iKlubovnae-StopaSPJFe-ShopDlouhodobá hra pro kluby


, Registrovat
Přejít na menu

První den v Prokopáčku pohledem čtenářského klubu Zálesáci

14.8.2017 23:59
Autor: Menhart, Počet přečtení: 228

Příměstský tábor Rychlé šípy 2017 nemohl začít nikde jinde než v Prokopském údolí, kde pozdější spisovatel Jaroslav Foglar začal skautovat. Byl tam jako malý chlapec, asi ve 13 letech, s oddílem na výpravě a během ní pomáhal zachraňovat poraněného herce, který spadl ze skály při natáčení nějaké kovbojky.
Od té doby se stal Prokopáček jeho zamilovaným místem, kam nejenom jezdil se svým vlastním oddílem na výpravy, ale chodil do Klukovic ke Kosům také za Aničkou, která mu byla moc sympatická. Její tatínek provozoval klukovické koupaliště.
Naše kluby šly po Foglarových stopách. Také zachraňovaly, také hrály hry a také si užily přehrady na potoce.
 

Sešlo se nás v Čimicích v knihovně 20 dětí, které utvořily 4 kluby. Zvolili jsme si názvy a své vedoucí klubu. Ježky v kleci povede Anežka, Bobří stopu Honza, Zálesáky  Honza L. a Jestřáby Michal.

Prvním úkolem bylo si vystřihnout a nalepit do zápisníku 13 bobříků, obrázky uzlů, morseovku a připíchnout si na tričko placku se svým jménem. Chceme být v našich klubech jako Rychlé šípy a celý týden se o to budeme snažit. 

Klub Rychlé šípy pomáhal lidem i přírodě ve svém okolí a jeho členové se snažili dělat dobré skutky. My jsme s nimi začali hned dnes, kdy někteří z nás přinesli staré dioptrické brýle, které pošleme do Afriky lidem, co si je nemohou koupit.

Dnešní den jsme nejdříve hráli seznamovací hry. Utvořili jsme kruh a každý se představil. Pak Tajlór vyvolával jména a kdo věděl nositele, zkusil ho trefit hadrovým míčkem. Samozřejmě první schytal záplavu míčků Menhart.
Další seznamovací hrou byly detektivní úkoly Kačky. Na papíře byly otázky typu, kdo dnes ráno cvičil a museli jsme najít a napsat jméno toho, na koho otázka "seděla".

Cestou na autobus jsme u pomníčku z války cvičili čtení na dálku. Klub Ježek v kleci cestou v autobuse hrál tichou poštu. Protože jsme neseděli všichni vedle sebe, nabídli jsme cizímu pánovi a paní, ať hrají tichou poštu s námi, na což oni ochotně přistoupili a možná nám to kazili, protože nikdy nedorazila správná věta.

Z autobusu jsme pokračovali metrem až na Smíchovské nádraží, kde jsme přestoupili na motorový vláček. Do Prokopáku to chce jezdit stylově motoráčkem.
Vystoupili jsme hned v Hlubočepích a po asfaltce jsme došli až k nějaké odbočce. Zde Menhart říkal, že v našem životě nesmíme chodit jen rovně po cestách a že nesmíme být líní prozkoumat i odbočky - obzvláště, pokud si všimneme, že do křoví vede vyšlapaná cesta. Právě tato odbočka vedla k zatopenému lomu, tzv. Jezírku v Prokopském údolí.

Zde jsme cvičili morseovku podle dešifrovacího pavouka. Tajlór pískal na píšťalku názvy rostlin v morseovce a úkolem bylo přinést list javoru, pampelišku, kopřivu. 
Také jsme zde poobědvali a pořídili společnou fotografii.

O kousek dál, u domku Společnost pro ochranu Prokopského a Dalejského údolí, jsme krmili kozy i ovce a jezdili na slonovi. Pak jsme trénovali běh a lovili ve staré šachtě Bobříka odvahy. Po jednom jsme jen s baterkou procházeli podzemní chodbou. Na jejím konci jsme získali jednu kartičku Ulčovku (kreslil je František Ulč pro Sdružení přátel Jaroslava Foglara).

Další Ulčovku získali ti, kteří si do zápisníku zapsali, jak jsme jeli do Prokopáku, aby tam někdy mohli vzít své rodiče. Jaroslav Foglar si cestu jako chlapec nezapsal a pak cestu do Prokopáčku dlouze a nesnadno hledal.

Ulčovku mohou každý den získat také ti, kteří na výpravě ukáží, že mají s sebou všechny věci podle seznamu. Ten visí každé ráno na nástěnce v klubovně a dnes obsahoval: uzlovačku, 3 hadráky, pití, svačinu, šátek...

U tunelu vymyslel Tajlór scénku, která se ale opravdu stala, ale Tajlór si ji trošku přibarvil: Oddíl Hoši od Bobří řeky, který Foglar vedl, šel po silnici a potkal a hlasitě pozdravil turistu, který se radoval z každého stromu, kamínku, kříže na skále... 
Jakmile turistu chlapci minuli, rychle se vrátili zpět tunelem a zase ve dvoustupu a s písní na rtech šli znovu kolem turisty, kterého znovu pozdravili. Turista myslel, že se zblaznil a omdlel.
To jsme zkusili sehrát a moc se všem líbilo, když se turista Tajlór zbláznil, omdlel a "složil" na silnici.

Nad strážním domkem jsme si u studánky Stydlavky doplnili pitnou vodu do našich lahví a pořádně se chladné vody napili. Jen o kousek dál směrem k železničnímu mostu za potokem je na kolmé skále velká pamětní cedule, která připomíná Jaroslava Foglara a jeho první výpravu do Prokopáčku. Zříceného "kinoherce" tehdy skauti odnesli na nosítkách do nedalekého strážního domku - vechtrovny. I my jsme přenášeli raněného a moc jsme se u toho nasmáli.

Hned za mostem se otevřelo širší údolíčko s loučkou, kde jsme se "utábořili". Z nasbíraného dřeva někteří pod vedením Tajlóra a Štěpánky udělali oheň a uvařili ovesnou kaši. Za asistence Menharta a Kačky se zase stavěly hráze a mlýnky na potoce. Sundali jsme si boty a ponožky a už jsme se brouzdali ve vodě. Bylo vedro, takže chladná voda byla moc přijemná.

Zde jsem si odbyli také první táborové zranění - šlápnutí na něco ostřejšího. Drobná ranka na chodidle nebyla nijak vážná, ale špinavá noha s napěněným kysličníkem byla moc fotogenická, tak to zmiňuji i v zápise.

Loni jsme tu stavěli mlýnky ze dřeva, ale letos u Tajlóra doma objevili kouzlo 3D tiskárny, tak Tajlór tyto mlýnky vytiskl. Točily se stejně dobře jako ty dřevěné.
Ovesnou kaši jsme jedli jako štafetový závod klubů. Když já si dám ovsa, skáču pěkně hopsa - znamenalo, že se od startovní čáry snožmo doskákalo ke kotlíku a každý snědl několik lžic a odskákal zpět a skákal další z klubu. Měl vyhrát klub, který se najedl nejdříve, ale každý skákal a jedl vynikajíci ovesnou kaši, dokud bylo co jíst a nikdo nechtěl přiznat, že už má dost, aby mohl jíst dál. Takže Ulčovku za vítězství nakonec dostal každý z klubu, který po snězení kotlíku nastoupil vyrovnaně k ukončení hry.

Několikrát za den jsme cvičili vázaní škotového uzle, který jsme ráno našli zašifrovaný v morseovce na nástěnce v klubovně. Cvičili jsme ho i na zastávce v Klukovicích při čekání na autobus, který nás odvezl na tramvaj a pak metrem a autobusem jsme dojeli ke klubobvně, kde už čekalo několik rodičů.
Loni jsme se vraceli už na 16. hodinu, kdy odcházeli ti, co si je chtěli vyzvedávat rodiče dříve než před koncem tábora v 17 hodin, ale letos jsme se rozhodli, že chceme být na výletech o hodinu déle, tak všichni končíme až v 17 hodin. I tak den velmi rychle utekl a obrovský Prokopáček jsme jen trošku "ochutnali". Snad tam někdy po táboře s rodiči nebo naším klubem ještě vyrazíme a budeme si všímat všech cestiček, které vedou z té hlavní někam do křoví. Všude tam totiž čeká dobrodružství a krásná romantické příroda. Však Jaroslav Foglar tam chodil celý život a stále objevoval další a další krásy Prokopáčku.
Zkuste to také. Hlavně přijeďte stylově vláčkem - motoráčkem.

Všechny fotky z dnešního dne naleznete ZDE. Mapka ZDE.

 

Vytvořil 14. srpna 2017 v 18:34:43 Menhart. Upravováno 17x, naposledy 31. srpna 2017 v 10:34:58, Menhart


Diskuze ke článku

4. září 2017, 07:57
Krizmen (přihlášený)

Prokopáček

... je opravdu ošklivá zdrobnělina.
Vložení nového komentáře
*
*
*