Michal Ajvaz: Tyrkysový orel

Nakladatelství Hynek 1997

Do povědomí literární veřejnosti vstoupil zejména posledním románem Druhé město, v němž odhalil pitoreskní povahu řádu našeho světa. Autorova nespoutaná fabulace sugestivním způsobem poukázala na možnost, že to co pokládáme za realitu, nejspíš není ničím víc než rubem věcí, nahodilou směsí vyzvrácenou z útrob chaosu.

Obě novely spojené do knihy Tyrkysový orel v započatém díle pokračují a snaží se jej nahlížet z poněkud jiných pozic. Příznačným rysem Ajvazovy dosavadní tvorby je soustředěné budování jednoho fikčního světa. Příběhy nahozené v autorově debutu Vražda v hotelu Intercontinental se toposem neliší od zákonitostí Tyrkysového orla. Oba příběhy se odehrávají v Praze a pokud se někam vzdálí, pak jenom ve vyprávění. Rámcem povídek je totiž svorně restaurace, v níž je hlavnímu hrdinovi vyprávěn příběh. V povídce Bílí mravenci je to příběh archeologa, který objevil v Indii prastaré město v útrobách sopky. Jeho žena zde okusila neznámého ovoce, po němž upadla do zlých halucinogeních snů, z nichž se budí pouze dvakrát do měsíce a archeolog pro ni od té doby hledá lék. Pokud jsem mluvil o stejné povaze světa Ajvazových knih (klidně bych mohl říct "města" namísto světa), měl jsem na mysli obecné rysy. Jedním z nich je například úzkost z neznámého, které se ukrývá pod slupkou běžnosti. Pocit hrůzy a cizosti, která na nás číhá v jakémkoli předmětu, jejž denodenně bereme do rukou, strach z démonů obývajících Národní divadlo. Tento přístup ostatně není cizí postmoderní fikci jako celku. Stačí vzpomenout na "Křehké věci" Neila Gaimana.

Ovšem druhé město se nezdá všem stejné. V Bílých mravencích je vykresleno mnohem temněji a zlověstněji, než v líčení posledního Ajvazova románu. Pro archeologa se během pátrání nestává nově objevená říše jedinou možnou alternativou, v níž lze žít, je jen příbytkem strachu a neznámých nebezpečí. Použijeme-li v souvislosti s autorovou poetikou často skloňované slovo "snový", nemáme na mysli něco krásného a jemného. Je to sen, který se nám opravdu může zdát - náhodně poslepované útržky zážitků, obav a reálných i iracionálních výjevů.

Naopak, pro hrdiny Zénonových paradoxů se stává existence světa za naším světem jen prostorem k disputaci nad smyslem a povahou jeho jsoucna. Jeho dílčí projevy jsou rozvažovány logicky a klíčové otázky jsou ontologického řádu. Pokud se zde vůbec objevují nějaká dramata, jedná se výhradně o příběhy v příbězích jiných příběhů - o vzdálené ozvěny vyprávění. V některých pasážích knihy se děj příběhu odehrává až na šesté časoprostorové rovině, přičemž všechny mají hierarchickou posloupnost. Vypravěč plynule přechází z jednoho příběhu do druhého a nedává nám možnost zastavit se a vyslechnout nahozené děje až do konce. A tak se spolu s vypravěčem ptáme: "Vrátí se [autor] do mořského světa, až převypráví obsah knihy v zelené vazbě, poté, co se všechny děje uzavřou? ... Zůstane v městě-pohoří, jehož obyvatelé nemají tušení, že jsou jen postavami v knize, o níž je zmínka v jiné knize? Bude pokračovat v bloudění, v sestupu do jiných světů?"

Podobné otázky vyvstávají nejen v rovině vertikální (časové), ale i v rovině horizontální, která zaostřuje dění střídavě na celek či na detail. Autorovi nedělá problém se na několik stran zastavit s popisem složitého chemického přístroje. Ostatně svůj těkavý styl sám v knize tematizuje: "Jediným důvodem, proč se tato pasáž v románu ocitla, byla záliba obyvatel mořského světa v pozorování bezúčelných detailů, která se projevovala i v literárním vkusu."
Není samozřejmě pochyb, že se jedná o promyšlenou autorskou hru, která situuje čtenáře do podobné situace jako postavy románu. A sice do pozice obětí, jejichž snažení nemá zpravidla ceny, protože klíčem k druhému městu není nalezení zákonů jeho existence, ale poznání, že je třeba přestat hledat. Tento ústupek autorské strategii snad může někomu připadat až příliš velký, ale bez přistoupení na tato pravidla není možné prózy Michala Ajvaze vůbec číst. Jistým zadostiučiněním může být však skutečnost, že autor v Tyrkysovém orlu svůj svébytný styl často ironicky reflektuje.

Stejně tak by bylo oprávněné vytýkat nedostatek osobitosti při vytváření postav a jejich nulový osobnostní vývoj. Podobně jako se děje knih soustředí na brouzdání po povrchu věcí, k jejichž skutečné podstatě se nemůžeme přiblížit, tak i hlavní postavy jsou jen stopou ve sněhu, konturou s uzavřenou hranicí, ale neznámým nitrem. Máme je pouze coby průvodce fascinujícím světem imaginace. Zatímco v Druhém městě jsme ještě mohli alespoň přímo pociťovat tíseň, která sužovala vědomí hrdiny příběhu, tentokrát se však stáváme svědkem pasivní hry, která se nikoho nedotýká. Zatímco v Bílých mravencích jsme se přímo potkali alespoň s jednou zainteresovanou postavou, v druhé povídce už nám tato opora zcela chybí. Jak se nechat vtáhnout do děje, který je stejně neživotný, jako prázdné bílé paláce indických měst? Můžeme být nadále Ajvazem překvapováni, když známe schéma, jakým prochází většina figurek stojících na pomezí jeho světů? Tušíme přeci, že musí přijít chvíle, kdy zděšení z neznáma vystřídá jeho přijetí a následná katarze. Jak se můžeme nechat unášet "podivnou směsí imaginace s klidnými rozvláčnými popisy?"

Jednoduše - my totiž nemáme jinou možnost. Přes všechny tyto nedostatky nás dílo přitahuje magickou silou, stejně jako jsou Ajvazovy postavy připoutávány k říši chaosu, která se prostírá za tenkou hranicí všednosti. A stejně jako ony se vzdáváme konečného řešení, cíle v němž se vše objasní. Necháváme se unášet houštinami slov, protože si nejsme jistí, zda to není tak, že "skutečnost vždy spočívala jen ve vlnících se spletích znaků? Lišilo se tím však její bytí od způsobu, jakým jsou pro nás ostatní věci?" Právě tyto nezodpovězené otázky nám nedají zaklapnout svazek po deseti stranách. Ovšem, jak dlouho se může Ajvaz na stejných základech stavět, ukáže až čas.