Michal Ajvaz: Tyrkysový orel
Inteligentní internetový kulturní časopis
Vyberte atribut, podle kterého se bude vyhledávat:
ID ID stránky Titulek Úvod Text Tags Obrázek 1 Obrázek 2 Autor Datum vložení Datum publikování Zveřejnit Soukromý článek? Počet zobrazení19.12.2008 02:02
Po dlouhých čtyřech letech mlčení se na pulty knihkupců v roce 1997 vrací Michal Ajvaz, autor stojící na pomezí magického realismu a filosofické prózy.

Nakladatelství Hynek 1997
Do povědomí literární veřejnosti vstoupil zejména posledním románem Druhé město, v němž odhalil pitoreskní povahu řádu našeho světa. Autorova nespoutaná fabulace sugestivním způsobem poukázala na možnost, že to co pokládáme za realitu, nejspíš není ničím víc než rubem věcí, nahodilou směsí vyzvrácenou z útrob chaosu.
Obě novely spojené do knihy Tyrkysový orel v započatém díle pokračují a snaží se jej nahlížet z poněkud jiných pozic. Příznačným rysem Ajvazovy dosavadní tvorby je soustředěné budování jednoho fikčního světa. Příběhy nahozené v autorově debutu Vražda v hotelu Intercontinental se toposem neliší od zákonitostí Tyrkysového orla. Oba příběhy se odehrávají v Praze a pokud se někam vzdálí, pak jenom ve vyprávění. Rámcem povídek je totiž svorně restaurace, v níž je hlavnímu hrdinovi vyprávěn příběh. V povídce Bílí mravenci je to příběh archeologa, který objevil v Indii prastaré město v útrobách sopky. Jeho žena zde okusila neznámého ovoce, po němž upadla do zlých halucinogeních snů, z nichž se budí pouze dvakrát do měsíce a archeolog pro ni od té doby hledá lék. Pokud jsem mluvil o stejné povaze světa Ajvazových knih (klidně bych mohl říct "města" namísto světa), měl jsem na mysli obecné rysy. Jedním z nich je například úzkost z neznámého, které se ukrývá pod slupkou běžnosti. Pocit hrůzy a cizosti, která na nás číhá v jakémkoli předmětu, jejž denodenně bereme do rukou, strach z démonů obývajících Národní divadlo. Tento přístup ostatně není cizí postmoderní fikci jako celku. Stačí vzpomenout na "Křehké věci" Neila Gaimana.

Naopak, pro hrdiny Zénonových paradoxů se stává existence světa za naším světem jen prostorem k disputaci nad smyslem a povahou jeho jsoucna. Jeho dílčí projevy jsou rozvažovány logicky a klíčové otázky jsou ontologického řádu. Pokud se zde vůbec objevují nějaká dramata, jedná se výhradně o příběhy v příbězích jiných příběhů - o vzdálené ozvěny vyprávění. V některých pasážích knihy se děj příběhu odehrává až na šesté časoprostorové rovině, přičemž všechny mají hierarchickou posloupnost. Vypravěč plynule přechází z jednoho příběhu do druhého a nedává nám možnost zastavit se a vyslechnout nahozené děje až do konce. A tak se spolu s vypravěčem ptáme: "Vrátí se [autor] do mořského světa, až převypráví obsah knihy v zelené vazbě, poté, co se všechny děje uzavřou? ... Zůstane v městě-pohoří, jehož obyvatelé nemají tušení, že jsou jen postavami v knize, o níž je zmínka v jiné knize? Bude pokračovat v bloudění, v sestupu do jiných světů?"

Není samozřejmě pochyb, že se jedná o promyšlenou autorskou hru, která situuje čtenáře do podobné situace jako postavy románu. A sice do pozice obětí, jejichž snažení nemá zpravidla ceny, protože klíčem k druhému městu není nalezení zákonů jeho existence, ale poznání, že je třeba přestat hledat. Tento ústupek autorské strategii snad může někomu připadat až příliš velký, ale bez přistoupení na tato pravidla není možné prózy Michala Ajvaze vůbec číst. Jistým zadostiučiněním může být však skutečnost, že autor v Tyrkysovém orlu svůj svébytný styl často ironicky reflektuje.
Stejně tak by bylo oprávněné vytýkat nedostatek osobitosti při vytváření postav a jejich nulový osobnostní vývoj. Podobně jako se děje knih soustředí na brouzdání po povrchu věcí, k jejichž skutečné podstatě se nemůžeme přiblížit, tak i hlavní postavy jsou jen stopou ve sněhu, konturou s uzavřenou hranicí, ale neznámým nitrem. Máme je pouze coby průvodce fascinujícím světem imaginace. Zatímco v Druhém městě jsme ještě mohli alespoň přímo pociťovat tíseň, která sužovala vědomí hrdiny příběhu, tentokrát se však stáváme svědkem pasivní hry, která se nikoho nedotýká. Zatímco v Bílých mravencích jsme se přímo potkali alespoň s jednou zainteresovanou postavou, v druhé povídce už nám tato opora zcela chybí. Jak se nechat vtáhnout do děje, který je stejně neživotný, jako prázdné bílé paláce indických měst? Můžeme být nadále Ajvazem překvapováni, když známe schéma, jakým prochází většina figurek stojících na pomezí jeho světů? Tušíme přeci, že musí přijít chvíle, kdy zděšení z neznáma vystřídá jeho přijetí a následná katarze. Jak se můžeme nechat unášet "podivnou směsí imaginace s klidnými rozvláčnými popisy?"
Jednoduše - my totiž nemáme jinou možnost. Přes všechny tyto nedostatky nás dílo přitahuje magickou silou, stejně jako jsou Ajvazovy postavy připoutávány k říši chaosu, která se prostírá za tenkou hranicí všednosti. A stejně jako ony se vzdáváme konečného řešení, cíle v němž se vše objasní. Necháváme se unášet houštinami slov, protože si nejsme jistí, zda to není tak, že "skutečnost vždy spočívala jen ve vlnících se spletích znaků? Lišilo se tím však její bytí od způsobu, jakým jsou pro nás ostatní věci?" Právě tyto nezodpovězené otázky nám nedají zaklapnout svazek po deseti stranách. Ovšem, jak dlouho se může Ajvaz na stejných základech stavět, ukáže až čas.
Vytvořil 23. ledna 2011 v 18:06:57 mira. Upravováno 6x, naposledy 5. července 2011 v 17:44:21
Diskuze ke článku
13. března 2009, 21:58
Já to právě taky jenom okukovala v knihkupectví a přemýšlela, zda si napsat Ježíškovi nebo tak něco :)))
4. února 2009, 23:06
Já to teda nečet, ale díval jsem se na to v knihkupectví. Vypadá to hodně zajímavě a trochu jako vybočení z té klasické ajvazovské linie.
1. února 2009, 21:10
Nečetl jste už někdo další, myslím, že teď nejnovější, Ajvazovu knihu Cesta na jih? A co na ni případně říkáte?
23. ledna 2009, 18:52
zde, další dvě internetové knihkupectví (mají stejné rozhraní, dávám odkaz jen na jedno.
20. ledna 2009, 14:26
Almanach Na věky věků byl ve čtvrtek předán do distribuce pražské Sequoie u tudíž by se snad brzy měl objevit v kamenných knihkupectvích (schválně, kdo ho tam objeví první...:)) Já ho zatím našel v prvním internetovém knihkupectví... http://www.daemon.cz/kniha/11129/kubensky-petr-ed--na-veky-veku-almanach-mladych-autoru.htm
Správa článků

Na chatu nikdo není.
Poslední komentáře:
-
SJ/AJF | 30. ledna 2023
30. 1. 1927 V oddílové činnosti agilní družina Jestřábů sehrála v rámci oddílové besídky 30. ledna 1927 pro členstvo divadelní představení... -
Menhart | 30. ledna 2023
Nápověda za... ...24. 1. 1937 ...ke se scházejí... ...25. 1. 1959 ...ti, co neradi... ...26. 1. 1946 ...například ježky... ...27.... -
SJ/AJF | 29. ledna 2023
29. 1. 1990 Série „spanilých jízd“ Jaroslava Foglara (za asistence Ivana Vápenky) na besedy a setkání s vděčnými čtenáři a příznivci v... -
SJ/AJF | 28. ledna 2023
28. 1. 1988 Klub uměleckých forem radosti (KUFR) v Hradci Králové organizuje besedu s Jaroslavem Foglarem. Akce se koná v krajském... -
SJ/AJF | 28. ledna 2023
27. 1. 1963 Výprava Dvojky do Prokopského údolí. Jestřáb v oddílové kronice popisuje, že na celé trase v údolí bylo velké množství sněhu,... -
SJ | 28. ledna 2023
27. 1. 1926 Údolí mládí pod sněhem. Pod tímto názvem napsal Jestřáb do oddílové kroniky zápis z výpravy do Údolí mládí, kterým byla takto... -
SJ | 26. ledna 2023
Doplnění k 26. 1. 1946 Z předchozího komentáře nedopatřením vypadla informace, že autorem českého textu písně Jak staré lásky zapomnít je Josef... -
SJ | 26. ledna 2023
26. 1. 1946 V 9. čísle 28. ročníku skautského týdeníku Junák je 26. ledna 1946 zveřejněno deváté pokračování Foglarova románu Devadesátka... -
SJ | 26. ledna 2023
25. 1. 1959 Počasí bylo spíš jarní a svahy a louky beze sněhu, když se před 64 lety - 25. 1. 1959 - uskutečnila výprava Dvojky do... -
SJ | 26. ledna 2023
24. 1. 1937 Další z povídek, které mladému literátovi otiskoval Melantrich v polovině 30. let minulého století v nedělní příloze Českého...