Druhý den v Divoké Šárce a pod ní

 

 

 

 

 

 

 

Po úvodním povídání jsme se přesunuli kolem stromu dřínu, který jsme také ochutnali, k takovým velmi nenápadně do terénu zasazeným plechovým dveřím, za kterou se skrýval vstup do podzemí. Za doby Protektorátu Čechy a Morava se většina vojenských objektů ze strategických důvodů umisťovala do podzemí. Jelikož hrozilo, že spojenecká vojska budou bombardovat tehdejší letiště Ruzyně (nakonec se tak nestalo), bylo zřízeno i v Praze náhradní letiště, které dnes představuje široká a pevná Evropská ulice, a prostory podzemního velitelstva.

 

 

Šárecké podzemí má žebříkový půdorys. Chodby o rozloze 200 x 60 m a profilu cca 2, 5 m x 2, 5 m ručně stavěli terezínští vězni, kteří byli posléze bohužel zastřeleni, aby nevyzradili, na čem se podíleli. Projektanti mysleli i na bobardování leteckými pumami - v hlavní chodbě, kousek u vstupu, se nachází obrovská betonová krychle, která by byla bývala odrazila tlakovou vlnu. Nachází se zde i tajná chodba směr ruzyňské letiště a studánka.

Kromě této, ne tolik veselé, historie, podzemí slouží i jako zimoviště netopýrů. Před pár lety zde bylo dokonce  1 200 netopýrů. V obci nedaleko u Prahy (Dobřichovice) byl zateplován panelový dům. Vlivem konstrukční chyby vznikly prostory mezi těsněním a fasádou, kde se uhnízdilo několik stovek netopýrů. Poněvadž lidem byla zima, dělníci byli povoláni zpět a při strhávání polyesterových desek objevili množství netopýrů, pro něž se musely urychleně najít jiné prostory - právě šárecké podzemí. (Info ZDE). My jsme však netopýry neviděli, pouze množství komářích samečků, které jsme se snažili svým okamžitým zvoláním vylekat, aby vzlétli. V podzemí dřív bydleli bezdomovci a dnes ještě tchoř, který se ale před námi někde schoval.

 

 

Podzemí nám rovněž posloužilo i jako místo napínavé a dobrodružné hry na tchoře. Unikali jsme několika jakože tchořům (vedoucím), nesměli jsme však utíkat, abychom nezakopli. Pouze 2 děvčata našla cestu k baťohům, aby je tchořovití vedoucí "neoznačkovali".

 

Poněvadž se v prostorách permanentně udržuje teplota 8 stupňů, návrat do teploučka jsme uvítali a hned se na louce najedli. Nutno ještě doplnit, že podzemí je běžně zamčené a je ve správě Českého svazu ochránců přírody. Prostory jsou kontrolovány pravidelně báňskou inspekcí, jsou nyní bezpečné a Menhart sem lezl jako ještě mladý hoch v polovině 80. let, kdy zde byly uskladněny nějaké sudy se zalitými rtuťovými pouzdry. Pozůstatky jsme ještě našli u stěny jedné chodby. Také jsme našli plážové písky, což bylo rozhraní mezi pevninou a mořem. Nahoře na Evropské byla písčitá pláž a od Šáreckého údolí byla omývána mořem. Písky jsou zde v jedné chodbě šikmé a barevné. Pan průvodce nám vyprávěl, že často najde na zemi plesnivá tchoří hovínka, které vypadají jako obrovské bílá koule, ale my jsme takové štěstí neměli. Chodby až na jednu louži byly suché.

 

 

Poté jsme se vydali po louce a lesem k ohništi, kde jsme si vlastnoručně udělali trdelníky. Pokud bychom měli spočítat cenu, zaplatili bychom i 10x méně, než při koupi na Staroměstském náměstí. Těsto jsme připravili již ráno a návod je jednoduchý: smícháme přiměřené množství mouky (např. 500g), vody nebo mléka (250ml), tuk a kypřící prášek. Dle potřeby i kmín. Těsto rozdělíme na podlouhlé válečky, kterými obmotáváme tlusté klacky. Je třeba věnovat dostatečný čas, aby se těsto pořádně propeklo a nebolelo nás bříško. Trdelníky jsme jedli buď naslano (proto ten kmín v těstě), nebo nasladko se skořicí smíchanou s moučkovým cukrem.

 

 

Zahráli jsme si ještě vybíjenou v kruhu s míčem a pleskanou. Po celý den jsme v rukou měli uzlovačky a učili se uzle. Již umíme škoťák a většina z nás i ambulantní uzel, dračí smyčku, lodní uzel, rybářskou spojku a zkracovačku. Panovala veselá nálada a kamarádská atmosféra. Příjemně uondaní, po aktivně prožitém dni, jsme se vydali zpět na zastávku tramvaje, odkud metrem a autobusem ke klubovně, kde nás již očekávali rodiče. Vrátili jsme se o 10 minut pozdě.

 

 

Fotky naleznete ZDE. Mapka je ZDE. Zapsala Kačka.