmosféru tajemna a očekávání umocnila. Po ranním nástupu jsme tedy nešli do nějakého parku či rezervace, jak tomu bylo ve dvou předešlých dnech, ale naše cesty zamířily k neodmyslitelné dominantě pražských panoramat - Karlovu mostu.
Od zastávky Karlovy lázně jsme vyrazili po proudu řeky, minuli kostel Nejsvětějšího Salvátora a u kláštera Křižovníků jsme odbočili nenápadným vstupem vlevo po schodech dolů. Ocitli jsme se pod obloukem Juditina mostu v průplavu pod Křižovnickým náměstí. Další zbytky tohoto mostu, který byl ve své době nejstarším mostem v Českých zemích a jedním z nejstarších severně od Alp a jehož vznik je připisován choti Vladislava II. Juditě Durynské, lze spatřit v budově kláštera a ve sklepích domů na Malé Straně. Most byl v roce 1342 poničen povodní, a tak Karel IV. o pár let později nechal zahájit stavbu dalšího mostu, nynějšího Karlova.
 
Pod Juditiným mostem V Praze jsme nastoupili na průzkumnou plavbu po Vltavě s člunkovací společností pražského převozníka pana Zdenka Bergmana.
 
Nasedli jsme do dřevěného patentního člunu Puškvorec, který navrhl sám majitel společnosti Zdeněk Bergman (dle dobové tradice 19. století), dostali sladkou limonádu se švestkovým perníkem a pod vedením pana kapitána se vydali na plavbu. Pan kapitán nám celou dobu říkal spoustu zajímavých informací a ukazoval významné budovy Prahy, které bylo možné spatřit - např. Letohrádek královny Anny, Kramářovu vilu, Strakovu akademii, Sovovy mlýny, Národní divadlo, Pražský hrad, kostel sv. Jiří, Rudolfinum, Lichtenštejnský palác či Občanskou plovárnu, kde se směli poprvé spolu na veřejnosti koupat ženy a muži. Samozřejmostí bylo, že ke každé budově řekl i nějakou informaci. Vjeli jsme také do Čertovky, slepého ramene Vltavy, kde byla hloubka zhruba metr. Dozvěděli jsme se, že Čertovka původně plnila ochrannou funkci, neboť maltézští rytíři, kteří svého času spravovali Kampu, si ji nechali vystavět jako vodní příkop. Čertovka byla někdy ve 12. století používána i jako náhon pro vodní mlýny. Dnes jsou zde tyto mlýny: mlýn Huť, Zlomkovský mlýn a Velkopřevorský mlýn. Pan kapitán nám pustil i ukázky z Vltavy Bedřicha Smetany. Říkal, že celou si ji pustit nestihneme, protože bude povídat, ale že máme říci rodičům, ať si ji s námi poslechnou, protože to prý každý musí znát. Na hladině Vltavy jsme strávili zhruba 45 - 60 minut. Pan kapitán říkal, že jsme moc šikovní, což jsme mu dokázali mimo jiné i tím, kolik už umíme uzlů a jak se dají v loďařství využít.
Viděli jsme také několik dobových fotografií, jak vypadala Vltava v dobách, kdy se na ní dalo bruslit, či jak zničující škody napáchaly povodně.
 
Kapitán Puškvorce nám ukázal pobořený Karlův most, povodně, ale i kamenické značky na piliřích.
 
Poté jsme se vydali Karlovou ulicí, podchodem kolem Keplerova muzea až na Anenské náměstí, kde je kostymérna Národního divadla a kde se nachází studna, opředená mnohými legendami, u níž se svého času scházel Menža s Tajlorem. Tajlor říkal, ať se kolem sebe pozorně koukáme a ať se díváme i za sebe, protože jiný úhel pohledu by nás mohl zmást. Tajlorovy rady "Kouknu se a řeknu si aha, brána, pak si řeknu aha, zeď" jsme si vzali k srdci, jelikož hra, co pak následovala, testovala nejenom naši paměť a bystrého ducha, ale i schopnost jakési prostorové orientace. Ulice Zlatá, po níž jsme se vydali a kde jsme hráli hru, je nenápadnou spojnicí mezi Anenský náměstím, naším výchozím bodem, a Husovou ulicí. Je třeba si ji neplést se Zlatou uličkou na Pražském hradě! Ta je plná turistů, komerčních stánků a zatěžkána poplatkem za vstup. Ulice Zlatá je naopak většinou liduprázdná, protože lidé jdou většinou s davem po hlavních tazích a nevědí to, co my jsme se dozvěděli první den tábora v Prokopáku - je třeba se dívat po postranních odbočkách a scházet občas z hlavní cesty, protože nikdy nevíme, jaká tajemství jsou tam, kam většina lidí nechodí. Nejinak tomu je i s ulicí Zlatá - maličká ulice s křivolakými zákoutími, malebnými rohy, personifikovaným patníkem, ztichlými plácky, jejíž název je odvozen od zlatníků, kteří se zde shromažďovali při hlavní cestě k vltavským brodům, kudy mířily karavany a kupci od Ungeltu k Hradu. Na ulici Zlatou je téměř kolmá (hodně opile kolmá) ulice Stříbrná. Zlatá jde kolem Pražské křižovatky, přes Liliovou až k Husově ulici.
 

Ve Stínadlech jsme pátrali po vontské historii

Hra spočívala v tom, že jsme šli, každý sám, proti směru (zde jsme si vzpomněli na ona Tajlorova slova) a cestou si četli různé říkanky a básničky s foglarovskou tématikou, které byly napsány na papíře a připevněny na zdi, na okně, na okapu... (viz foto). Na dalším papíru byla ta samá básnička, ale některé slovo chybělo. Buď jsme si jej pamatovali, nebo jsme vydedukovali a nebo se museli vrátit a slovo si zapamatovat znovu. To bylo ale krajní řešení, protože se také závodilo na čas. Naštěstí nám princip hry vysvětlil už ráno Menža na nástupu: "Menža a Tajlór jsou krásní chlapci, do práce jsou jak dravci", věděli jsme tedy, že když na dalším papíře bude pouze Menža a ------ jsou krásní chlapci, nemůže to být nikdo jiný, než Tajlór (v tomto případě to bylo jasné, tak bychom si to nemuseli pamatovat).
 
 

uličce Zlaté ve Stínadlech jsme hledali povídání kluků z Bratrstva kočičí pracky a Rychlých šípů, co psali ve Sběrači a TamTamu. Jeden obrázek měl celý text a další obrázek stejné postavy byl o kus dál a něco v něm chybělo. Právě ten zeleně zvýrazněný chybějící text jsme měli zapsat do zápisníku. Kdo si nepamatoval, musel se vrátit. Zprvu šly lístky po sobě, ale u dalších karet byly třeba dvě karty s plným textem a až pak karty k doplnění a další komplikací bylo, že ke konci už byly třeba nejdříve karty k doplnění a až pak byly karty s plným textem. 
Byla to hra na čas, na hlavu a i na nohy.

 
Protože pršelo, schovali jsme se pod jakousi spojnici mezi dvěma domy, kde jsme nejvíce intenzivní část deště přečkali dynamickou hrou se jmény. Déšť nepřestával, a abychom nezmokli, místo ráno avizovaného Petřína jsme se vydali do knihovny na Mariánském náměstí, kde byla připravena hra na počest 110. výročí narození Jaroslava Foglara s názvem Velké Ulčovky. Vedoucí nám říkali, ať nekřičíme, protože s ostatní lidé čtou. No... Samozřejmě to byl úkol nelehký, s ohledem na zápal do hry, ale docela se nám to podařilo plnit. Princip hry spočíval v tom, že na různých místech knihovny byly cedule s nějakým citátem z jedné z foglarovských knih. Písmenko zeleně zvýrazněné se zapsalo do záznamového archu, tajenka se předala na informacích a dostali jsme odměnu.
 

Některé ženy nemají smysl pro kompozici fotografie. Příště spíš požádáme někoho jiného než zaměstnankyni knihovny.

Protože už déšť ustal, naše další kroky zamířily do Letenských sadů. Na schodech pod Pražským metronomem jsme se vžili do Jana Tleskače, který díky svému působení na zvonici, musel každý den překonávat několik desítek schodů ve vysoké věži. Odstartovali jsme společně, nejprve plni řevnivosti a nadšení, pak už samozřejmě síly a entuziasmus poněkud ubýval... Na plácku u metronomu se odehrála velká bitva s hadráky. Skupiny proti sobě. Každý měl k dispozici dva hadráky, když byl strefený, musel se nehýbat a čekat deset vteřin, než může zase hrát (bohužel, po tuto dobu se sám aktivně zapojit nemohl, za to byl velmi aktivně atakován hadráky ostatních hráčů). Bitva byla velice rychlá a dynamická, každý běhal, jak mu nohy stačily, proto i počítání do deseti bylo urychlené.
Jakmile se čas začal chýlit, seběhli jsme schody, posledních pár kolektivně za chorálu "Raz, dva, raz, dva!", kdy nás Menža točil, nastoupili na tramvaj a celou cestu až do Kobylis jsme uzlovali. V klubovně nás čekala necelá půl hodina, během níž se odehrálo mistrovství ve vyndavání ježka z klece ven. Na konci mezi sebou bojovali ti nejlepší z nejlepších. Rekord byl 9 vteřin. Ne nadarmo se říká, že každý je dobrý v něčem jiném a že když někomu nejde třeba běh, jde mu něco jiného. To jsme si zde potvrdili :-).

Jan Tleskač také musel vyjít spoustu schodů do zvonice kostela Sv. Jakuba. My si to dali jako závod o ulčovky.

Zapsal Menža a přepracovala Kačka.

Fotky naleznete ZDE a můžete si stáhnout fotky, které chcete. Mapka i s trasou Puškvorce a projetí tramvají ZDE.

Vytvořil 16. srpna 2017 ve 22:47:11 Menhart. Upravováno 9x, naposledy 15. září 2017 ve 21:26:52, Menhart


Diskuze ke článku

18. září 2017, 22:13
Čáp (administrátor)

To člunkování po Vltavě vám trošku závidím (i když vím, že se to nemá). Dodnes jsem se ještě ani nesvezl MHD přívozem, musím to napravit! A že by se na Vltavě nedalo bruslit (letos v zimě uvidíme!)?

Vložení nového komentáře
*
*
*