iKlubovnae-StopaSPJFe-ShopDlouhodobá hra pro kluby


, Registrovat
Přejít na menu

Kolářovy Odpovědi

Inteligentní internetový kulturní časopis

6.5.2009 13:23
Autor: Hwaelos, Počet přečtení: 1976

Na následujících řádcích předám slovo velkému českému básníkovi a výtvarníkovi Jiřímu Kolářovi. Jeho kniha Odpovědi, v níž popisoval svůj pohled na umění, nemohla v sedmdesátých letech vyjít a dočkali jsme se jí až po revoluci. Je nesporně bohatá na podnětné myšlenky a proto jsem neodolal, abych se o některé z nich nepodělil.


O povaze umění
Všechna moc umění, a literatury především, spočívá opravdu jen v posunutí něčeho do nového pole vnímání.

Do umění nepatří nic libovolného, žádný cizí nový začátek a postup, ale začátek a postup, který už je sám v povaze umění. Stejně jako ve vědě, kde rovněž nemůže nic začínat samo o sobě, nýbrž až tehdy, kdy už je to v povaze věci samé (např. matematiky). Záleží pochopitelně vždycky na posunu věcí. Bez něho nemá žádný tvůrčí postup smysl. V podstatě si nelze vymyslet nic úplně nového.

O úloze básníka
To neznamená, že snad jednou přijde básník, který by musel rozumět všemu. Ale rozhodně bude muset všechno cítit a umět vnímat. Poezie není jenom druh zvláštního poetického poznání nebo druh jazyka, ale i zvláštní druh vnímání. V umění musí být člověk naladěn k určitému způsobu vnímání. Na světě je mnoho lidí, kteří k tomu nemají schopnost a nic podobného neznají. Je to druh uchvácení a zvědavosti.

Myslím, že každý tvůrce se jednoho dne musí chtě nechtě pokusit o to, čemu se říká převrat: o přebudovnání a znovuvystavění celého básnictví.

Básník se musí za každou cenu zmocnit všeho, co posílí a utvrdí jeho osobnost - byť šlo o něco daného a vysloveného nebo naopak dosud ještě neuskutečněného. Člověk musí být především pozorný a mít vůli. Objevit, co věta skrývá, a neuvěřit jen prvním slovům.

Mým ideálem bylo od počátku nepokračovat v jednou objevené věci. Nebýt jen řemeslníkem na jednom díle. Umělec se po Joyceovi musí zajímat o všechno a chápat, že mu dějiny světa přikazují dělat věci jinak - a utíkat od toho, co umí.

O díle
Stále mě napadá, že se z umění vytratil prvek meditace, že dílo vůbec přestalo být důvodem k meditaci a stalo se převážně hrou.

Vím, co udělám, ale nevím, nebo se toho musím dopátrat, co jsem vlastně udělal. Člověk si myslí, že něco udělá, ale teprve, když je hotov, musí přemýšlet o tom, co vlastně udělal.

Zdá se mi, že v umění přes všechen nesouhlas a křik bude stále platit, že není důležitý výsledek, ale práce a obětované úsilí. Výsledky ohromují a inspirují, ale vynaložené úsilí, zvládnuté těžkosti, strádání oběti, to všechno dává příklad.

Forma nebo obsah se stávají bezvýznamnými jen tehdy, když nepostřehneme jejich skrytý význam. To neplatí jen pro umění, ale i o přírodě a vesmíru vůbec. Já sám nevím o jediné své práci, jejíž forma by byla bezvýznamná a pokud se týče obsahu, už deset let mluvím o novém vnímání. To však neznamená, že se nesnažím dělat něco marného - marnost nad marnost.

O životě a básnictví
Člověk si může udělat svůj vlastní žalář, své vlastní temno - a musí se z něj zase sám dostat. Jednoho dne se dostaví přesvědčení, že je třeba toho nechat, že ve vězení své vlastní samoty je možné se zahrabat až do smrti, aniž se člověk někam dostane. Posléze jsem si uvědomil, že svět přece jen není koncentrák. "Co zvednu, zaviní čísi pád - co upustím, to mi bude vzlétnutím," napsal kdysi Halas - a tento rozpor přichází vždycky s léty na básníka. Musí si uvědomit, že i když lidé byli v koncentrácích, mohli se třeba jinde krásně milovat a být šťastní. Pro básníka je to hrozná věc: milovat a vědět, že jsou kolem lidé nešťastní. Ale protože si to uvědomuje, je básníkem. Ten, kdo si to neuvědomuje, je prostě jen milující nebo trpící bytostí. Mezi člověkem a bytostí je rozdíl. Ten, kdo si uvědomuje rozpornost světa, a ten kdo chápe, že ve štěstí i v neštěstí je na světě taky dobro a láska, ten je člověkem. Bytost je jen jednostranná.

Jsou momenty, kdy se vynoří nutnost budovat svět na čistotě, ale i věštit blížící se hrůzy - jako se to říkalo o surrealistech. Osobně si myslím, že se k tomu příliš nepřiblížili, že ono "psychično" příliš přetáhli. Hrůza totiž byla v té jednoduchosti. Koncentrační tábory byly něco tak hrůzně jednoduchého a lidského, že o tom nelze vůbec mluvit.

O tvorbě
Učinit všedním, co bylo výstřední, zkomplikované a zhustit, co bylo naivní a jednoduché a řídké - a co se zdálo mrtvé, oživit. Co bylo nemelodické a šedivé, učinit neslýchaným, a mohu-li si dovolit toto slovo, zázračným; co bylo bezkrevné, vzrušující. Anebo naopak. Bylo především třeba zvýšit intenzitu každého vjemu nebo i jen dojmu. Nezobecňoval jsem, jak je tomu zpravidla náchylný uhýbající duch. Musel jsem jít jinou cestou než kdokoli přede mnou. Anebo jen s těmi, kteří mi cestu naznačovali.

Byl jsem na něco zvědav: co je tam, jakoby za stránkou, za písmem, za obrazem uvnitř všeho. Připadal jsem si jako podivný anatom nebo jako biolog. Také slovo, věta, báseň, stránka nejen může žít vlastním životem, ale také jako člověk může existovat velmi hluboce, možná hlouběji bez nějakého ze svých údů, tak to také mohla báseň.

Leonardo musel rozřezat první mrtvolu, aby viděl, jak jsou v ní uloženy svaly. Já jsem musel rozřezat slovo, abych viděl, z čeho se skládá.

Připomínám, že na začátku mého úsilí stála otázka, jak by napsal báseň člověk neznalý písma. Jak by ji napsal člověk s porušenou myslí.

Pro lidi bylo už dost nesrozumitelné, když jsem chtěl z předmětných a obrazových básní udělat volné verše. Když jsem chtěl volit jinou formu, tak to byla jenom koláž. Musel jsem se vrátit ke klasickému lineárnímu vyjádření, to znamená k následování veršů za sebou. A dokonce v některých obrazových a obrázkových básních hrají krásné barvy roli rýmů. Šlo mi stále o onen nový druh vnímání a ne o čtení.

Šlo mi vždycky o to, vydělit věci z plánu jejich konvenčních symbolických významů. Dělalo se mi z toho symbolotvorného šejdířství úplně nanic. Všechno bylo zaneseno symboly a všechno už před nimi ztrácelo svůj význam. Ačkoliv už to trvá několik tisíciletí, pořád přijímáme ty samé věci a nejsme schopni se jich zbavit.

Něco o mistrech
Šlo mi především při četbě o vniknutí do autora. Vždycky mě víc zajímala jeho práce než výsledek - definitivní verze. Připadal jsem si jako učedník, který se dívá, jak to mistr dělá.

V případě Mallarméa nejde jak se někdy říká o rozbití zákonů řeči, ale o novou krystalizaci a uzákonění nových pravidel poezie. Mallarmé udělal něco, co bylo do té doby neznámé. Povýšil formu nad obsah.

Morgenstern se svým velkým humorem. Byl to jeden z prvních velkých básníků, kteří nějak přemýšleli o podstatě řeči - vymyslel jazyk ryb. Byl vlastně prvním evidentním básníkem - a to byla velká revoluce.

Navázat nové vztahy mezi čímkoliv, co nás zajímá, co nám přináší život nebo předhodí náhoda, vyvolá samo úsilí něco napsat - je to však to nejtěžší. Poněvadž všechno, co se zdá být uzavřené a hotové, je velmi často tím nejotevřenějším a nejpřístupnějším. Myslím tím dílo, které považujeme za uzavřené. Danta však považuji za otevřeného, stejně jako Shakespeara či Bacha. Každé takové zdánlivě zcela uzavřené velké dílo je ve skutečnosti víc přístupno inspiraci a obsahuje víc podnětů a schodů, po nichž člověk může jít dál, než se může zdát. Všichni tito velcí lidé jsou totiž inspirativní. Jejich díla, jež jsou dávno hotová, vyzařují neustále nesmírnou inspirační energii pro skutečného básníka.

O inspiraci
Jsem spisovatel a umím z věcí vyčíst jejich osud. Pokoušel jsem se dokonce kdysi z nových věcí vyčíst jejich příští osud. S kým splynou, jaký buou mít život - a jednoho dne se mi zachtělo učinit toto písmo šrámů a lidského dotýkání viditelným. Tak vznikly moje básně-objekty.

Každým okamžikem umírá nejenom tisíce lidí, ale končí i miliony věcí. Některé umírají dlouho, jiné bleskurychle. Jiné přežívají svůj osud jako trosky a myslím, že by se o tom dala napsat dost dobrá studie nebo dokonce kniha.

Vzrušovaly mě však nejenom věci, ale také pohledy na staveniště, na tovární halu, nádraží. Stejně jako pohled do okna obytné místnosti, do nitra přístroje, do nekonečna. Tohle všechno mě uchvacuje stále ještě víc než devadesát devět procent všeho moderního umění. Stejně mě vzrušuje, když přijdu do nového neznámého prostředí: když jsem viděl poprvé velké počítací stroje s odstraněnými kryty, s obnaženými vnitřnostmi.

Když člověk potká něco osudového, musí většinou komunikovat docela jinak než pouhým slovem. Reagovat tichem, mlčením, gestem. Zrovna tak jako Mallarmé, který používal hudbu, jsem věděl, že osudové střetnutí dovoluje naopak také ticho nebo určité zvýraznění jednotlivostí ve slovech, větách nebo verších. Uvědomoval jsem si prostě od začátku, že nelze vystačit jen s hudbou verše; i ty nejkrásnější verše byly totiž poplatné parnasu, byť měly obsah sebeodvážnější. Měl jsem najednou sluch jen pro běžnou orální řeč. Chodil jsem do kostelů poslouchat modlitby, znal jsem hukot strojů a hluk davu. Ale nezajímala mne ani tak originalita, jako jejich bohatství, jejich plnost, samozřejmá všednost zjevu - a zda je to všechno schopno obrody. Říkal jsem si: "Na něco narazit. Kdekoliv, kdykoli a na cokoliv - to je ono." A opakoval jsem si často: "Když se skutečně na něco narazí, je to jen stupnice. Teď se musí zkusit něco z toho udělat. Zahrát!"

Jiří Kolář (1914-2002)
Jiří Kolář byl experimentální výtvarník a básník.
Jiří Kolář se narodil jako syn pekaře. Vyučil se truhlářem a v letech 1929 – 42 procházel různými zaměstnáními. Od roku 1949 se začal věnovat jen výtvarnému umění a literatuře.Své básně uveřejňoval v různých časopisech od roku 1938 a téhož roku měl první výstavu výtvarných děl v pražském Mozartu a v Divadle E. F. Buriana.
Jiří Kolář se stal členem Skupiny 42, se snahou vyjádřit umělecky všední život. Často cestoval po Evropě.
Do konfliktu s režimem se Jiří Kolář dostal počátkem 50. let kvůli rukopisnému textu Rod Genorův. Devět měsíců strávil ve vyšetřovací vazbě. V letech 1969 a 1970 mohl opět cestovat, navštívil Brazílii, Kanadu, USA a Japonsko. V roce 1977 podepsal Chartu 77 a poté odešel do exilu.
V roce 1979 se Jiří Kolář zdržoval v SRN a rok poté odešel do Francie, kde v roce 1984 získal státní občanství. Po roce 1990 žil střídavě v Paříži a v Praze.
V Evropě platí za jednoho z nejzajímavějších literátů a výtvarníků 60. a 70. let, byť u nás kvůli dlouhodobému zákazu publikovat tak všeobecně znám není.

JIŘÍ KOLÁŘ: BÁSEŇ TICHA

Sesbírej
hromádku oblázků
a sestav z nich
kdekoliv

i s nadpisem
oblázek za oblázkem
jako slovo za slovem
řádku za řádkou

jako verš za veršem
pohlednou báseň

Návod k upotřebení (1969)

Vytvořil 23. ledna 2011 v 18:06:57 mira. Upravováno 4x, naposledy 4. července 2011 ve 13:51:30


Diskuze ke článku

Vložení nového komentáře
*
*
*