2010 - Tokelau

I letos se konal tábor, který navazoval na dlouhodobou hru v časopise Bobří stopa. Právě Tokelau - tichomořské souostroví - se stalo se naším domovem po celých 15 dní. Na účastníky čekal opět bohatý program, nechyběly tradiční táborové aktivity, dvoudenní výprvava ani závěrečná cesta k poslednímu neobjevenému ostrovu. Počasí bylo typicky tichomořské – tropická vedra a bouřky. 

Vše začalo v neděli 11.července u rybníka poblíž České Jablonné. Zde byl sraz s účastníky, kteří sem dorazili se svými rodiči autem nebo samostatně vlakem. Cesta na tábořiště byla netradiční. Každý táborník se vydal na vlastní pěst hledat ostrov Tokelau, po cestě musel splnit různé úkoly, ale všichni nakonec zdárně dorazili přes hluboké lesy až na tábořiště. 
Zde již byli vedoucí Čáp, Renča, Stopař,Vojta a také stavěčkáři Drobek, Evča, Svišť, Šmoula a Wapi. Díky nim byla většina tábora postavena. Chybělo jen týpí pro kluky, které si tradičně museli táborníci postavit sami. Každý se potom zabydloval do týpí a ti, kteří zažili loňskou povodňovou bouřku nelenili a vykopali si dokonce i žlábky okolo týpí v (zatím) suché louce. Mezitím se dokončoval slavnostní zahajovací oheň, který byl širší než vyšší a za soumraku byl zapálen stavěčkáři. Následovalo vysvětlení pravidel chodu tábora a další povinné formality. Poté se táborníci už konečně dozvěděli o co vlastně půjde. „Jsme na Tokelau“ zněla úvodní slova guvernérky Renči, které pomáhal otrokář Schmid (Stopař). Oba oblečeni ve stylové uniformě. z povzdálí vše sledoval holandský obchodník Van de Boef (Vojta) a jakýsi pobuda-opilec (Čáp). Kluci i holky byli poté rozděleni do posádek a jejich úkol byl jasný: najít v okolním rozlehlém oceánu co nejvíce neobjevených ostrovů. Každá družinka získá podle úspěchu ve hrách a službách během tábora indicie, které jim napoví, kde se ostrov nachází. Ostrov pak hledají posádky v terénu přímo v okolí tábora. U ohně se pak ještě domluvily hlídky, zahrály se písničky a tím skončil první den tábora. 

Ráno bylo stavěčkářům naznačeno, že tábor je do 15 let a tak se skutečně ještě týž den rozloučili a odjeli. Takže čau a díky, za rok zase :-)! 
Na mimořádně těžký stožár se slavnostně pověsila vlajka a Vojta jako každý rok zahájil tábor ukázkovým placákem. To není nic jiného, než skok do nejbližšího kaliště či podobného bahna k pobavení ostatních. 
Skupinky si mezitím rozmyslely, jak se budou jmenovat jejich posádky: 
 

Manihiki (Ilča, Anežka, Bobr 2), 
Hua (Bobek, Oťas, Sova, Žemle) a 
Černá perla (Volta, Bob, Romain a Píďa) 

Poté se tábor rozjel naplno. Na námořníky čekalo dobrodružství, nástrahy i překvapení v podobě nejrůznějších her, které se odehrávaly na moři i v pralesích na ostrově. Námořníci si například vyzkoušeli výrobu lodí z přírodních materiálů, stavbu vodovodu (závod o dopravování míčků papírovým potrubím), lov perel, stavbu živého mostu, hledání člunu v pralese a přeplutí úžiny s nákladem. Potřeba bylo zvládnout slalom na lodi, najít kokos podle šifry, bojovat s domorodci, lovit barevné papoušky, najít chlebovník v divokém kaňonu, hledat a bojovat o naleziště surovin v pralese nebo třeba vyrobit sluneční hodiny. Konal se i tradiční večer deskových a hazardních her na body a mnoho dalšího. Dále proběhly tradiční hry a rozcvičky a nechyběly typické táborové aktivity. Vzhledem k tropickému počasí, které na Tokelau panovalo, jsme se někdy koupali i několikrát denně v nedalekém lesním rybníku Vampolák, z jehož vyhřáté vody se málokomu chtělo vylézt ven. Táborníci vymysleli i vlastní vodní hru. Poté došlo k očekávanému fotbalovému klání Brzkov-Hrbov, které se tradičně hraje na táborovém náměstíčku a které skončilo jasně 3:0 pro Hrbov. Brzkováci museli do večera vymyslet básničku, nakreslit obrázek či stvořit něco podobného. Hrálo se i ringo, ringobal, lakros; jen killball letos chyběl. Po dojedení oběda či večeře bylo také v oblibě stříhání o to, kdo bude mít ešusy v přehradě. Oblíbenou aktivitou táborníků bylo také postávání u kuchyňského pultu nejen před vydáváním jídla, ale i během dne (tzv. zevlování u baru). Naprostým hitem tábora se stal horký čaj. Vojta, ale i ostatní vedoucí byli totiž přesvědčení, že se musí teplý nápoj pít i v těch největších vedrech :-). 

V půlce tábora dorazily balíky Bobří stopy a všichni se přičinili k jejímu balení a odesílání. Louku u Brzkova navštívil také Sharp a Bobr. Hned další den v zasáhly Tokelau prudké, tropické deště. Povodeň se však letos nekonala a kanálky u týpí odvedly dobře svou práci. Někteří si lijáku užívali a i za mírného krupobití hráli fotbálek na louce. Hladina v táborovém potůčku se výrazně zvedla a Vojta dokonce zkoušel sjíždět potok na kajaku. 

Jakmile se počasí zlepšilo, podnikli jsme dvoudenní výpravu na Tahiti k divoké řece, kde údajně rostou vzácné chlebovníky, které je třeba přivézt do Anglie. Vyrazili jsme tedy na vlak a pak pěšky do skalnatého údolí Doubravy, které se stalo ideálním terénem pro různé hry. Koupel pod vodopádem zkusili jen někteří, ale borůvky neodmítl snad nikdo. Večer jsme našli pěkné místo na táboření u průzračného potoka a k večeři byli těstoviny na ohni (těstoviny uvařené na ohni). Každý pak přespal pod přístřeškem z celty či plachty. Chlebovník našel v divokém tahitském údolí nakonec jen Romain a tak jsme se mohli vrátit zpět na Tokelau. Ráno jsme ještě navštívili známé ve staré Vodárně v Bílku a poté jsme se pomalu odebrali zpět do tábora, který nám pohlídal Wapi. Díky. 

Zajímavé zpestření tábora čekalo na čtyři patnáctileté účastníky – Žemli, Bobra2, Sovu a Romaina. Uprostřed noci byli vzbuzeni a rozvezeni do lesů okolo tábora. Uprostřed lesa pak každý přemýšlel, kde a jak daleko je tábor, ale každý zvládl ještě tu noc dorazit do svého stanu.

Podobnou noční hru nám jako každý rok „připravil“ přepad, který se snažil zmocnit vlajky. Statečná Renča i táborníci při kradení chytli Šmoulu, kterého čekal tradiční trest – ostříhání dohola. Poté byl vypuštěn zpět do lesa. Sviště se kvůli Stopařově zaváhání chytnout nepodařilo. Ubránili jsme asi pětinu vlajky, jelikož byla při souboji roztržena. Ráno na louce jsme pak našli utržené zbylé čtyři pětiny. Jaká radost! Vlajka byla sešita a mohla opět vystoupat na stožár. 

Mezitím pokračoval táborový program naplno a skupinky objevovaly podle indicií ostrovy v okolí tábora. Ostrov bylo třeba najít přesně. Na místě byla schovaná zpráva s úkolem, který museli námořníci splnit, aby jejich plavba byla úspěšná. Ostrovy byly schované různě – v obilí, na posedu v kopřivách, v rybníce, ale hlavně v lese. Rozmanité byly i úkoly – nést kamaráda neprostupným řepkovým polem, vyluštit hlavolam, najít kost vzácného tvora, trefovat zvířata v pralese, přinést vodu, zvládnout tahitské běhy a mnoho dalších. 

Když už se zdálo, že všechny ostrovy jsou objeveny, přišla admiralita s informací, že zbývá objevit ještě jeden daleký ostrov, a že první k němu popluje posádka, která dosud objevila nejvíce ostrovů. Zkušenějším táborníkům už bylo jasno: museli nám nějak vysvětlit, že zítra je závěrečka neboli závěrečná cesta a kdo dorazí k ostrovu první , vyhraje celotáborovou hru. Ve čtvrtek skutečně vyrazily z tábora všechny skupinky. Námořníci pluli přes Poděšín a Rudolec, po cestě museli překonat nástrahy a překážky v podzemním potoku i na vyhlídce. Byla to taková klasická závěrečka. Výborně se vedlo skupince Černá perla, která i s mladšími účastníky postupovala k cíli velmi rychle a nebloudila ani v hlubokých lesích. Předstižena však byla posádkou Manihiki, která jako první spatřila ostrov. Bobr2, Anežka a Ilča nasedli do člunů a pluli k pevnině s nadějí, že jsou prvními objeviteli. A skutečně – k ostrovu na rybníce u Bohdalova dopluli první, posbírali banány ze stromů a vyvěsili vlajku. Po chvíli dorazila i Černá perla. Družinka Hua k ostrovu nedorazila a za tmy zatábořila kousek před cílem. Ráno pak vyrazila tato výprava samostatně k táboru. Ostatní dvě družiny se večer po objevení ostrova přesunuli o kousek dál na malý atol s přístřeškem, kde čekali vedoucí. Druhý den všichni byli už v táboře. Nastal odpočinkový den. Jelikož pršelo, sušily se zmoklé věci a někdo dokonce i usnul. U večerního táborového ohně však nechyběl nikdo a přišli i staří známí – Svišť, Šmoula, Evča a Drobek, kteří přijeli pomoct s bouračkou. Program posledního táborového ohně byl bohatý – rozdávání diplomů, camrátek, čtení kronik a hlavně dražba! Jako každý rok mohli táborníci vydražit za body z celotáborovky různé tábornické potřeby, knížky, ale třeba i hračky a jídlo. Vedení jen kroutilo hlavou, když měla větší cenu tatranka než knížka a když si někteří až na konci dražby uvědomili, že mají nějaké body :-). Poté se hrálo a zpívalo až do noci. 

Ráno se pak „sundala“ vlajka a všichni účastníci se sbalili a odjeli. S pomocí bouračkářů a rodičů z Plzně se podařilo zbourat tábor v rekordních šesti hodinách. Ještě týž den jsme byli v Brně a uklízeli věci do Hnoje...pardon - do skladu v klubovně na Hrnčířské. 

Závěrem nesmí chybět omšelá věta – tábor se povedl a za rok ahoj! 
Ještě je třeba dodat, že od roku 2004 spolu dokázali vydržet Čáp, Stopař a Vojta v roli vedoucích, Renča jela už po třetí sebou a během sedmi táborů v řadě se nikomu nic nestalo a nikdo nebyl nemocný, což je vzhledem ke složení týmu vedoucích ažž neuvěřitelná bilance :-).