iKlubovnae-StopaSPJFe-ShopDlouhodobá hra pro kluby


, Registrovat
Přejít na menu

Asterion 3 : MEGAREPORTÁŽ

Je to o Asterionu:)

16.4.2007 20:42
Autor: Hwaelos, Počet přečtení: 2857

Napsal Killien
Tohle by měla být celkem „solidní“ a „objektivní“ reportáž, takže moje výlevy nebo výlevy mé postavy hledejte jinde. Budu se snažit skloubit neherní i herní informace, aby vnikl přibližně faktický dojem kompletnosti…


Čtvrtek

Dobrá, dobrá, rok s rokem se opět sešel a jsou tu zase Velikonoce a s nimi Asterion, tentokráte třetí ročník. Já spolu s několika dalšími „lidmi“ ( no beru tenhle pojem opravdu zlehka) jsme započali cestu v Třebíči. Ráno jsme ještě vezli z čajovny na busák 2 nákupní vozíky plné věcí a ještě nějaký krámy navíc . Nic sem proti tomu neměl, kdyby se na nás všichni kolemjdoucí nekoukali jako na totální blázny, když jsme na sobě měli jenom obyčejný kostýmy. A navíc to byl docela mazec, obzvláště když se snažíte s takhle těžkými vozíky načas . Ale nějak jsme podráželi a pobalili se do autobusu. Vyjeli jsme , což bylo asi jedno Asterion fourz mála co jsme zvládli lehce. Pak přišel ten Kámen. Úrazu. Nikdo naprosto netušil kudy tudy do Jimramova, natož ještě autobusem . Nakonec to zvládlo velmi účinné kombo Hejkal + autoatlas. Cestu jsme jakž takž zvládli. Cestou jsme potkali jednu kuriozitku. Autobus nejmenované cestovní kanceláře. No dobrá, byla to Hejkaltour . Nějak se nám tedy podařilo dorazit a tam všecko z autobusu rozličnými způsoby dostat a pak přenést do školy, kde jsme se měli ubytovat. No , co si budeme nalhávat, zvládli jsme to, sice „na dvakrát“, ale zvládli.
Už jsme jenom čekali až dorazí ostatní, abychom nějak začali.

Když všichni dojeli, tak abychom neporušili nějakou tu tradici, tak jsme začali. Pozdě :P Všichni jsme si navzájem obdivovali kostýmy a povídali si o všem možném, bylo cítit jisté očekávání na následující události. A nejen očekávání, ale i zvědavost, co a jak bude. Prvně ale po nás chtěli peníze, co jiného, že? Hned na to jsme si nechali schvalovat zbraně. Většina prošla až na dýky ala Tork. Teda vznikla i nová značka mečů. Jelikož se Šípovy (torkovy) meče velmi líbily a to nejen Stegimu, začala se rozšiřovat fáma o novém Matrou, nějakém torkiu, či co . No prostě mithril hadra . Po překontrolování a zaplacení, jak účastnického poplatku, tak cesty z Třebíče a doplnění našich řad o nepřihlášené a odebrání těch co nedojeli, vznikla jakási prodleva. Ne že by to někomu vadilo, ale ty otázky : „ A kdy už to začne?“ mi už lezly krkem. A nejen mě. Ale nějak se to udělalo a těsně po čtvrté jsme začali. Shrnuli jsme pravidla a rozdali se pravidla pro dovednosti, tedy tak nějak to mělo probíhat, ale dokážete si představit jak to asi dopadlo. Nuže vcelku se na nic nezapomnělo až na banku. Ale to se hned vyřešilo. Teda až po tom co se rozdaly peníze.

A pak to konečně začalo. Rozjela se hra. Teda ještě ne tak úplně hra. Taková předehra. Prostě jsme dostali volnou ruku. A mohli jsme si dělat v rámci mezí co jsme chtěli. Mohli jsme sedět v hospodě a popovídat si s děvčinou co byla švadlenou, dokud ji nevypálili město. Nebo s učencem, který se zabýval studiem tvorby drakolidí, „hrdinou“ – teda spíš pijan, pak tu byl ještě žebrák, bývalý voják, který si zranil v bojích nohu, teď žebral peníze na jídlo, ale místo toho chlastal, popřípadě si promluvit se skřítčí umělkyní, nebo s arogantním šlechticem. Byl tu taky hospodském, kterej neuměl moc dobře počítat, Aurionova kněžka, hlásající auriona jako jediného boha (co od ní čekat, že), velitele městské gardy, kterej si hlídal město opravdu pořádně a vyhazoval opilé lidi z hospod a popřípadě prověřoval informace o táhnoucích skřetech na Rilond ( no na to jsem zapomněl, byli jsme od začátku v Rilondu). Ještě jsme se mohli zúčastnit Arény anebo si vsázet na vítěze jednotlivých soubojů (arénu myslím vyhrál ostrošavlák Karel), hodit pokec s opravdu kvalitním obchodníkem nebo si skočit do knihovny. Za tu chvilku se stačilo stát pár věcí. Teda budu zmiňovat ty podstatné pro děj. Velitel gardy se choval více než podezřele, nevěřil vzkazkám o blížící se skřetí armádě, odstraňoval opilce z hospody. Jediný opilec byl onen hrdina v čeveném plášti, eldebaranský rytíř s krásnýmAsterion four mečem a opaskem. Za tu dobu co jsem to počítal spořádal 23 kousků 13° erinského ležáku. Někteří lidé pokračovali ve svých intrikách. Pak se konečně objevila aurionova kněžka, která někde potkala první skřety, v blízkém lese. Byla mírně zraněná a pohotový velitel městské gardy ihned nechal zavřít hlavní bránu. A tím skončila ta předehra.

Po kraťoulilinkaté pauzičičičce jsme se opět ponořili do hry. Byli nám představeni tři lidé. Moymir,celý v modrém, mocný kouzelník v oboru psychické magie, Tien, zlodějská legenda – vyslanec Alwarina, který se zrovna pohřešoval, stejně jako Árium tumap, a Ximestro, bíle oděn, mistr útočné magie. Každý měl pro nás svou řeč, Moymir a Tien měli i jednu pro všechny, kterou rychle shrnu do jedné nebo páru vět: „ Jak jistě víte Alwarin se ztratil, ale není mrtvý jak se říká. Je na velmi nebezpečné misi, doufejme, že uspěje. Je to v prospěch celého Asterionu. A taky už jistě víte že s tisíce jeskyní na nás táhnou Zylovy hordy skřetů, plení a teď už jsou na dosah Rilondu. ( myslím že sem s toho vystihl to podstatné a tak to skončím :P)“ A pak měl každý prosbu . Moymir: „ Podle našich informací, je v Rilondu jeden Zylův špeh, který má za úkol otevřít bránu, aby měli Zylovi skřeti jednodušší práci. Najděte jej, odhalte a dostaňte z něj jakoukoliv metodou vše co ví.“ Tien : „ Jak jistě víte Mortus je v péči Estelinek, protože byl zasažen dosud neznámým jedem. A dokonce i Estelinky jsou bezradné. Potřebuju pár lidí, kteří se obětují a budou zkoušet zatím vymyšlené protilátky na sobě. Pamatujte na to že to může být i životu nebezpečné“ Ximestro: „ Potřebuju ty nejschopnější z vás. Diplomaty a ty, kterým to dobře myslí. Již teď víme, že Zylovo vojsko sami neporazíme. Potřebujeme získat čas a spojence. Proto ti co budou pracovat na tomhle musí vyjednávat se skřetími generály, aby útok dostatečně zdrželi, než dorazí spojenci. Teda ty spojence ještě potřebujeme sehnat. Ale máme jenom dva posly. Musíte rozmýšlet koho požádáme o pomoc.“ My jsme se po chvíli přemýšlení rozdělili přibližně na tři skupiny. A šli jsme na to.

Takže teď se to opět zkusím nastínit komplexně. Začněme Moymirovcema. Začali jsme pátrat, někteří už měli jakési tipy. A slovo dalo slovo a najednou byla ruka v rukávě. Aneb mě se taky ten velitel gardy nelíbil. A to jeho tetování rudého draka na ruce se mi taky nelíbilo. Dopadli jsme ho po tom co kontaktoval nějakého svého člověka mezi náma. A pak jsem jej chytili když se snažil utéct hlavní bránou, když poznal, že po něm jdeme. Následující chvíle patřily konvenčním i nekonvenčím metodám dostat z něj ty informace. Prvně jsme se jen vyptávali, ale hned na to jsme jej prohledali a svázali. A pak jej nalili trochou piva, a chtěli mu drtit koleno kladivem. Rozpovídal se jak nic J Byl sám, pracoval za peníze, měl venku spojku, a vojsko které na nás útočí, je dá se říct malé. Málo jízdy, hodně pěchoty a lučištníku. Nějaké obléhací stroje. Tvrdil , že je dokonce možný, že o tom útoku ani Zyl neví. A pak srab sněd jed. Tak a teď rychle Tienovci. Zkoušeli na sobě spoustu různých protijedů, různých barev a chutí. Od vitamínu C po kus cibule. Prostě si nevyberete, že? A Ximestrovci: Rozdělili se na dvě skupiny, dá se říct, jedni šli psát dopisy pro pomoc a druzí šli na ten Asterion fourčajový dýchánek s generálama. Snažili se je přesvědčit aby svůj útok odložili. S každým generálem vyjednávali 3 lidi. Jednoduše vám řeknu , že jednomu slíbili hezké holky , druhému odstranění jiného generála ( hezká holka + šperk + jed )- tihle se nechali přesvědčit. A třetí generál, takový trochu intelektuál chtěl něco vyššího, takže mu neměli co nabídnout. U něj nepochodili. Poslové byli s dopisy posláni za Subotamskými mnichy a Aurionovými kněžími.Tak nějak to dopadlo. Teď jsme pokračovali večeří J

Hned po večeři jsme ale hned pokračovali. Když jsme zjistili složení Zylovy armády, začali jsme se starat o armádu, s kterou se jim postavíme. Ještě, že v Rilondu bylo tolik obchodníku s vojáky. No spíše to byli kšeftaři s brakovitými jednotkami. Tien nás každého finančně zajistila. Každý vyfasoval 50 zlatých ( pro některé to byly největší peníze co ve svém životě viděli. A tak jsme je většina dali Ludvíkovi, našemu šlechtici. A začali jsme kupovat. Bylo tu spousta různých „obchodníků“ nabízejících spoustu „užitečných“ a „nepřekonatelných“ oddílů či jednotek. Potloukal se tu velký pán, Gorův rytíř, velitel nejsilnější těžké jízdy, které kdy chodila po asterionu. Toho se ale nikomu nepodařilo „ukecat“. Pak tu pochodoval jeden z Hraničářů z jihu, kteří byli nejlepší ve svém řemesle. A navíc se dal jednoduše přesvědčit. Ještě se tu motala Velitelka jednotky s názvem „Matky proti hnusákům“, které se Asterion fournebezpečně dokázaly ohánět vařečkou. Ještě zde byl zástupce toho nezkušenějšího oddílu ze zkušených. Ano někomu se to možná nezdálo, že ten stařík by mohl udržet meč, natož moč, ale je tomu pravda, ve zkušenostech jej nikdo nepřekonal. A s jednotkou plnou takových zkušených starších pánu toho dokážeme spoustu J Ještě tu bylo pár různých prodejců, kteří opravdu kšeftovali s vojáky. Jejich žoldáci byli lepší, nebo horší. Podle toho jestli jste kupoval, prodával a nebo se jen na ten obchod díval. Jízda, lehká nebo těžká, lučištníky, pokrmeni nebo pěchota, taktéž lehce nebo těžce oděna. To vše se dalo koupit. A nebyly to oddíly ledajaké. Asarijští jezdci na jaguárech, nebo teplá elfí jízda na jelenech. K mání byli i barbaři ze štítových hor, chlapi kteří dokázali vytrhnout vzrostlý strom ze země. A se zbraní v ruce rostli od plenek. Flagelant to byl takový ten chlápek co se polonahý mlátil bičem, volaje : „Bolestí smyjeme naše hříchy, následujte mě v mé cestě, bolest vás osvobodí!“ Když nabízí celou jednotku takových lidí, tak je prostě nekupte, že? Nehledě na to, že někteří se prostě nechávali ošidit jednoduše, jiní šidili ostatní. Jak kupujíci, tak i obchodníci. Najednou došly jednotky, které by se daly koupit, tak i tento úsek skončil. Někteří se bavili vyjednáváním a obchodováním, jiní užívali přednosti hospody a jiní se zase nudili. Holt boj no…

Tímto skončily čtvrteční úseky. Dá se říct, někteří dál pokračovali v hraní v permanentní herní zóně. Ostatní se oddávali jiným činnostem. Jídlu, povídání, hře na kytaru, zpěvu či spaní. Prostě jaký si to uděláš takový to máš. Všichni to však činili s vědomím, že se ráno v osm vstáváme.

Pátek

Ráno jsme se nasnídali, někteří teda v rámci svých mezí. Povětšinou to bylo ještě v jistém stádiu rozespalosti. V devět jsme měli začít, dnešní dávku dobrodružství. Dobrá, nebudu rejpat, 9:18 a začalo se. V dalším úseku jsme měli porazit Zylova/netylová vojska s naší žoldnéřskou armádou. K tomu byla potřeba, abychom alespoň trošku znali pravidla. Jednoduše. Byla to taková typická trhovka. Každý představoval jednu jednotku s různým počtem kroků, životů silou a možností bojovat různými zbraněmi či střílet. Abychom měli stejně dlouhý krok, tak jsme měli mít zavázaný nohy k sobě stejně dlouhým provázkem. A na ruce jsme měli krepák barvy, která reprezentovala příslušnost nás k některé ze skupin jednotek ( rozuměj : lehká jízda: žlutá, těžká jízda: oranžová, lukostřelci: zelená, speciální jednotky: černá atd.). Byly tři fáze hry. 1.- domlouvací: poslové kontaktovali jednotky, předali rozkazy od velitele; trvala nejdéle – 1,5 minuty. 2.- pohyb: každá jednotka se mohla posunout až o tolik kroků kolik měla pohyb; délka: 0,5 minuty. 3.-bojová: každá jednotka, když měla na dosah jinou mohla útočit. Bojovalo se do prvního zásahu nebo do skončení fáze. Některé jednotky mohly zraňovat za více životů. Vyhrávala ta strana, která se dřív dostala ke stanu protivníkova generála.

Protože jsme pravidla celkem pochňápali, vyrazili jsme. Po modré značce. Prvně městečkem na náměstí k Síni Rodáků a pak dál do kopců. Byla to jednoduchá cesta, my za ni stihli Asterion fourvymyslet strategii. Na levém křídle se utvořila elitní skupina z 2 jednotek těžké jízdy ( Baku a Šíp) jedné jednotky hraničářů z Jihu ( nějakej Killien, či kdo) a jedné jednotky barbarů ze štítových hor ( Karel, Ostrošavlák). Tato jednotka měla za úkol co nejrychleji dosáhnout stanu skřetího generála. Zbytek jednotek byl povětšinou flinkově rozestaven po naší straně bitevního pole. Lehká jízda na pravém křídle, težká na levém. Lehká a těžká pěchota uprostřed v hlavním voji chránila lučištníky. Jednoduché za to účinné. Když jsme přicházeli na bojiště a viděli skřetí armádu, tak jsme málem popadali smíchy . Ve srovnání s naší armádou byla opravdu více než směšná. Konečně nastoupily ty dvě armády proti sobě, měla přijít ta chvíle, kdy měl stanout muž proti muži, kdy se mělo ukázat, kdo vyhraje, kdo dosáhne té hrdinské slávy a přinejmenším kdo přežije. Armády stály nastoupeny, zbroje se lesky na slunci, koně ržáli a bylo cítit napětí. Pak se ozval roh, signál k útoku, a vojska se proti sobě vrhla. Lukostřelci věděli co dělat a zasypávali nepřítele opeřenou smrtí. Jízda pobídla koně a vyrazila dopředu. Kolem skřetí armády se začal svírat mohutný půlkruh a bylo jen otázkou času, kdy padne jejich odpor. Jen lehká pěchota pod vedením jakéhosi skřeta, kterého nazývali Mrš se snažila prorazit náš tlak, zcela marně. Pak, zcela nenadále, prorazilo ono levé křídlo. A jednotka těžké jízdy pod vedením hrdinného Šípa dobila velitelský stan. Pak se strhla mohutná řež kdy Jarda, roztáčeje kladivo v úmyslu chránit svého generála, srazil jednoho z našich mužů rychle k zemi ( no rána do hlavy fakt dokáže divy :P ). Boje probíhaly skoro všude, bojiště už nebylo jen tak ledajakým. Z boje se stal masakr. Skřeti byli nemilosrdně vražděni. Ale vyhráli jsme. A jsme na to hrdí.

Tak teď byl čas na oběd a drobnou dávku odpočinku. Chvilku jsme se oddávali všedním radovánkám a nemysleli na naše těžké poslání. Jenomže hned na to už znělo Rilondem, že se na oslavu pořádají velkolepé hry, ve kterých odhalíme kdo je nejlepší, kdo je nejlepší Asterion fourbojovník, střelec, zápasník. Měli jsme se rozdělit do skupinek po pěti. A každý měl být něco, někdo malý slabý, někdo velký silný, jiný střelec, další zápasník nebo nožař a v neposlední řadě žena . Taky jsme měli shraňovat určité předměty : 3 šišky, opasek, štít, dýku a jednoruční meč. Klání v kterých jsme se měli utkat byly následující : zápas, souboj na nože, střelba, ženský souboj na meče a rytířský souboj ( kopí, štít a kůň ). Nakonec se časově stihl jen souboj na nože, který po napínavém souboji vyhrál Šíp. A souboj žen s meči byl nedokončen ve finále, kde mezi sebou bojovaly Olinka, Brčíčko a Renča. Jenže už přišel čas a naše cesta musela opět započít. Vydali jsme se na strastiplnou cestu do Lesa dávno mrtvých.

Už přišli naši mistrové, spíše zadavatelé práce, poslové vyšší moci, prostě jak kdo chce. Vzali si do ústraní své věrné a řekli jim, co je čeká. Pak jsme vyrazili do ruin Marellionu. Prohledávali ruiny a pátrali po artefaktu, který udržuje nemrtvé stále při neživotě. Jeho vlastníkem měl být Orist Zelený, drakočlověk, který chtěl dobýt Gwydenské knížectví. Nepovedlo se mu to jenom díky silné vůli a odhodlání obránců, které ducha hvozdu přesvědčilo k takto zoufalému činu. My jsme se měli pokusit získat Dwanžin sen, tajemný, starý artefakt, který za všechno mohl. A pak to začalo. Objevili jsme ruiny jednoho arvedanského domu a byly dost zachovalé. Taky se tam usídlilo hned několik nemrtváků. Tou dobou už někteří věděli, že je třeba k otevření zámku k Oristově věži tří klíčů, které byly někde v Marellionu, protože je Orist v návalu zlosti hodil z okna své věže. Započalo mnohé intrikování. To co jsme hledali my hledal i někdo další. Zyl, červený drakočlověk. Někteří jej vůbec nepoznali až když jim to naznačil kněz. ( Ifka Zylovi : „Víte my hledáme artefakt abychom mohli porazit Zyla, víte?“ On ji položil ruku na hlavu : „Kdybys věděla kdo jsem tak se to roztřesou kolena a umřeš hrůzou.“ Kněz: „Víš on je asi tak červenej jako Orist zelenej“) Několika dobrodruhům se podařilo dobýt ty ruiny, které obývali nemrtví. Byl to krutý boj, ale podařilo se jim to. Posléze se dozvěděli, že ten klíč, co tam byl, byl od Věže. Asterion fourJenomže zmizel. Bard, který údajně věděl, že některý z klíčů je hned u Věže, zemřel. Napadla ho tlupa nemrtvých, v čele ze strigou. Stejně tak přišel o život ještě jeden dobrodruh. Po tom co někteří potkali ducha hvozdu, se všichni shromáždili u Věže. Dva z klíčů se objevily u elfích bratrů a třetí u sebe měla jedna mladá dívka. Na vrcholu u věže se ještě stalo mnoho. Byla přepadena skupinka pod vedením Druida ( skřítek, elf, pouštní elf – nový pocestný a samotný druid). Byli omráčeni a mnozí z nich oloupeni. Pouštní elf byl ještě navíc znesvěcen. Bylo poručeno jeho náboženství, sundáním jeho pokrývky hlavy a tváře. Začali se zde zdržovat čím dál tím větší počty nemrtvých. A my se museli bránit. Boj to byl krutý, i když začátek byl poněkud nerozvážný. Po dlouhém boji, v kterém bylo mnoho dobrodruhů těžce raněno, jsme nakonec vyhráli. Nakonec jsme ale nedokázali otevřít zámky na Oristově věži. Naše poslání zde selhalo a my museli se svěšenou hlavou odejít. (jen tak mimochodem všichni hráči nesli zpět věci organizátorům, protože jejich postoj ke hře (hráčů) byl poněkud laxní. S tím také souhlasím.)

Cestou zpátky jsme se opět oddávali obyčejným věcem jako je denní mluva či teorie časoprostorových anomálií popřípadě diskuzi na téma lidská blbost. A že nám ta cesta díky tomu ubíhala. Během té pouti zpátky ke škole jsme našli úplně kvalitní značku. Byl to zákaz vjezdu a pod ní cedule doplňkovým textem: Mimo dopravní obsluhu, obsluhu hrobů a účastníků bohoslužeb. Ve škole na nás už čekala výborná večeře v podobě zapečených těstovin s tvarohem. Kuchyň si připsala další bod. Herně to už dnes byl konec, ale my se nedali a potřebovali jsme vyřešit jeden spor, ohledně té krádeže. Soudce, pan Ludvík, pověřil vyšetřováním pány elfy, kteří se snažili najít opravdového viníka. Stejně tak se podezřelí snažili shodit vinu jeden na druhého. Jediné co tento asi hodinový soud získal bylo, že urazil druidovu družinku dobrodruhů a že zprostil viny všechny obžalované, za podmínky, že vše, co bylo odcizeno se vrátí majitelům. Byla to spíše fraška než soud, každý si dělal co chtěl. Po této poslední, dá se říct herní události jsme se odebraly do tříd , kde jsme byli ubytováni a věnovali se úplně jiným věcem. Diskuzí na závažná témata, hraní a zpívání písní, popřípadě obyčejnému nic nedělání či tlučení špačků. Časem všichni pomalu usínali, protože se další den opět vstávalo v osm.

Sobota

Bylo ráno a my byli opět celkem bezprizorně vzbuzeni. Pak následovala letmá snídaně, převlečení do kostýmu, u některých se projevily jejich hygienické nároky a šli si umýt obličej, či zuby. V 9 jsme měli vyrazit. Tentokráte nebyl skluz takový, v 9:07 jsme už odcházeli. Tentokráte jsme nešli po modré ale po červené, i když jsme měli kus cesty společné. S modrou. Jdeme, jdeme a co to nevidím proti nám jde jakýsi skřet. Představí se jako vyslanec pana Ximestra a říká, že za chvíli se dostaví i ostatní poslové od našich „pánů“. Po krátkém rozhovoru, kdy každý z nich předal informace dané skupince jsme se rozdělili na dvě Asterion fourskupinky. Jednu větší, která měla za úkol vysvobodit Zyla, který upadl do zajetí Kharových nočních Stínů, kteří jej chtěli dopravit ke svému pánovi. A druhá, ta méně početná družinka se vydala hledat tábor Subotamů, kteří nám měli pomoct s přesvědčením Zyla, aby odvolal své vojska z Dálav. Vyrazili jsme. Skupinka pátrající po Subotamech jejich tábor našla velmi hladce. Po rozmluvě s představeným, známým hrdinou Iskalonem, jsme zjistili, že ani jejich pomoc nebude zadarmo. Oni se už dlouhá léta snaží získat Ibanu, klášter, který byl kdysi jejich, ale upadl do područí Kharových pohůnků – padlých mnichů, těch nejhorších lidí co Asterion viděl. Prvně se to zdálo jednoduché, měli jsme přesvědčit Oyarziny, bojový kmen Tichých vod, aby se přidal na naši (subotamskou) stranu. Pomohli jsme jim sesbírat tajemné houby na rituál, které se nalézaly na jejich posvátném pohřebišti a oni nám za to přislíbili plnou účast v boji při dobývání Ibanu. Když se to Iskalon dozvěděl, řekl, že musíme projít zkouškou, která odhalí jestli jsme dost schopní na to, abychom jim mohli vůbec pomoci. Ach, ti Subotamci. Ta zkouška nebyla vůbec lehká, bylo to spíš několik drobných úkolů. Několik...spíš více. Postavit pomník Gorovi, napsat opěvnou báseň na boha Lamiuse, zničit magické zrcadlo, kterým se spojovali padlí mnichové s Kharem, vyřešit hádanku, složit zkoušku vytrvalosti, porazit paladina v čestném souboji, projít Subotamským výcvikem v boji beze zbraně a nebo chytit podivnou bytost, která byla výsledkem Kharových mutačních pokusů. A to se ještě kolem vás pořád motala víla, krásná a veselá, toužící tančit nebo zvěstovatel zkázy, roztřesený mužík, který říkal, že se řítíme do zkázy. Jak je vidět, nebyly to úkoly vůbec lehké, ale s pomocí druhé skupiny, která se vrátila z výpravy za záchranou Zyla. Ano, ta výprava uspěla, dá se říct. Podařilo se jim vysvobodit Zyla ze zajetí Stínů, ale pak došlo k roztržce, ve které jedna strana říkala, že je třeba ho zabít a druhá že musí dorazit k Subotamům živý. Po několika výlevech, těchto stran, došlo ke kompromisu. Ti co jej chtěli zachránit si jej měli donést k subotamům, ale neměli počítat s tím, že ta druhá strana je bude chránit. Cesta ubíhala, ale když se Zyl probral trochu ke vědomí, což jej odsoudilo k smrti. Jedna žena, které muž padl v boji, který se odehrál od našeho minulého dobrodružství, jej zavraždila. Před zraky všech. Byli z toho tak zkoprnělí, že se jí i povedlo uprchnout. Nakonec však byla dopadena, soud s ní měl proběhnout až po rozhovoru s mnichy. Iskalon řekl na to , že Zyl je mrtev tohle: „Je pravda, že i s touto možností jsme počítali. Sice bude poněkud těžší vyhnat skřety z Dálav, ale není to úkol nemožný. Proto nesuďte tuto ženu jako zločince, vždyť je hrdinka! Sama zabila drakočlověka, který pošpinil svými činy nejen povrch Asterionu, ale i velký kus Podzemní říše. Teď je náš úkol jiný. Musíme najít Taranisova potomka, který jediný se může postavit Kharovi. Musíte také zaplatit za naši pomoc, pomůžete nám dnes s útokem na Ibanu. Podle proroctví je zrovna dnes ten den, kdy se vrátí do rukou našeho řádu.“ Navíc za každou část zkoušky jsme dostali kousek pergamenu s proroctvím. Když jsme jej složili, tak ti Asterion fournejváženější z nás šli provést rituál. Složili znak ze svých těl a díky tomu byl odestřen závoj tajemství nad tím, kdo je Taranisův potomek. Teď jsme věděli, kdo to je, pro jeho bezpečnost jsme to věděli jenom my nejváženější nebo nejbohatší. Už nám nic nebránilo vyrvat Ibanu Kharovi z rukou a tím vytrhnout i trn z paty Subotamům. Vrazili jsme na tuto trestnou výpravu hned. (ve skutečnosti jsme ještě měli takovou neherní pauzu na oběd. Někteří při tom ještě stačili válet sudy z kopce, kotrmelce či drideky J a někteří nejmenovaní jedinci si při tom dokázali i zapíchnout klacek do úst.) Vystoupili jsme na kopec, kde se měl nacházet onen klášter. My jsme zaútočili na levé křídlo budovy (tu menší část, spíše druhou budovu) a Subotamové a Oyarzinové útočili na hlavní loď, obrovskou budovu kláštera. My jsme dlouho nemohli prorazit obranu odpadlíků, ale jakmile se to povedlo nezabralo moc času dobýt celou budovu. Kdo by taky ubránil budovu se třemi vchody proti nehorázné přesile. Všude zněl jásot. Ibanu bylo dobyto, byl čas oslavovat.

Dorazili jsme opět k táboru subotamů, kde jsme byli přivítání s náležitou grácií. Bylo nám poděkováno a z rukou slepého mnicha, který viděl do budoucnosti, byli někteří obdarování mocnými dary. Konečně jsme měli chvilku času na odpočinek, chvilku na to všechno si srovnat v hlavě.

Po zaslouženém odpočinku jsme se opět vydali na dlouhou pouť, tentokráte přímo do Kharových držav. Byla to dlouhá a strastiplná cesta. Většina z nás si díky únavnosti toho cestování ani neuvědomovala, do jakého nebezpečí vůbec jdeme. Postavit se Kharovi, ach, jaké bláznovství. Konečně jsme dorazili až k hranicím, kde na nás čekali vyslanci našich pánů a sám Ximestro, tentokrát s obrovským kladivem. Rychle nám bylo sděleno, co se děje. Vyrazili jsme, každá skupina tam, kde je bylo třeba. Moymirovci měli proniknout do Ohařova hradu, kde měli zjistit, jak chce Khar udělat z Taranisova potomka duhového drakočlověka, který by hrubě zvrátil křehkou rovnováhu na stranu Zla. Vyrazili jsme, avšak u tajného vchodu do Nočního hradu jsme potkali osobu více než tajemnou. Byl to člověk, který tvrdil, že je sám Alwarin. Říkal, že Moymir je Zantur, modrý drakočlověk, se kterým již dlouho spolupracuje. Nic by nás nepřesvědčilo tom, že mluví pravdu tak, jako příchod Alwarinova posla, který zděšeně říkal: „ Mistře, co tu děláte, vždyť vy… tam…“ „To jsem si mohl myslet. Rychle za mnou!!“ zvolal Alwarin, oděn v rouchu barvy mraků před bouří – šedé. Běželi jsme jako s větrem o závod. Něco se dělo, my nevěděli co, a i sám Alwarin tím byl znepokojen. Když jsme doběhli k jednomu z kopců, viděli jsme co se děje. Družina, která měla dostávat instrukce od Alwarina zde bojovala proti tlupě skřetů. Rychle jsme se jim vrhli na pomoc. Zatlačili jsme je a co nevidíme. Nad spoutaným Taranisovým potomkem tam stál muž v bílém rouchu. „Zastavte boj! Jak se vůbec opovažuješ, ty šarlatáne! Vydávat se za Alwarina Bílého! Proč vedeš tyhle dobrodruhy přímo Kharovi do rukou? Chceš snad, aby získal Taranisova potomka? Nalij jim čistého vína, jaká je šance, že Khara porazíte? Zabijme jej, nedejme Asterion fourKharovi šanci něco udělat…“ pravila osoba v bílém. „Věci se teď zdají být jasnější, nenazývej mne lhářem, když není na tom, co mluvíš ty ani kapka pravdy? Proč se vydáváš za někoho, kým nejsi? Já jsem Alwarin Bílý i když na to nevypadám, stále jsem nejmocnější kouzelník na Taře.“ Opáčil mu muž v šedé róbě. „Dokaž, že jsi Alwarin!“ „Dokážu, utkejme se v souboji myslí, jsem stále jeden z nejmocnějších vládců mysli na Asterionu.“ Započal souboj bez mečů. Mysli těchto dvou se spojili a utkali se v nelítostném souboji. Zprvu to vypadalo, že jsou jejich síly rovné, ale pak se muži v bílém začalo perlit čelo potem. Chvíli ještě odolával ohromnému tlaku, ale nakonec padl vysílením. Ne vysílením. Byl mrtev a postava v šedém nejevila žádné známky únavy. „Já jsem Alwarin Bílý, tento „kouzelník“ byl jenom loutka nastrčené Kharem. Snažil se vás svést z vaší cesty.“ Skřeti ale nerezignovali a vrhli se na nás. „Můj pán sice padl, naše věc je ztracena, ale ty půjdeš s námi“ vzkřikl velitel skřetů, vrhaje se na Alwarina. Díky přízni všech bohů, opravdovému štěstí a bdělosti přihlížejících válečníků se naštěstí nic nestalo. „Co se tu stalo?“ ptal se Alwarin. „Posel tohohle „Alwarina“ nás zavedl sem, kde na nás byla přichystaná léčka. Vzal si jednoho z nás a šel nahoru, že mu musí něco nutně sdělit. A pak se na nás vrhli ti skřeti,“ dostalo se mu odpovědi. „ Teď honem, máme toho ještě spoustu na práci, musíme toho ještě spoustu zjistit!“ To už jsme ale byli na cestě ke Knihovně. Kharově knihovně.

V knihovně bylo spoustu svazků, psaných různými jazyky. „V těchto spisech je zašifrované zaklínadlo, které dokáže uvěznit Khara na dobro ve Stínovém světě, hledejte“ Všichni z nás, kdo uměli číst a psát, jsme se dali do práce. Dlouho jsme tápali, až jsme v tom začali nacházet smysl. Najednou se zde objevil Ximestro a jeho družina. Vypadali velmi bojovně. „Alwarine? Já věděl, že nejsi mrtev, ale co tě přivádí sem provést něco tak bláznivého?“ spustil. „Bláznivého? Teď když máme v rukou Taranisova dědice, který dokáže porazit Khara? Vzdát to? Vzdát se jediné šance?“ „Ale co když padne do rukou Khara? A podaří se mu jej přeměnit v duhového drakočlověka? Když ho zabijeme, máme větší šanci ho porazit.“ Jeho družina obstoupila Taranisova potomka, zlé úmysly jim šly přečíst z tváře. „Zabít jej? Vždyť je to naše jediná naděje! Navíc byste museli zabít pravého Potomka!“ vytáhl z davu mladého muže, „Toto je pravý potomek, ten který porazí Khara! Stejně jako se tomu píše v Proroctví pouštních elfů, ty o něm snad chceš pochybovat?“ znělo mocným hlasem Alwarina. Ximestro byl v rozpacích, něco si mumlal: „Co když, co když…. Ne musím… ale co když…“ „Riame, příteli, věř mi, jako jsi mi věřil doposud.“ To jméno vyvolalo mezi zúčastněným vlnu vzrušení. „Ano, Alwarine, byla chyba pochybovat o Proroctví. Teď, když už není času na zbyt, vyrazím a pokusím se vyčistit cestu až ke Kharovu sídlu…“ „Nechť tě provází všech Sedmnáct bohů!“ „Děkuji ti příteli, i tobě hodně štěstí..“ Asterion four

„A vy už nehledejte to zaklínadlo, vím už dost, chtěl jsem se jenom ujistit, zda je to zaklínadlo, co mám, správné, tak tedy vyražme ke Kharově sídlu. Čeká nás ještě jedna bitva, kterou musíme vyhrát!“ zavelel Alwarin a my vyrazili za ním, vstříc jisté záhubě. Šli jsme krajinou více než odpudivou, bez života, zcela vysátou Kharovým zlem. Došli jsme až pod Noční hrad. Tam ale nastali jisté komplikace. Lidé z Riamovy družinky se odhodlali k činu a pokusili se zabít Potomka. Nebýt zručnosti Estelinek nebylo by mu pomoci. A ke slovu se dostal jeden z nich. „Jsem syn Janoše Brukky, jestli má vůbec někdo ponětí, kdo to je. Přicházíme od Mortuse. On se stal dobrovolně Temným bohem, aby poštval skřety proti sobě. Proč myslíte, že jsme se sem dostali tak jednoduše? Myslíte že by Riam všechny skřety až sem zabil? Ne, to nebyl on, to Mortus poštval skřety proti sobě a ti se teď zabíjejí. Panuje mezi nimi zmatek. Taky se snažil, aby nepadl Taranisův potomek do Kharových rukou a stal se z něj duhový drakočlověk. Tomu chtěl zabránit. Je pravda, že v Proroctví je napsáno, že Taranisův potomek zabije Khara, ale Proroctví neudává žádné časové údaje. Může to být dneska stejně, jako za tisíc let.“ „ Ty pochybuješ o proroctví? Proč čekat dalších tisíc let, když máme šanci už dnes?“ pronesl Alwarin. „Je totiž možné, že proroctví o Kharově porážce nemluví k dnešnímu datu, neudává totiž časová pásma!“ „Já věřím Proroctví a věřím v Potomka. My dnes vyhrajeme. Cítím to…“ Když jsme se pomalu dohádali ozvalo se : „Pozor skřeti!“ všichni se otočili jako jeden muž. „ Tam ne! Tam!“ Zformovali své síly a vydali se jim vstříc. V zadu stále probíhala diskuze, jak to bude s Potomkem. „Já a mí věrní budeme bojovat s ostatními, nebudeme jenom přihlížet,“ řekl sám Potomek. „Ale nesmíte padnout do zajetí, to nemůžeme dovolit.“ „Já vím, jsem si toho vědom, budu bojovat ze všech sil a pokud by se nedejte bohové stalo,že bych měl upadnout do zajetí, raději si vezmu život!“ „Opravdu?“ „Ano, jenom nevím jak vám to mám dokázat, sešlete na mě hypnózu, mohu přísahat, cokoli.“

To už zuřil boj. Naši bojovníci byli sice v početní převaze, ale bojovali proti dobře vycvičeným skřetům, kteří navíc stáli zatím na kopci. Na hradbách byli jejich lučištníci, kteří nám celkem otravovali život. Dlouho jsme bojovali o každý krok, ale najednou se nám povedlo prolomit jejich řady a probít se alespoň na vrchol kopce. Tam jsme se opět seřadili a pokračovali v nátlaku na ustupující skřety. Za chvíli jsme je dokonce zatlačili za první hradby a bylo vidět i samotného Khara jak přihlíží na boje. Vedle něj stál Lien, fialový drakočlověk, Asterion fourdokonalý bojovník, se svou novou zajatkyní, obchodnicí z Erinu. Náš tlak sílil a skoro jsme i prorazili jejich další voj, ale skřeti nám padli i do zad, kde rozsévali smrt. Ano, umíralo se, ale byly to hrdinské oběti pro dobrou věc. Nakonec se nám podařilo udělat zadní voj, který chránil náš týl. Povedlo se nám to i přes zradu druida a elfa z jeho družinky, kteří se přidali ke Kharovi. Byli jsme sevřeni mezi dvě armády skřetů.Zdálo se, že jsme ztraceni. Všude bylo spoustu zraněných, a naši léčitelé už umdlévali. Stejně jako Estelinky, které zachránily nespočet životů, už byly naprosto vyčerpané. A skřeti tlačili z dvou stran a my neměli kam ustupovat. Byli jsme zavřeni jako v obrovském mlýnku na maso. Drtili nás. Bili jsme se udatně, ale za každého skřeta nastoupili dva další, kdežto my žádné rezervy neměli. Když už to vypadalo, že je situace naprosto beznadějná ozvalo se bitevním polem volání Taranisova potomka : „Khare! Pojď a postav se mi v boji muže proti muži! Netřeba prolévat toliko krve, vyřešíme to jednou pro vždy. Jen ty a já!!“ „Proč bych se zahazoval jen některým z vás, když vás mohu vidět mrtvé všechny, proč zrovna ty se mi chceš postavit?“ zněl hlas Démona, ten nejčernější a nejtemnější, jaký jsme kdy slyšeli. „Dobře víš, kdo to je! Dobře si pamatuješ na Taranise a jeho meč, který tě už dvakráte porazil! Proč jeho výzvu nepřijmeš? Vím to. Ty se jenom bojíš, vidím ti ten strach v očích!“ hřměl Alwarin. V tom sestoupil Khar z hradeb. Veškerý boj najednou utichl, aby mohli sledovat tento souboj. Souboj na život a na smrt. Souboj Dobra a Zla o nadvládu nad asterionem. Souboj, který bude mít jen jednoho vítěze.

Skřeti začali skandovat: „Khar! Khar! Khar!“ Bylo to tak hlasité, že bylo sotva slyšet řinčení zbraní a ohromné nárazy kladiva na meč. Pak se ale někde z našich řad ozvalo: „Morien!“ Postupně se přidávaly hlasy až celým Nočním hradem hřmělo: „Morien! Morien!“ I skřetí hlasy v tom hřmění jména Taranisova potomka, křičené hlasy nemnohých hrdinů, zanikaly. Souboj zprvu vypadal vyrovnaně. Bleskurychlý Morien obratně kryl údery Kharova obrovského kladiva. Khar, viditelně nervózní, přidával na síle úderů a snažil se Moriena zahnat do kouta. Několikrát se mu ho podařilo zasáhnout stejně jako jemu se podařilo zranit Asterion fourKhara. Oba krváceli z mnoha ran, jejich tělo bylo poseto krvavými šrámy. Nevypadalo to, že někdo má dost sil na to aby toho druhé porazil. Ale pak se stalo něco nevídaného, jakoby Morien srostl s Taranisovým mečem v jedno a s obrovskou, skoro nepozorovatelnou rychlostí útočil na Khara. Ten byl hodně překvapen, stejně jako tenkrát, když bojoval s Taranisem. Kharovi bylo vidět ten děs v očích. Ano, umíral. Když dopadla poslední smrtelná rána na jeho tělo a on zhynul v posledním výkřiku, skřeti opět začali útočit. Ale nám jako by se vlila tímto vítězstvím nová krev do žil. Pomalu ale jistě jsme se dostali z ocelového sevření. Dokonce se nám podařilo zabít i Liena, který se v záchvatu bojového šílenství snažil vyprostit tělo svého pána z našich řad. V tu chvíli promluvil Alwarin : „Teď přišla ta chvíle. Odneste jej před hrad, provedeme poslední rituál. Uvězníme Kharovu duši ve stínovém světě. Uvězníme ji tam kam patří!“ Nesli jsme Kharovo tělo, opojení vítězstvím. Vítězstvím nad Kharem.

Kharovo tělo bylo položeno doprostřed kruhu znaků, které nakreslil sám Alwarin. „ Potřebuju 11 z vás, potřebuju 11 lidí, kteří vládnou magickou mocí. S nimi provedu rituál, který Khara uvězní!“ řekl Alwarin. Jedenáct lidí se shromáždilo v kruhu, čekaje co se bude dít. „čekáme na dvanáctého. BARDE!!“ A on přišel. Odhodil černý plášť pod kterým se skrýval. Přišel ten kdo zemřel, pro to aby dokončil svůj úkol. „Teď je nás dvanáct. Začněme s rituálem. POklekněte a skloňte hlavu až k zemi a opakujte po mě : „Abvún d bá šmájá Netkadáš šmach Tété malkutach Nehmé c vjánach arkána!!“ Dvanáct hlasů opakovalo jako jeden : „Abvún d bá šmájá Netkadáš šmach Tété malkutach Nehmé c vjánach arkána!!“ „Poklekněte a znovu opakujte: Abvún d bá šmájá Netkadáš šmach Tété malkutach Nehmé c vjánach arkána!!“ „Abvún d bá šmájá Netkadáš šmach Tété malkutach Nehmé c vjánach arkána!!“ „Povstaňte a nasměrujte své ruce k nebesům a proste bohy o pomoc. Abvún d bá šmájá Netkadáš šmach Tété malkutach Nehmé c vjánach arkána!!“ „Abvún d bá šmájá Netkadáš šmach Tété malkutach Nehmé c vjánach arkána!!“ „Teď dokončím rituál jedním posledním slovem.“ Mistr se začal připravovat. A pak se ozvalo náhle jako zahřmění, to slovo Moci : Asterion four „ŠMACH!!!“ Síla toho slova odhodila účastníky rituálu o několik kroků zpět. „ Rituál se povedl, mohu vám tedy oznámit, že Khar je konečně MRTEV!!!“ pronesl Alwarin. Odpovědí mu byl jásot všech zúčastněných. Zbavili jsme Asterion největšího Zla.

Konečně jsme skončili :P herně J Ani jsme neoplakávali mrtvé. Jak patetické… Sesbírali jsme si všechny věci a s přicházejícím soumrakem jsme se odebrali zpátky ke škole. Cesta to byla pravda dlouhá, ale stála za to. Všichni si povídali své zážitky, kdo co a jak. Bylo cítit jak si to všichni užili, jak byli organizátoři rádi že je Khar mrtev a žádný Asterion číslo 4 nemusí vůbec být :P
Dobelhali jsme se už poněkud unaveni do školy, kde nás vítal guláš. Naprosto nejlepší jídlo. Cibule a chilli … Díky Permone :) tou dobou se ještě někteří lidé snažili okrást pana Ludvíka o jeho peníze. Někteří jen tak tak unikli smrti. Ale to už je jiná kapitola. Dlouho do noci jsme si všichni povídali, zpívali, hráli, bavili se no prostě všechno. Věděli jsme totiž, že zítra už se končí…

Neděle

Ráno jsme velmi narychlo vstali. Ještě rychleji jsme se najedli a hned jsme se pustili do A šťastné třetí narozeniny...úklidu. Ne teda, že by se některým moc chtělo, ale bylo to nutné. Vysát, vytřít, sbalit se a tak podobně. Některým se očividně vážně nechtělo a taky se nezapojili. Pomalu jsme všechno vystěhovávali ven před školu. Když se škola předávala školníkovi pravil: „Vy jste i vytřeli? Tak takhle čisto jsme tu snad ještě neměli“ Což těm uklízejícím poněkud zalichotilo. Když jsme teda všechno uklidili, zjistili jsme, že máme ještě háááfo moc času než se pojede domů.
Tak jsme si vymysleli výbornou zábavu. Pobrali jsme zbraně co nám přišli pod ruku a začali se na hřišti bít. Dvě skupiny proti sobě. Lidi a skřeti. Některé řeže byly více než povedené, spousta fíglů a fint byla oceněna tím typickým : „Týýýýýýý jo!!“ a tak podobně. Náš čas se pomalu chýlil ke konci. Tak jsme začali loučiti. Někteří se vydali na autobus, na jiné čakal jejich objednaný. A to byl konec. Byl to však konec Asterionů?


--------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Tak a teď taková poznámka, dá se říct, pod čarou. Ano bude se děkovat. Nejdřív by chtěl poděkovat všem organizátorům, za jejich bezesné noci, dlouhé chvíle příprav, zničené nervy pohmožděné častí těl a tak podobně. Stálo to za to. Myslím, že můžu za všechny říct: „Děkujeme, moc se nám to líbilo. Byla to ta nejlepší volba jak si opravdu užít Velikonoce.“
Dál bych chtěl poděkovat Permonovi za výborné jídlo (a všem, co mu s tím pomáhali). Dál bych chtěl poděkovat všem, co se zúčastnili a pomáhali dotvářet tu atmosféru Asterionu . Nebudeme jmenovití… anebo ano … Díky Šípe, Baku, Maruško, Jantare, Evule, Ifko, Zyte, Prófo, Sfině, Domčo, Zúzo, Brčko, Káfo, Miči, Renčo, Olinko, Kájo, a tak dál a tak dál… Dál bych chtěl poděkovat Čikimu, Stegimu, Rozumovi a Mršovi. Díky. A Tomíkovi, Jardovi, Stainovi, Mamutovi, Market, Suzu a všem ostatním, na které sem momentálně zapomněl. Díky. A konkrétně ještě Hejkymu : Díky, za všechny ty ústupky, nápady a takové ty blbůstky a tak podobně. A ještě jednou díky všem. Bylo to s váma super. Třeba si to ještě zopakujeme…

Poklepáním se zobrazí fotogalerie z akce

Vytvořil 23. ledna 2011 v 18:06:57 mira. Upravováno 3x, naposledy 5. července 2011 v 01:49:50


Diskuze ke článku

1. května 2007, 19:59
Renca

Souhlasím, že ten soud rozhodně fraškou byl! Ale rozhodně nebyla druidova družina uražena! Spíš byla ponížena moje osoba-byla jsem nevinná a vůbec se tak se mnou nezacházelo!
27. dubna 2007, 06:13
Killien

no jo... porád... ještě to musím přepsat do kompu... o státním svátku 1. :P
26. dubna 2007, 13:40
Hwaelos

Tož by to chtělo nějakou další reportáž z pohledu postavy: Killiene, Zyte, Jarmilo...:)
23. dubna 2007, 09:14
Ivka

jo a o nadhernym poslednim budicku tu neni nic. To nebylo ve spechu! To bylo nejhezci probuzeni, nebo ne? Takova krasna hudbicka."do boje!Do boje! pro mír!" anebo " cvrček si vysel na prochazku a prvni stihac vzletl"...takove texty jen tak nekde nenajdete=P
23. dubna 2007, 09:08
Ivka

ne-e...ja zacala podnikat v Albireu. Ty si to pletes s tou postavou na bez bazne a honey. Co uz. Stejně je to fuk. tu reportaz ti chvalim.je dost dobra =)
23. dubna 2007, 06:47
Killien

>ifka: "podnikat" si začala v Erinu :P takže to je fuk, ne?
22. dubna 2007, 20:44
Ivka

ja nejsem obchodnice z Erinu, ale z Albirea=)
22. dubna 2007, 00:35
Baren

A něco pro ty škodolibé - od těch plechů jsem modřiny a otlaky ještě dva dny - ale je skvělá
19. dubna 2007, 20:13
MichalB

Když se tak divam na ty fotky tak sem buˇ3/4 prospal nebo byl jinde:-)
19. dubna 2007, 20:07
MichalB

No a myslím že zbývá jen dodat díky Killiene byls skvělej a máš skvělý článek. ORG. a spol.:Když se podívám nazpět dávám 90% (což je myšleno v hodně dobrym slova smyslu):-) těším se na další akci ať už bude jakkoli zaměřená...
19. dubna 2007, 19:47
Renca

díky za reportáž, Kille!!
18. dubna 2007, 18:04
Dobrich

Já že neuměl počitat? 1,2,3,4...,5....7....12
17. dubna 2007, 16:06
Killien

čiki: oboje sem nezažil, proto sem to popsal tak jak mi bylo řečeno... btw. ty velké j v uvozovkách sou smajlíky ala :)
17. dubna 2007, 09:00
Rozum

A on přišel. Odhodil černý plášť pod kterým se skrýval. Přišel ten kdo zemřel, pro to aby dokončil svůj úkol.
16. dubna 2007, 21:15
Hwaelos

Tož je to výborné (a to sem to ani nepsal:))
Akurát teda musím říct, že Iskalon takové blbosti rozhodně neřek, páč Iskalon jsem byl já a vyzdvihovat "hrdinskou vraždu" je pod moji úroveň:)
A to o "červeným a zeleným" řekl Zyl, kněz se sice s Ifkou taky bavil, ale řekl jí, že sou tam dva na jednom hřišti, na čež se ona zeptala: "Dva? Jako lesy?":oD
16. dubna 2007, 21:05
Market

Whoa.... tak tam že jsem byla? Teď mi to připadá o hafo procent velkolepější:-)
16. dubna 2007, 20:48
Killien

Ha konečně je ot tu .. trochu mega opravdu mega takže mega :D
Vložení nového komentáře
*
*
*