iKlubovnae-StopaSPJFe-ShopDlouhodobá hra pro kluby


, Registrovat
Přejít na menu

Výběr z autorského čtení

Inteligentní internetový kulturní časopis

17.10.2008 02:09
Autor: Hwaelos, Počet přečtení: 1359

Z Třebíče 10. října 2008
Těm, kdo přišli vzpomínkou, těm kdo se nezúčastnili inspirací...


František Vondrák
Vinen

Rudá krev stéká Ti po rukách,
ne, nejsi bez viny.
Krev, co kape po kapkách
Počítá vteřiny.

Ty ses jen díval. Ne, Ty jsi nezabil.
Ty?s jen mlčel.
Pak k Bohu tiše ses tu pomodlil.
A při tom klečel.

Nechci Ti vyčítat, že jsi byl nečinný.
Ať hodí kamenem, ten kdo je bez viny.



Josef Sojka
Průzkumný let 31. července 1944

Už mě pálily oči, jak jsem se snažil zahlédnout cokoliv jiného než mraky, které bezútěšně zaplňovaly vše kolem. Poslední půl hodinu však neproniklo šedou hradbou nic než pár blesků, jež na chviličku prosvětlily temnou krajinu nebes. Nahýbal jsem se dopředu k čelnímu sklu, i když jsem věděl, že je to zbytečné a za mraky stejně nedohlédnu. Ruce mě bolely od křečovitého svírání kniplu. Po tolika letech pilotování by se mi takové věci neměly stávat, ale byl jsem až příliš nervózní a unavený.
Když jsem před půlhodinou vletěl do mraků, selhaly mi přístroje. Byl jsem bezmocný, mohl jsem se jen snažit držet správný směr pokud mě z něj vítr příliš neodchýlí a doufat, že nad letištěm bude alespoň trošku lepší viditelnost.
Promnul jsem si oči a opřel se do sedačky. Snažil jsem se uklidnit s tím, že teď nemůžu nic dělat, že musím letět ještě nejméně hodinu, a pak, jestli se mraky neroztrhají, zkusit co nejvíc naklesat, abych se dostal pod ně. Zaposlouchal jsem se do vrčení motorů a zkoušel jsem si vzpomenout, kdy jsem na tom byl podobně bídně. Bylo to mockrát. Zvlášť dřív, kdy se s létáním teprve začínalo. Několikrát jsem havaroval. Poprvé jsem málem uhořel ještě na pilotce, ale tehdy jsem se štěstím vyvázl. Podruhé už mi štěstěna tolik nepřála. Skončil jsem polámaný na dlouho v nemocnici. Chtěl jsem létat dál. Stálo mě to i Louisu. Pak se se mnou potopil hydroplán a já měl co dělat, abych se z něj dostal. Nastoupil jsem k Air France a havaroval nad pouští. Potkal jsem jeho, ale nebýt domorodců zemřel bych žízní. Nakonec při pokusu o přelet do Ohňové země jsem skončil zase v nemocnici, polámaný hůř než kdy dřív. Vždycky jsem se ptal sám sebe, jestli mám tolik smůly, když padám, nebo tolik štěstí, že jsem přežil. Jestlipak budu mít štěstí i tentokrát? Pane Bože jsem tak unavený.

Málem jsem usnul. Nebo možná doopravdy usnul. Z dřímoty mě vyburcovala kontrolka paliva. Podíval jsem se na hodiny. Opravdu jsem musel usnout. Podle ručiček už jsem měl být nad letištěm! Kolem pořád neměnná mračna. Posunul jsem knipl dopředu. Čumák letadla se sklonil dolů a začal jsem klesat. Modlil jsem se, abych každou chvíli vyletěl z toho nekonečného nebeského moře. Klesat bez přístrojů je riskantní. Nikdo nedokáže odhadnout, jak vysoko je, když pod sebe nevidí a vzdušné proudy vás zanesou výš nebo níž, aniž byste si něčeho všimli. Rozhlížel jsem se na všechny strany. Marně. Na čele mi začaly vyrážet kapičky potu. Čím dál víc mi hlavou probíhala myšlenka na letoun roztříštěný o zem. Zápasil jsem sám se sebou, každá další vteřina klesání se zdála nekonečná a krev mi začala tepat ve spáncích zběsilým rytmem srdce. Stáhnul jsem knipl k sobě a začal stoupat. Jediná možnost, která mi zbývala, bylo vyskočit na padáku. Doufal jsem jen, že si se mnou vítr zle nepohrál a nejsem nad mořem.
Chtěl jsem ještě chvíli stoupat, pak srovnat let a vyskočit, ale pak se můj stroj prodral skrze mraky a já uviděl hvězdy. Krásné a zářivé na temné obloze. Ten pohled mi vyrazil dech. Pode mnou se rozléval oceán mraků, kterému jsem se rychle vzdaloval. Nade mnou hvězdy, jimž jsem letěl vstříc, ač jim to v jejich vzdálené pýše bylo určitě jedno.
Zíral jsem na tisíce malých bodů nevnímaje nic kolem sebe snad celé věky, než mě cosi vyrušilo. Rozhlédl jsem se a zaposlouchal do zvuku motorů, jako už nesčetněkrát ve svém životě. Oba motory vypadávaly ze svého pravidelného rytmu. Měřák paliva stoicky ukazující prázdné nádrže mi prozradil proč. Pravý motor se zakuckal a vysadil úplně. Levý ho následoval ani ne v půl minutě. Vrtule se pomalu dotočily a já čekal pád. Překvapilo mě jak jasně slyším vlastní srdce a dech. Měl bych slyšet, jak křídla rozráží vzduch, ale já letěl dál naprosto bezhlučně. Pád pořád nepřicházel. Pak mi hlavou bleskla myšlenka. Je tohle smrt? A já letím do nějakého avionického nebe? Srdce se na jeden úder pozastavilo. Podíval jsem se na hvězdy před sebou a začal jsem se smát. Bylo to už dávno, ale přece jsem si na tebe vzpomněl, Malý princi. Jestli měla tohle být smrt, pak jsem ji přijal s lehkým srdcem. Se všemi hvězdami kolem, těmi malými rolničkami, co mi připomínají tvůj smích, jak jsi mi kdysi slíbil, mi nemůže nikdy být smutno.
Smál jsem se a kolem mne prolétaly stěhovavé labutě z pásma asteroidů.
A smál jsem se, když jsem uviděl první z těch malých planetek, neboť jsem se těšil, jak se s tebou opět setkám. Na té první byl zeměpisec skoro celý schovaný za hromadou knih. Tu jsem se přestal smát a přišlo mi líto některých z nás. Ani si mě nevšiml, jak už to my, lidé, máme ve zvyku, když kolem nás prolétá spousta věcí na dosah ruky. Přišel tak o badatele, který by mu mohl povědět o Zemi.
Ještě než jsem přestal uvažovat o zeměpisci už jsem viděl ponocného, který zrovna zhášel lampu. Pokynul jsem mu a on na mě cosi zavolal, ale já ho v kokpitu neslyšel. Možná volal: „Dobrý den!“. Kdo ví? A já smutnil ještě víc nad zbytečně promarněnými životy.
Byznysmen cosi zuřivě přepisoval ve svých seznamech a vůbec mě nezpozoroval, stejně jako opilec upírající pohled do prázdna. Napadlo mě, zda někdy zapomene?
To domýšlivec se pyšně rozhlížel kolem své planetky. Když jsem mu zamával, smeknul klobouk a zatvářil se ještě pyšněji než se prve zdálo možné. Přesně jak jsem si ho z vyprávění představoval.
Král spal na svém trůně, bradu na prsou a korunu spadlou nemajestátně v klíně.
Planetka B612, byla poslední. Tak dlouho jsem si přál ji spatřit. Vidět tři sopky a pyšnou květinu. Zastavil jsem vedle ní, vylezl z kokpitu a po křídle přeběhl na povrch. Malému princi vyčuhovala zpoza obzoru jen hlava. Přišel jsem pomalu k němu a pozdravil: „Ahoj.“
Překvapeně se otočil, ale údiv v jeho dětské tváři rychle vystřídala radost, když mě poznal. „Co se s tebou stalo? Jsi jiný.“ Řekl mi na uvítanou.
„Je to už tak dlouho... Zestárl jsem.“ Odpověděl jsem.
„Zestárl?“ Zamyslel se Malý princ, ale jeho tvář se hned zase rozjasnila a vyhrkl. „Pojď ukážu ti západ slunce.“
Usmál jsem se. „Moc rád se podívám.“
Malý princ se rozesmál ještě víc a vzal mě za ruku.

Antoine de Saint Exupery se ztratil 31. července 1944 při průzkumném letu z Korsiky nad Francii. Sestřelení jeho stroje nebylo nikdy potvrzeno. Vrak letadla nebyl nikdy prokazatelně nalezen. O jeho zmizení se dlouhá léta vedou spory.


Markéta Forró
(Úvodem)

Sedává na parapetu
s nočním Brnem pod nohama

zapálenou cigaretu nechává volně hořet
protože nekouří
ani jedna její osobnost
prostě má jen pocit, že by se to mělo

a volnou rukou drtí plechovky od piva

charaktery si věší na ramínka
a někdy v noci sleduje zavřenýma očima
pečlivě vyrovnané komínky emocí
ukryté v tmavé hloubi skříně

až moc často samy padají

skříň možná vede do jiného světa
ale ona nemá ráda mluvící koně a bůhvíjakou jinou havěť
a všichni tam bývají strašlivě hodní
a nechutní optimisté

někdy si oblékne charakter z růžového ramínka
a píše špatné verše
pro dobré lidi
a tehdy ne-vykouří celou krabičku

a potom zmačká plechovky od piva
a píše dobré verše
pro špatné lidi
a je jí z toho do pláče

a tak úplně nahá
ometá z parapetu brněnský sníh
studí ji palce


Petr Kuběnský
Encephalon (Mozek)

Nebe přehazuje louku modrou lopatou
Hrot mraků rýsuje tečnu obzoru
Na dřevěnou závoru statku
Usedá Newton – pije čaj před pátou

Plešatý pán trošičku při těle
Může být zapomenut i s pažitem, šálkem a jabloní
Z učebnic nevoní snítky pylu
Kdo mu dnes zatlačí bouli na čele?

Tolik pravd, které se nerozvijí
v pravý čas a zmizí do exilu
a tak si říkám, kdepak žijí


Radovan Kolbaba
Oťukávačka

„Když já ti nevim,“ špitla Blanka od monitoru. „On se zdá v pořádku, ale…,“ na okamžik se odmlčela, „prostě nevim.“
„To je toho, tak si ho trochu proťukni,“ poradila znuděně Monika, o dva měsíce starší a o sedmnáct chlapů a jeden brzký rozvod zkušenější kolegyně.
„A jak asi, ty chytrá?“
„Stačí si s ním zahrát nějakou tu společenskou hru a víš skoro všechno, co potřebuješ,“ řekla se spikleneckým úsměvem Monika, na chvíli odtáhla pohled od sloupců čísel a smyslně povytáhla obočí.
„Ty jsi teda dobrá,“ opáčila Blanka pohoršeně. „Na první vážnější schůzce a hned tohle. Tak to ne,“ urazila se a radši se věnovala ťukání do klávesnice.
„Kdo tu mluvil o sexu? Já mluvila o společenských hrách,“ bránila se Monika vehementně.
„Jo jasně. To ti tak budu věřit.“
„Ne fakt. Třeba scrabble, nebo takový ty kostky s písmenkama. Podle slov co skládá, hned poznáš, co je zač.“
„Cože?“
I když se to Blanka snažila nedat najevo, nápad s písmenky ji zaujal.
„No mě to už několikrát zachránilo. Třeba jeden se tvářil ohromně slušně, ale byl to prasák.“
Výraz nejhlubšího opovržení je přesně to, co se na krátký okamžik mihlo Moničinou, jinak velmi pěknou, tváří.
„A jak jsi to poznala?“
„No, podle slov. Třeba jednou složil slovo prs a ani si nevšiml, že mu hned vedle leží T,“ významně se podívala na čtyřky svojí kolegyně „a přitom za prst by měl víc bodů. A to radši nechtěj vědět, co udělal za prasárnu místo slova vagóny.“
Na Blančině čele se na čtvrtminutku objevila hluboká vráska prozrazující úporné přemýšlení. Potom ji nahradila její vlastní verze výrazu nejhlubšího opovržení. Na její kulatější tváři ale nepůsobila tak smrtonosně, jako na Moničině.
„Fuj, chlapi odporní,“ posteskla si Blanka nejhorším výrazem, jakého byla schopna. „Právě na takového nechci narazit.“
Monika se protočila na kancelářské židli dvakrát kolem svojí osy a stolu se chytla přesně ve chvíli, kdy koukala přímo na Blančino skromné pracoviště. Zahleděla se jí do očí a roztáhla pusu do odzbrojujícího úsměvu.
„Tak se svěř do mojí péče a všechno bude v pořádku.“

Ve středu byl ten den D. Maminka už byla dva dny v lázních a telefonovala, jak je tam krásně a že se jí vůbec nechce domů. Blanka hned po práci navštívila hračkářství. Čtvrt hodiny strávila u panenek, čtvrt hodiny u plyšáků a teprve potom se osmělila a zeptala se na kostky s písmenky. Paní prodavačka byla hodná a ochotně Blance poradila. Když za sebou zavírala dveře bytu, stačilo udělat jenom pár drobností. Například uklidit, což v bytě, kde se takřka denně utíral prach, rovnaly polštáře a vše se úzkostlivě dávalo na svoje místo, znamenalo vydrhnout běloskvoucí vanu a stejně bělostnou záchodovou mísu. Vařením a přípravou drobného občerstvení, které by plně zasytilo i indickou rodinu o zcela běžných patnácti dětech, strávila takřka dvě hodiny. Poté co umyla nádobí a vrátila vše na svoje místo, jí zbývalo tři čtvrtě hodiny na převlečení. Využila je do poslední sekundy. Devadesát procent času ale zabralo rozhodování, co si vzít na sebe.
Když zazvonil, urovnala na sobě světle zelený svetřík a šla otevřít.
Muž stojící na prahu byl na prahu třicítky. Jen o pár let starší než Blanka. Působil nesmělým dojmem, ačkoli měl na sobě oblek a v pracovním životě zastupoval prosperující tuzemskou firmu.
„Ahoj,“ pozdravil něžně a předal Blance kytici gerber v odstínech od kanárkově žluté po krvavě rudou.
Uvedla ho dovnitř a nabídla mu občerstvení. Zbyňkovi, tak se totiž adept na přítele jmenoval, na okamžik vylétlo obočí nahoru, ale hned se zase opanoval, poděkoval a posloužil si chlebíčkem. Večer probíhal poklidně a oni si povídali. O sobě, o rodině, i o práci. Zbyněk na chvíli zabrousil k politice, ale brzy poznal, že toto téma není Blance zrovna milé a tak bez jakékoliv souvislosti přeskočil k problémům s pěstováním paprik. Idylka mohla v klidu pokračovat, kdyby se Blance neozval mobil. Na displeji svítilo „Monča“ a Blanka věděla, že je zle. Omluvila se a schovala se na záchod.
„Tak co?“ zeptala se Monika bez váhání.
„No, nic,“ špitla Blanka a tahle odpověď se jí moc nepovedla.
Desetiminutový monolog ozývající se reproduktoru její Nokie to jasně potvrdil.
Když se Blanka vrátila, Zbyněk si nesměle prohlížel interiér pokoje, přesně jako člověk, který je někde poprvé na návštěvě, oni ho tam nechají samotného a on chudák neví, co má v tomhle cizím prostředí dělat. Jinými slovy se choval zcela adekvátně vůči svojí situaci.
Paní domu, nebo spíše druhá slečna, protože tou první byla její matka, která se nikdy nevdala, jen si nechala udělat dítě a potom šokovaného biologického otce vyštvala dřív, než se Blanka narodila. Každopádně Blanka, to jako ta druhá slečna domu, vlastně bytu, se zhluboka nadechla a potom to vybalila:
„Co kdybychom si zahráli nějakou hru?“
Zbyněk překvapením hekl a zaskočil mu kousek kandovaného ovoce. Po pár vteřinách kašlání ze sebe vypravil:
„Třeba jako šachy?“
„No, třeba,“ odpověděla bezelstně Blanka, kterou veškerá odvaha opět opustila.
Po čtyřiceti minutách hry Zbyněk značně změnil na Blanku názor. V jedné slabší chvilce se po jejím naléhání prořekl, že dokončil vysokou školu s červeným diplomem a neuvěřitelným průměrem 1,04. Přišlo mu to trapné, protože Blanka měla jen maturitu a to ještě bez vyznamenání. Teď ho ale bývalá juniorská krajská mistryně šachu drtila a on byl nevýslovně hrdý, že se udržel více jak půlhodinu. Nakonec ale stejně kapituloval a se slovem „Mat“ na rtech položil svého krále.
Druhý pokus už byl úspěšnější. Blanka ze sebe prostě a jednoduše vyklopila všechno dřív, než stihl jakkoliv zareagovat. Chvilku se bála, že uteče, případně pro ni zavolá takové ty pány s kazajkou, co vám fixuje ruce, aby jste neublížili svému okolí, nebo sobě. Ve skutečnosti si Zbyněk pomyslel, že mu dává šanci na reparát. Tedy získání svojí chlapské cti zpět. Jako správný gentleman se nabídl, že bude zapisovat výsledky jednotlivých kol, ale hostitelka to odmítla. Naopak sama se vytasila s blokem formátu A4 a dvěma propiskami.
Kdyby tak měl ponětí, že blok skrýval tabulku, kterou Blanka předchozího dne rýsovala takřka hodinu a která měla v konečném součtu rozhodnout, jaké šance dá jejich případnému vztahu.
Jako správný muž ji ale dle hesla „Dáma má přednost“ donutil, aby házela první. Alespoň se ujal odměřování času na malých přesýpacích hodinách.
Blanka se na svoje tahy moc nesoustředila. Prostě hodila, obhlídla písmenka a sestavila první slova, která jí vytanula na mysli. Naopak každé Zbyňkovo kolo analyzovala s precizností pracovníka NASA, až mu začalo být divné, co si pořád do toho bloku zapisuje.
Mladá dáma si zatím důkladně zaznamenávala plusové i minusové body. Hodnotících kritérií měla až až. Za některá obzvláště pěkná slova dávala i deset bodů. Zabodovalo u ní i moře, sob, půda, jaro, oř a jednou dokonce Zbyněk vytvořil slovo láska. To bylo moc krásné, ale on začínal rudnout a nakonec změnil lásku v lávku. I když touhle rošádou přišel o tři herní body, Blanka mu stejně lásku ve svém bodování uznala za deset a ještě přidala do kolonky chování dalších deset za to, jak roztomilý dokázal být. Naopak několikrát použil slova, která vyloženě nesnášela. Miss ji vyděsila, jestli náhodou taky není na „podmíráky“, jak vyhublé modelky označoval šéf v práci. Tuk ji vyloženě iritoval a k údu se raději ani nevyjadřovala. Polehčující okolností pro Zbyňka bylo, že už opravdu, ale opravdu, nemohl dlouhé ú jinak využít a že když to šlo, raději tvořil úl. Vysokoškolák se v něm ale nezapřel a tak občas používal divný slova jako chór, šém, či dóm. A nebo cizí jako třeba ró, mix, či tip. I když v sobě Blanka nezapřela českou patriotku, za tyhle přešlapy mu zas tak moc minusových bodů nenadělila. Kámen úrazu ale nastal hned po druhém kole, kdy se Zbyněk nesměle dotázal, zda může vytvářet i slova v rozkazovacím způsobu. Svolila a tak se začali kupit minus body za šij, vař, peč, nebo mlč. Vrcholem hnusu potom bylo slůvko roď. Minusová desítka byla na světě. K tomu se navíc přidal jeden krátký záchvat rozčílení, když se Zbyňkovi nepovedl hod a Blanka se začala obávat, že si do bytu přitáhla despotického patriarchu někdy z počátku minulého století, kdy děti musely rodičům vykat. Přece jen ale měla nakonec ze hry dobrý dojem. Hezkých slov bylo stále víc a víc, oba se uvolnili a dokonce se i začali bavit. Blanka si také několikrát všimla, jak Zbyněk v jejím tahu drží přesýpačky nakřivo, aby jí tak dal více času na přemýšlení. Když na to poukázala, začal se vytáčet s tím, že dneska ale máme krásné počasí. Další plus body za roztomilost. Na konci hry byl herní bodový stav velmi těsný. Nepoznala, jestli je Zbyněk geniální matematik, nebo to nějak cítí, ale v posledním kole, podle ní schválně, přehlédl jasně viditelné slovo, které by mu přineslo vítězství a místo toho se mořil s vymýšlením slov jiných. Gentlemansky tak prohrál o dva body.
V mnohem důležitějším bodování ale zvítězil 119 plusových vůči 78 minusovým, což dělalo slušných 41 bodíků pro. Blanka měla od té chvíle jasno.

Dalších pět let už bylo pro oba jako ráj. Po půlroční bitvě s Blančinou maminkou, která dceři několikrát vyhrožovala, že ji vyhodí z bytu, vydědí, nebo toho proradného svůdníka nechá proklít u kartářky, jejich vztahu nestálo nic v cestě. Snad kromě přílišné ostýchavosti obou aktérů. Blančina matka si sice občas neodpustila poznámku, že je holka na vážný vztah mladá, ale nijak jí to nepomohlo. Za další půlrok se vzali a za devět měsíců se jim narodila dcera. Do pěti let od památné hry kolem nich pobíhaly, plazily se, či jen pořvávaly tři děti. Blanka byla na mateřské docela spokojená. Manžel pomáhal i když přišel utahaný z práce, hrál si s dětmi a byl na ní hodný. Zbyněk byl zase rád, že má ženu, která se umí postarat o domácnost a se kterou je šťastný. O takové drobnosti jakou je nehynoucí oboustranná láska ani nemluvě.
Jen občas zazvonil zvonec a idylce byl konec. To když se neúspěšná kamarádka Monika potřebovala vyplakat Blance na rameno.


Lenka Schormová
Smím?

Jen slovo, přec však bolí…
Proč lhát,
Tobě, komukoli?
Jsem asi prokletá,
Má hranice už hoří,
V plameni odkvétá
A za tisíci moři
Mizí smích.

Maria!
Odpusť bláznům snění!
Jak dlouhá
Je cesta k rozednění?
Porostlá bolestí,
Kterou jen slzy skrápí…
Polibek věčnosti,
Čas rozloučit se, vrátit
Dar života a jít.

Promiň,
A zapomeň oč běží,
Je léto
A jen v mé duši sněží.
V obětí melancholie si dřímám
A přemýšlím jak říct,
Že je konec starým křivdám.
Tak obrať nový list!
Já v prach se proměním…


Zbyněk Štajer
Věk pohádek

Čerstvý vítr si pohrává s umírajícími listy stromů. Pár si jich vezme, pár nechá být. To listí propletené ve vanoucím větru si zpívá smutnou píseň. Píseň beze slov, píseň, která bije do uší prázdným ulicím. Ne tak docela prázdným. Jsem tam totiž já. Jen tak, zbůhdarma, se procházím opuštěným městem. Mými společníky jsou vysoké zešedlé domy, opuštěná dětská hřišťátka, stísněná mezi rozbitými silnicemi, nekonečně dlouhými oprýskanými zdmi. Ruku v ruce jdu s ozvěnou svých kroků, bloudím městem ve svých myšlenkách.

Jaké tehdy bývalo. Všude byli lidé, děti, kterým hrál úsměv na tváři, když se bavili s Jeníčkem a Mařenkou, kteří se právě vrátili ze Začarovaného lesa. Z toho lesa, kam chodila dívenka oděná v červenám navštěvovat svoji babičku. Les byl plný skřítků a lesních žínek. Byl pln krásy a čiré radosti když spolu tančívali. Žili tam i rarášci a divoženky, kteří nebyli zlí, byli jen smutní z nepochopení. Takový les se už dávno ztratil. Místo Perníkové Chaloupky tu teď stojí Černá Skládka a vysává les. Pomáhají ji v tom služebníci. Pan Nepořádek a slečna Plechovka. Pomalu kolonizují les a přetvářejí je k obrazu svému. Zlaté rybky v potůčku jsou teď jen střepy skla a odlesku pokladů skrytých v hlubinách vyměnily olejové skvrny a špinavá pěna.
Ano, Les si To vzalo první. Co To mohlo být,že se postupně stával více a více smutným a pochmurným místem? Nevím. Ale potom se To pustilo do Překrásné louky. Té louky, kde tančívala víla Amálka. Té louky, co sousedila s lánem vlčího máku, zrovna toho, kde bydlela Maková panenka. Té louky s jalovcem a domečkem rodinky Broučků. Pod jalovcem už není domeček, jen sedmikrásky. A jalovec už taky není, protože přijely bagry a jeřáby, rozdrásali Louku ocelovými zuby a rozjezdili svými obrovskými koly. Mravenci v čele s Ferdou se jim postavili na odpor, s vědomím marného boje. Zemřeli pod jejich koly. Avšak zemřeli čistým svědomím. Nevzdali se Nás bez boje. Pak přijely stroje s velkými ústy a něčím, co žhnulo jako samo peklo, a pokryli louku černým kobercem. Zabodli k tomu nekonečnému pustému místu modré lízátko s „P“ a ono se začalo plnit auty. Těmi kouřícími krabicemi plechu, bez života, nehezkými, umělými.

Vítr najednou zesílil a obral stromy o další listí. Nebránily se tomu. Poddaly se. Já si přitáhl bundu víc ke krku a pokračoval dál ve své pouti samotou, která byla plná vzpomínek, bolesti a beznaděje. Chtělo se mi křičet, ale otevřená ústa nevydávala žádný zvuk. Děsilo mě to...

Mé kroky nesměrovaly nikam. Byl jsem všude, kde sem být chtěl. A kde sem nebyl, to neexistovalo. Viděl sem všechno. Tady v polorozpadlém domě si kdysi otevřel Otesánek hospůdku. Jmenovala se u Jelena, Lišky a Vlka. Vždycky navečer se tu scházeli Jelen Dvanácterák , Liška Ryška a Karkulčin Vlk. Popíjeli malinovou šťávu a jedli kaši, kterou uvařil Hrneček. Teď dům zarůstá chátrá a obrůstá mechem. A támhle ta černá rosolovitá bažina, páchnoucí na sto honů, to býval rybníček Vodníka Česílka.
Vidíte tamten roh domu? Ne ten, támhle ten oprýskaný. U toho žebral Mikuláš. Dokud ho Muži v Modrém neodvedli na Kouzelný hrad. Co to mluvím, na Policejní stanici. Ale Hrad to opravdu býval. Opravdu. Měl tisíce různobarevných oken, stovky věžiček, komínů a chrličů. A kolik měl balkónů? Na jednom se procházel král, na druhém královna a další, obsypané květy, zdobily už tak nádherné průčelí. Kdežto policejní stanice je šedá a má jenom jedno velké okno. A dvě malá s mřížemi. Z jednoho z nich se vždy koukala blonďatá hlava Šíleně smutné princezny. Pořád plakala a pod oknem bylo mokro. Mokro je tam pořád, jenom princeznina hlava chybí. Třeba ji pustili…

Ve větvích stromů kvílel krutý vítr. Urputně strhával zbylé listy. Pahýly větví se klepaly strachy. Tekly jim slzy a vítr je tříštil na jemnou spršku stříbra…
Otočil sem se k nim zády. Bylo mi jich líto. Nikdo je před větrem neochrání. Nikdo…

Nedávno jsem viděl na ulici anděla. Na kraji cesty. Celého od prachu, špinavého a potlučeného. Jeho mrtvý pohled mě bodal u srdce. Lidé kolem něj chodili, plivali na něj a házeli po něm nedopalky levných cigaret. Byl jim lhostejný. Z kanálu opodál stoupával tmavý štiplavý kouř. Bydlel tam drak, protože v jeho sloji za městem začali těžit uhlí. Kanál už dlouho nekouří, jen se z něj line hnilobný puch.
Když se z Perníkové Chaloupky stala Skládka, baba Jaga se přestěhovala sem.Do Domova s pečovatelskou službou. Na pokoji jí dělal společnost děd Vševěd. Oba brzy umřeli na známe nemoci stáří. On na Internet a ona na Televizi. O podál stojí kýčovitá stavba. Růžová, palčivě hranatá obrostlá neonovými nápisy. Tam, v nevěstinci, prodávaly svá těla slečny s podivnými jmény. Sněhurka, Popelka, Růženka…
Nejdéle Tomu všemu odolalo Strašidlo, co bydlelo u nás ve sklepě. Nosilo prodřený kabát a vlasů už mělo po málu. Umíralo s úsměvem na rtech, když do něj kopaly rozzuřené děti.

Vítr už přímo běsnil korunách ubohých stromů.Vší silou, nezměrně dlouho hlodal do listoví, až tam žádné nezbylo. Pak se sebral odletěl. Náhle byl vzduch klidný a suchý. Tak suchých až mi to do očí vypalovalo cejch. Cejch zmaru. Cejch prázdnoty. Cejch, za to, že jsem to viděl. Cejch, aby mě každý poznal.
Vytryskly mi slzy. Hlava se usídlila v hnízdě postaveném z křečovitě se zmítajících rukou. Na jazyku hořko a v mysli stín. Stín slov čtenáře. „ A lidé co čtou tato slova si opakují zas a znova, ty jména, věci, místa, sem kdysi znal, ne sais pas?“ Tato slova mi dřou v hlvě o tu prázdnotu. Prázdnotu všude kolem.
„Věk pohádek skončil,“ pronesl jsem klidným hlasem. Na zem dopadla první kapka.

A nebo ne? Že by to nebyl konec pohádek? Žijí ještě někde? Rozhlížím se srdcem dítěte a očima dospělého. A hele, tam… Není to? No přesně tam!!
Je, vždyť to je skřítě! Rozpustilé a veselé skřítě. A tamhle ten pán. Ano ten v klobouku, co tak divně kulhá. Černovlasý. To je určitě čert. Radostně se rozbíhám po městě a volám roztřeseným hlasem: „ Neskončil! Neskončil!“ Hlas z kterého je cítit nadšení volal : „ Neskončil!“ „Neskončil!“ odpoví mi ozvěna. V očích slzy radosti, v srdci hřejivý pocit a v duši klid. Padám po hlavě do trávy. Ležím. Ležím a vychutnávám si ten pomíjivý okamžik. Okamžik na který nezapomenu.A v uších mi tiše zní : „ Neskončil…“

A my, když se pořádně podíváme na ty trpící stromy, uvidíme, že tam ještě několik listů je. Ta odolaly tomu větru…


Kateřina Kocsisová
Rozhodnutí

Usnutí přece vůbec nebolí
V mlze metr nad palubou
Kde není dovoleno
Chytat se přídě
Dokud loď nekotví

Jen se jaksi proměňovat
V pohádkové bytosti
Co necítí žádný strach
Ani touhu
Ani svědomí

Hrát si a šílet uprostřed květin
Co vždycky pokrývaly palubu
I dnes
Přestože je pozdní podzim
Tehdy líbáš jako by to bylo naposled

To je totiž přesně to, co nutí člověka nedělat správná rozhodnutí.


Mária Slovíková
Sonety dávno milému 9.0

Ledovou pěst mi vrazí do hrudi
zemřela čest, vím, že se nevzbudím.
Jsem mrtvá jak svět v němž vrazi stále žijí
jsem hnusný vřed, jsem klubko zmijí.

Jsem mrtvě živá ve Tvé hlavě
ničím Tě snad drahý, hravě?
Jsem hniloba, zlatá do žíly
jsem skřet a kašlu* na víly.

Za smrt dám smrt a mstu,
za smrt dám polibek beze rtů
za smrt jen strach a lež,
světlo jež nikdy nenajdeš.

Za život cestu pekla a zmaru
dlážděnou hlavami člověčích tvarů.
*seru




Vytvořil 23. ledna 2011 v 18:06:57 mira. Upravováno 1x, naposledy 5. července 2011 v 07:50:10


Diskuze ke článku

Vložení nového komentáře
*
*
*