Bogdan Trojak: Jezernice

Nakladatelství Větrné mlýny 2001
Nakladatelství Host 2005 (Sebrané spisy - Kumštkabinet)

Třetí autorská sbírka se - jak už jsem naznačil - v mnohých rysech podobá předchozím knihám. Pana Twardovského, který odpykává ďáblův trest, vystřídala tajuplná postava Jezernice, bytosti, která je dost možná najádou nějaké lokální báje, dost možná ztělesněním všeho fascinujícího, co muži spatřují na ženách, a ze všeho nejspíše obojím.
Snad ještě nikomu se nepodařilo tak jemnými tahy vykreslit to zvláštní chvění, které se rodí ze vztahu muže a ženy. Použité větné konstrukce se zdají tak lehké, až se bojíme je vyslovovat. Bogdan Trojak je mistr drobnokresby. Stejně jako jeho současník Petr Hruška si vystačí s malým počtem slov. Tam, kde se ale Hruška úmyslně přidržuje významové a vizuální střídmosti, tam Trojak rozevírá obrovské pole obrazotvornosti, kterou tušíme za básní a je pouze na nás, abychom ji domýšleli všemi smysly. Ve dvou čtyřverších nám načrtne scénu, děj i hlavní postavy, s nimiž zachází jako zručný režisér.
Budeme-li se ohlížet na předchozí dvě sbírky, nemůžeme opominout, že se něco málo začíná v autorském stylu měnit. Nerýmovaná poezie i básně v próze jsme již poznali v Panu Twardovském, kde však představovaly minoritní okraj. Tentokrát již auror tyto druhy básní zplnohodnotňuje a tvoří podstatnou část sbírky. Přesto je však nevnímáme jako narušení. Mnohem signifikantnějším znakem než přítomnost rýmu se totiž už na počátku Trojakovy tvorby stalo užívání specifické eufonie, stavící na hutnosti výrazu a práci s aliteracemi. Což je zároveň důvodem, proč je každý řádek básně rezonuje sémanticky i foneticky ve vnitřním uspořádání i v souvislostech básně jako celku.

Noc
Té noci nás prkna pelestí drtí.

Hrudníky jsou s příchodem rána
zpod kůže smrtící kamenné čtvrti.

Pod klenbou hlav
běloba usebraná.

Zároveň si autor hraje se čtenářem mnohem sofistikovaněji než kdy dříve. Jaký jiný důvod by mohl mít fakt, že každá druhá báseň druhého oddílu sbírky se jmenuje Modré hory, než že chce Trojak provokovat a podněcovat k novému způsobu o uvažování nad svou poezií? Zároveň tento oddíl představuje v nejčistším světle spisovatelské dílo jako poezii řádu. Poezii ruralistické tradice v tom nejlepším slova smyslu. I přesto, že se stáváme svědky každodenního působení magie, nemůžeme mluvit o vytváření umělého světa snu, jedná se o magii pevně svázanou se zemí a s řádem. Stejně jako v Šiktancově obrazotvornosti vnímáme svět práce, přírody, víry i kouzel jako jediný, původní a nedělitelný celek - starší a převyšující nás. A dokonce, přestože se několikrát přiznaně ocitáme ve světě snu nebo pohádky, vnímáme jako čtenáři, že obojí má stejně zázemí v realitě a jejich vzájemná hranice je pružná a nejasně vytyčená.
Jak jsem již naznačil, Trojak zachází v Jezernici dál, než kdy dříve v rozvíjení již zcela nezávislé a svébytné poetiky a přesto nejde tak daleko, abychom ho nepoznali. Poskytuje oporu únavě z dnešního světa, ale zároveň Jezernice není poezií útěku. A i kdyby to mělo být jen z čiré radosti nad krásou písmene, slova a jejich vzájemných vztahů, rád se budu jejími stránkami probírat i nadále.

Bez názvu
Nedávno jsem kdesi četl, že v krvinkách ženy
plavou tělíska podobná paličkám na buben!

Jako bych to nevěděl!

Kdykoliv se tě dotýkám, mám pocit, jako
by v každé tvé buňce tlouklo do jejího jádra
sto tisíc drobných paliček...

Rezonují skrytým bubnováním.
Jsem tvá ozvučnice.