4. den 2. běhu - Vuřtíky na Zámcích

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Po ranním nástupu, na kterém jsme se sešli v počtu 7 dětí a 3 dospělých, jsme se vydali do nedalekého lesa. Poněvadž jsme nejeli veřejnou dopravou, měli jsme více času být v přírodě. Neustále jsme pokukovali po zemi, zda neuvidíme bahno. Zem byla ale vyschlá a plná prasklin...

 

 

Úsměv na tváři nám vykouzlil až stinný koutek v lese nedaleko potůčku v Drahaňské rokli. Zde bylo bahna dostatek. Ba co víc, objevili jsme i spoustu stop zvěře. Naučili jsme se odlévat stopy ze sádry. Je to jednoduché, tak se těšíme, až to vyzkoušíme i s rodiči. U studánky jsme totiž vytvořili stopovací čtverec. Je to místo s uhlazeným bahnem na břehu npotůčku, kam chodí zvěř pít. Třeba o víkendu se sem vypravíme se sádrou a rodiči a třeba zde bude nějaká stopa - jistě krásně zřetelná.

 

 

Vybereme vhodnou stopu, nějakou, co je dobře zřetelná, kolem ní postavíme kolečko z kartónu, zpevníme klacíky, utěsníme u země a vlijeme sádru, kterou umícháme s citem co se týče poměru vody a sypké sádry. Jen nezapomenout stopu nejdříve jemně sádrou poprášit! Do kelímku dejte nejdříve sádru a dolévejte vodu. Je lepší udělat sádru řidší, aby všude do stopy zatekla.

 

 

Zatímco jsme se nasvačili, sádra ztuhla a za krátkou dobu jsme si mohli doslova ošahat stopu psa, srnčí a koně. Na rozcestníku u Drahaňského mlýnu jsme objevili jakousi tajemnou tubu. Když jsme ji otevřeli, našli jsme vzkaz (usoudili jsme, že pro nás), který nás odkazoval na bojovku a plnění atraktivních úkolů. Tím prvním bylo (k radosti mnohých), abychom nějako dobu (ve skutečnosti docela krátkou) mlčeli. Proč tento zvláštní úkol? Ve skutečnosti jsme si zkusili alespoň chvilku lovit bobříka mlčení.

 

Lovení bobříků je výzva sestávající z jakýchsi zkoušek různých vlastností a dovedností, díky kterým můžeme získat představu o charakteru člověka - jak si při lovu počínal, jestli byl vytrvalý, pečlivý, svědomitý, zda vydržel až do konce... Tato bohulibá činnost vychází z knihy Hoši od Bobří řeky, kdy Rikitan výzvy ukládal svým svěřencům. To se konalo na památku odvážného a statečného chlapce jménem Roy, jemuž brzy zemřela maminka a jehož tatínek byl zálesák žijící na Bobří řece ve Sluneční zátoce. Samozřejmě ten pravý požitek z lovení bobříků by byl ideální na stanovém táboře, my jsme rádi, že víme, o co se jedná. Zjistili jsme, že ke svému dorozumívání vůbec nepotřebujeme ústa. 

Dokonce i kolemjdoucí přešli na způsob naší "pápá" komunikace a zdravili nás také zamáváním či soustrastným pokývnutím hlavy.

Jelikož jsme mlčeli jenom (pro některé až) do dalšího úkolu, při plnění bojovky, jež takto začala, jsme si mohli již hlasitě povídat a všelijak halekat. Rozdělili jsme se na půlku a vydali na úsek značený šipkami. Jednotlivá stanoviště vždy na opačné traně potoka, u nichž jsme museli projevit značné úsilí, abychom je nalezli, se skládala de facto z výzev a úkolů - např. napsat 10 rostlin, vymyslet hru pro ostatní, nacvičit scénku o vzniku Rychlých šípů, mrštně se dostat přes klacek apod.

 

 

S krumpáčem v ruce jsme v závěrů bojovky kopali u plotu v zemi s nadějí, že nalezneme poklad. Nejspíše nám jej ale někdo vyfoukl. Kopal zde již minulý týden předcházející tábor, ale měli pouze polní lopatku. Ani nám se s krumpáčem nepodařilo nalézt dřevěnou bednu, kterou zde potají Tajlór s Menžou zakopali již 9. dubna. 

 

 

Nedaleko vyhlídky Zámky jsme si opekli vuřty a předvedli "nacvičené" scénky. Je

zvláštní, že několik dětí se dožadovalo nějakého tácku. Stačil by i papírový a položit si vuřta na chleba bylo pro ně nepředstavitelné. Někteří to vyřešili plastovou krabičkou, kde původně měli oběd. 

 

   

 

Po uzenářských výrobcích nám sice trochu vyschlo v krku a veškerou zbylou vodou jsme zalili ohniště. Naštěstí jsme zanedlouho narazili na Prdlavou studánku. Jak nám ta čirá kapalina chutnala!

 

 

Vydali jsme se již cestou zpět za rodiči, kteří nás netrpělivě vyhlíželi. Ti, co měli štěstí chvíli ještě pobýt, si zkusili, jak správný kovboj používá laso.

 

Menža dneska vzal cejchovadlo, že ho u ohně vyzkoušíme. Jenže ho obtiskával i do bláta u stop a nechal ho při svačení v trávě, kde ho vyzvedl cestou domů. Takže jsme cejchovadlo ztratili včera, našli ho, ztratili dnes a znovu ho našli. Teď ho bude nosit na výpravy Tajlor, tak snad si vypalování do dřeva konečně zítra vyzkoušíme.