iKlubovnae-StopaSPJFe-ShopDlouhodobá hra pro kluby


, Registrovat
Přejít na menu

Povídky, básně a obrázky do soutěže „O kulturní přínos Asterionu“

O Asterionu

19.4.2006 12:33
Autor: Drik, Počet přečtení: 1865

Zde můžete konečně shlédnout dílka vašich kamarádů, která nám do soutěže poslali. Vyhlášení už proběhlo přímo na akci, tak se pokochejte...

Božský sněm

Do velké síně se začaly scházet lidské postavy. Nebyly ani lidské a nebyly to ani postavičky. Vzhled člověka měly, ale byly na něj moc velké. Byly oděny do zdobných rouch snad všech barev, které existují, i do rouch chudšího vzhledu, se zbraněmi i bez nich. Některé s sebou nesly předměty, které mnohým těmto osobám se zdály nepotřebné. Nakonec v této obrovské síni zasedlo 17 bohů ke kulatému stolu, protože si byli všichni rovni. Aurion, kterého zvolili za jejich hlavu, zahájil schůzi.
„ Bohové, jsem rád, ze jste přišli a prohlašuji tuto mimořádnou schůzi za zahájenou.“
Všichni se posadili.
„ Jak všichni jistě víte,“ pokračoval Aurion, „ část lidí začala věřit v nové bohy. Někteří nám zůstali věrni, ale většina se odvrátila. Kdyby se ti lidé, kteří v nás přestali věřit, starali jen o své nové vymyšlené božstvo, nic by se nestalo. Ale oni začli vraždit nám věrné, vypalovat a plenit naše chrámy a nezastaví se, dokud bude žít jediný člověk, který v nás věří. Až toho posledního člověka zabijí, zanikneme.“
„ Promiň mocný Aurione, ale oni věří jen v jednoho boha. Pak tedy nevím, jak to vše může stíhat“ ozval se Tarfein.
„ To nám je teď celkem jedno, kolik mají bohů. Důležité nyní je, že tasí meč proti všem, kdo neuznává jejich boha, “ zareagoval Gor.
„ Situace je neudržitelná. Ženou se Asterionem se zbraněmi v ruce a za nimi zůstává jen krev, pláč a spáleniště.“
„ Taky nové hřbitovy, “ prohodil Tarfein. Nikdo ale jeho černému humoru nevěnoval pozornost.
„ To chce pádnou ruku. My to neudržíme. Je to jen v rukou lidí, jak se tomu zlu postavit, “ pronesl Sairon.
„ O někom bych věděl, “ vložil se do rozhovoru rozvážným hlasem Lamius.
„ Kdo je to?“ ozvalo se vedle něj od Sairona.
„ Jistě jste nezapomněli na poslední událost. Na Drika. Ti dobrodruzi, kteří tam byli by nám mohli pomoct.“
„ Myslíš, že takové množství, které jich přežilo se budou moci postavit armádám, které plení Asterion? Ani můj druid je nezachránil od takových ztrát, “ přemýšlela nahlas Alcaril.
„ Znáte tu dívku, co vedla ten rituál. Jen proto, že zničila zlo kletbou z černé magie, jsem ji nechal žít. Použití takového kouzla se trestá smrtí. Její úmysl byl dobrý, proto jsem se rozhodl zmírnit trest.“
„ Jistě, že ji znám “ prohodila Estel.
„ A toho muže, který je vedl a dovedl k vítězství?“
„ Jistě,“ oznámil Gor, „ říká si Mamut a je to dobrý válečník. Ale s těma dvěma toho moc nezmůžeme.“
„ Vím. Proto vám chci navrhnout, abychom je vyslali hledat válečníky po celé zemi a pod jejich velením zahnali armády „křižáků“ nebo jak se jim říká.“
„ Tím bychom ztratili spoustu času. Navrhuji jiné řešení,“ promluvil opět Aurion,
„ Všichni, kdo tady sedíme budeme hledat válečníky. Ty dva si předvoláme. Sdělíme jim svůj úmysl a ať vezmou své přátele, kteří umí vládnout mečem a dostaví se na místo námi určené a tam se budou scházet i ostatní bojovníci za mír.“
„ Aurionův plán se mi zdá rychlejší,“ zauvažoval Gor. „ Jsem pro.“
Ostatní kývli, že souhlasí a Aurionův plán byl odhlasován.
„ Já nemůžu dělat nic. Můžu ale našim válečníkům vyrobit skvělé zbraně.“
„ Výborně! Může ještě někdo přispět něčím užitečným?“ zeptal se Aurion.
„ Já s Tafreinem je můžeme doprovázet.“ odpověděl Gor. Tarfein jen pokrčil rameny, pousmál se a tiše souhlasil.
„ Už asi nikdo, takže,“ Aurion vstal, „ Prohlašuji schůzi za ukončenou. Nechť potkáte spoustu bojovníků, kteří budou ochotni za nás prolít krev.“
(Sova)

Nemám jméno

Nemám jméno. Přicházím se soumrakem a odcházím s rozedněním. Nemám nic, jen černý plášť, halenu, kalhoty a boty. A masivní tepaný opasek, na němž se mi pohupuje meč. Ten meč nepatřil mé rodině. Já nemám rodinu. Patřil jednomu lupiči, který mi kdysi se svými kumpány zastoupil cestu. Nebyla bych je přemohla, ale většina mužů má mozek mezi nohama. Tohle byl jeden z nich. Když jsme se ocitli sami, zabít ho bylo dílem okamžiku. Staral se o svůj meč dobře, ostří bylo dokonale nabroušené, a tak umíral rychle. Na můj vkus možná až příliš rychle.
Nemám jméno. Přicházím tam, kde se děje bezpráví, a odcházím, je-li potrestáno. Lidé se mi vyhýbají a já se vyhýbám lidem. Nemám jméno. Kdysi jsem nějaké měla. Kdysi. Je to tak dávno, tak dávno, že si nejsem schopná na nic upamatovat. Říkají mi Bezejmenná, každý národ, každá rasa, každá bytost.
Neuznávám žádného boha, jen Gora. A právě za ním teď směřuji. Protože svět se hroutí. Lidé se odvracejí od starých bohů a ovládají je noví, jejichž podstata je zlá. Dryády umírají. Skřeti sílí. Dny jsou kalné a noci temné. Kam přijdu, hoří chrámy. Marně zabíjím skřety a zdivočelé lidi, je jich příliš mnoho a sama nedokážu všechny přemoci.
Vím, že ještě není vše ztraceno, ze západu přicházejí lidé s ještě čistou myslí, kteří se rozhodli postavit se hrozbě, stejně jako já. Stoupenci starých bohů. Kněží, kteří dokáží síly, dané jim bohy, využít beze zbytku. Válečníci. Dryády. Dokáží se sem ale dostat včas? Je tu totiž ještě větší hrozba, než co jsem dosud zmínila. Je tu Drik.
Jeho moc sílí spolu s úpadkem. Rituál na jeho zničení nebyl proveden správně, a on skrytý přede všemi usilovně pracuje na svém znovuobnovení. A na ovládnutí světa. A kdo se mu tentokrát postaví? Hrdinové vymírají. Zabiti v nesmyslných bitkách dávných časů, zesnulí stářím, ztraceni kdesi v temnotách, nejsou tu už připraveni bránit svůj svět. Zlomené meče a rozvaliny, to je všechno, o co se dnes můžeme opírat.
S povzdechem pohladím svůj meč, dosud jiskřící v zapadajícím slunci, s neporušenou čepelí. A jak ty skončíš? oslovím jej v duchu. Vražený do hrudi monstra dní dávno minulých, které na Drikův příkaz povstalo, zatímco tvá paní se bude dusit vlastní krví s proťatým hrdlem? Nebo snad zůstaneš v pochvě, nevyužitý, protože já budu jen slepě hledět na otrávený šíp ve svých prsou, který přilétl rychleji než myšlenka? A nebo – má-li to být naším osudem – budeš se zkrvavený v mé ruce míhat vzduchem, zatímco já budu řičet radostí nad vítězstvím, stojíc na hromadě mrtvých těl?
Nemám jméno. Přicházím se soumrakem a soumrak právě nastává. Soumrak starých bohů. Stojím tu napřaženým mečem a vedle mne stojí Gor, můj bůh. Chci zemřít pro něj a pro svůj svět. A vím, že se to stane.
(Market)



Poslední souboj

Pohlazení meče
Gesta máš sebejistá
Tvá mysl je teď čistá
Jako už dlouho nebyla
Jsi hrdina co křičí jenom v duši
Protože slov nemá zapotřebí
A křičet bolestí muži přec nepřísluší
Stojíš tu sám
A proti tobě prázdné oční důlky
Ústa jak otevřená rána
Několik lehkých kroků
Odvaha riskovat ti nikdy nechyběla
Dnes je tvá odvaha však přece příliš smělá
Jen chvilka nepozornosti
A pak
Šílená grimasa
A vyceněné zuby
A paže bezmasá
Zarytá do tvé živoucí a teplé
A to tak bolí
Že nedodržíš roli
Už nejsi hrdina, co křičí beze slova
Ta bolest drtí zas a znova
A přestože jsi proklál suché kosti mečem
Tvoje krev teče
A bílá ruka svírá
S posledním výkřikem
Jsi oderval tu odpornost
Ještě jsi mladíkem
A přece máš teď výraz starce
Jed krví putuje
Pronikl z ostrých nehtů
Tupá je bolest a malátná je mysl
Zavíráš oči
Už démon nevyskočí
Už můžeš klidně spát
(Market - 1. místo)


Zrada

Na obloze se objevila první hvězda. Hvězda nebývalého jasu, která jakoby pozorovala dění na zemi. Nebylo možné před jejím světlem se nikam skrýt a to ani pod mohutné a věkem zestárlé stromy, které jinak poskytovaly dost bezpečí.
Naurus si však tohoto, pro jiné lidi dost neobvyklého jevu, moc nevšímal. Věděl, že to právě bdí Sirril – Paní hvězd. Už mnohokrát mu v nesnázích byla nápomocna. Proto ji také prokazoval náležitou úctu – ostatně jako i jinému božstvu v jež věřil. V poklidu rozdělal nepatrný oheň, jen tak, aby se alespoň trochu v této chladné noci ohřál. Jak byl sehnutý k plaménku uslyšel praskavý zvuk. Jakoby se někdo snažil k němu dostat co nejblíže. Dělal jakoby se nic nedělo a svou ruku pomalu přesunul k jílci svého meče a čekal. Snad každý nerv v těle měl napjatý. Čekal útok nějaké nepřítele. V této době si už nebyl jist vůbec ničím.
Když si byl jist, že nepřítel musí být nedaleko vyskočil na nohy a prudce se otočil. Za sebou spatřil drobnou dívku svírající v jedné ruce luk a v druhé šíp s jasně modrým opeřením. Sklonil svůj meč.
„Kdo jsi a co tady děláš? Uvědomuješ si, že jsem tě mohl třeba zranit?“
„Ty tu nejsi vítán! Co pohledáváš ve zdejších lesích! Odpověz nebo tě k zemi srazí můj šíp!“ na důkaz toho založila šíp a natáhla tětivu.
Naurus se nejprve zarazil, takovou reakci ani v nejmenším nečekal, i když poznal už mnoho žen co bojovali po boku mužů, do této by to věru neřekl. Něco ovšem mu napovídalo, že se jí dá věřit. Je to takový ten pocit, kdy potkáte neznámého člověka, ale už z prvních slov vám připadá, jako by jste jej znaly roky.
„Nevím sice, kdo jsi, ale na tvou otázku ti mohu odpovědět. Hledám zde Siomena.“ Čekal všechno možné jen ne to co ta dívka udělala. Trochu naklonila hlavu ke straně a pak se pousmála takovým podivným smíchem, při kterém člověk pocítil náznak tajemna.
„Mohu ti moci ho najít. Ale potřebuji od tebe nějakou službu, za svou pomoc. Souhlasíš?“
„A co by to mělo být?“
„Najdeš v lese tu nejkrásnější srnu a zabiješ ji.“
Po těchto slovech se Naurus trochu zarazil. Co to po něm chce? Neví snad, že ve zdejších hvozdech se takovéto zločiny spáchané na zvířatech tvrdě trestají?
„Tvá pomoc je laskavá, ale myslím si, že si poradím sám. Nevidím žádný důvod a ani užitek v tom zabít tady jakékoliv zvíře, natož srnu.“ Při těch slovech se mu zablesklo v očích a znovu v rukou potěžkal svůj meč.
Dívka se na něj upřeně podíval, jakoby nad něčím uvažovala a pak si luk přehodila přes rameno a toulec s šípy připevnila k pasu.
„To je také dobře, jinak by jsi skončil krutou smrtí. Byla to ode mě jen zkouška. Obstál jsi dobře.“
„A co kdybych byl ochoten tu srnu zabít? Co by jsi udělala potom?“
„Jak jsem řekla, zemřel by jsi.“
Pak se posadila na zem zády k němu a začala si nad ohněm nahřívat ruce.
„Doufám, že jsi to dřevo sbíral pouze ze země a nekácel žádné stromy a ani nelámal jejich větvě? Zdejší les a ti co v něm žijí by tě odsud stejně nepustili a i kdybys zjistil to kvůli čemu tu jsi.“

„Vím jaká jsou pravidla zdejšího lesa a o můj život se nemusíš vůbec bát. Ale pověz mi, kdo jsi ty a co tu děláš?“
„Jmenuji se Mulon a chráním zdejší lesy a jejich tajemství.“ Přitom se natáhla pro něco co připomínalo malý stříbrný roh, který měla až dosud připevněn u pasu a zatroubila na něj. Neozval se však žádný zvuk. Ovšem za chvíli se na okraji mýtiny objevila podivná stvoření, která připomínala skřítky, ale tohle nebyli skřítkové.
„Co to je? Můžu-li se zeptat?“
„Už jsi se zeptal, proto ti odpovím. Toto jsou Drenky. Nikdy jsi o nich nic neslyšel? Hm. Drenky žijí ve všech prastarých lesích, starají se o ně a o jejich živočichy. Mají mocná kouzla o kterých se lidem ani nesní, ale do lidských záležitostí se nemíchají. Jednak to nemají zapotřebí a jednak většina lidí neudělá pro ně ani pro jejich lesy nic dobrého.“
„Ty jsi také Drenka?“ zeptal se Naurus spíše ze zvědavosti.
„To ne. Mě našli v lese, když dřevorubci odsud utekli. Ujali se mě a vychovali.“
„Proč odsud utekli?“
„Nějak moc se ptáš, na to, že se vůbec neznáme? Ale odpovím ti. Kácely tu stromy ve velkém a ti nejstarší se vzbouřili. Drenky pak použili jedno ze svých mocných kouzel. Stromy povstali… No a pak zkrátka dřevorubci prchli. Ale co to bylo za kouzlo to nevím ani já. Od té doby stromy nikdy nepovstali. Tady, ani nikde jinde.“
S těmi slovy svěsila hlavu a v jejich očích se odrážely plamínky ohně. Její tvář dostala podivný výraz. Jakoby se přenesla duchem do minulosti nebo vůbec bloudila jiným světem.
„Řekni mi, co chceš Siomenovi? Už dlouhou dobu ho nikdo nevyhledal. Vím to, protože těmito lesy neprojde nikdo o kom bych nevěděla.“
„Je zajímavé, že se ptáš právě na to a ani jednou jsi se nezeptala na mé jméno.“ Při těch slovech se rozhlížel po drobných Drenkách, které začali přinášet talíře s jídlem a poháry s pitím.
„Neptám se, protože vím kdo jsi. Jsi Naurus – hraničář, poznala jsem tě podle jílce tvého meče. Ve světle hvězd se na něm totiž leskne měsíc. Je to dar Siarona, za záchranu jeho věrných, kteří byli uvězněni. Ten měsíc má připomínat, jaká je pomíjivost stříbra a to, že ne všechno se dá za peníze koupit.“
„Nač tedy tvá zkouška, když jsi věděla kdo jsem?“
„Nikdy nevíš, za co se mohou jiné bytosti proměnit. Není dobré každému věřit, ale ten meč a tvá slova mě přesvědčili. Staří bohové možná už nevládou takovou silou, ale jejich kouzla v těch správných rukou svou moc neztrácejí.“
„Kdo vlastně jsi? Vím jak se jmenuješ, ale pořád o tobě vlastně nic nevím a přitom mám pocit jako by jsi ty znala mě? Nejsem si jist, že bychom se kdy spolu setkali?“
„Nikdy jsme se nesetkali, ale Siomen zná mnohé a já se některé věci od něho naučila. Není to nic těžkého, stačí se jen dívat a poslouchat. Teď už ale dost řečí. Je načase vydat se na cestu. Siomen nás už dlouho čeká a ty jsi se zdržel.“
Uhasili oheň a vydali se na cestu. Po Drenkách najednou nebylo ani stopy. Jen měl neodbytný pocit, že je ze všech stran někdo sleduje. Svůj pocit také řekl Mulon.
„Tady v lese se nemusíš bát. Zde je srdce lesa tady rostou ty nejstarší stromy a všechny vnímají každou tvou myšlenku. Neprojde tu nikdo, kdo by neměl dobré úmysly. Můžeš mi věřit, opravdu není čeho se bát, alespoň teď a tady ne.“
Pak už spatřili temnou jeskyni, před kterou seděl starý muž. Vypadalo to, jakoby ani nevnímal své okolí a v pokoji spal. Ale jen se k němu přiblížili rázem ožil. Jeho jasně modré oči se upřeli na Nauruse. Měl pocit jakoby ho ty oči celého propalovali a stařec uměl číst každou jeho myšlenku, která se mu mihne v hlavě.
„Vím proč jsi dnes dorazil, ale měl jsi přijít o dva dny dříve. Teď už jsou v pohybu věci, které měli zůstat spát. Ale nyní nikdo neví, jak to vše dopadne. Ani já ne. Je hodně hrdinů, kteří se přidají na tvou stranu, ale bude také spousta těch, kteří budou stát proti tobě. A ti od kterých doufáš v pomoc tě mohou zradit. Věř všem a zároveň nikomu. Budoucnost je temná, ale ne úplně černá. Pokud se nevzdáš má naději dojít k úspěšnému konci. Pokud ovšem selžeš nebo sejdeš z cesty budou množí zatraceni. Asterion zanikne v této podobě jak ho nyní známe a nastane nové období. Lidé přestanou věřit starým bohům a začne vláda nových. Bytosti obývající vody, lesy, vzduch a zemi přestanou existovat. Postupně se na ně zapomene. Nastane období temna i pro lidské plemeno. Ale stále je ještě naděje. Naděje, ta totiž umírá poslední.“
Poslední slova už zněla jen jako ozvěna. Stařec se vypařil a sním i jeskyně. Naurus stejně jako Mulon zůstali ohromeně stát. Jediné co věděli, bylo to, že Asterion je ohrožen a že obřad, který byl již jednou uskutečněn se skutečně nezdařil.
„Víc vůbec co to znamená?“ rozkřikla se Mulon jen co se vzpamatovala. „To znamená, že to kouzlo nebylo dost účinné, ale také už nebude příště působit, protože jeho síla byla zlomena.“
„Musí být tedy jiná možnost jak se Drika zbavit jednou pro vždy!“
„Nic mě teď nenapadá. Nikdy jsem neuvažovala o tom co by se mohlo stát, kdyby se Drik znovu vrátil. Myslím, že na to nemyslel skoro nikdo. Celý Asterion si oddechl, když se práva o Drikově pádu roznesla.“
Naurus pozoroval jak Mulon pomalu bledne a začínají se ji třást ruce.
„Rozděláme oheň, je tu nějaké chladno a až se trochu zahřejeme budeme přemýšlet co dál.“
„Na svých cestách jsem se setkal s mnoha udatnými bojovníky, moudrými učenci, ale pochybuji, že by nám někdo z nich dokázal nyní pomoci. Vzpomeň si ty znáš-li někoho z lesní říše nebo i někoho na koho bychom se mohli obrátit.
Jen svěsila ramena ještě níže a smutně potřásla hlavou. V tu chvíli se jí znovu v očích začali odrážet plameny ohně a jako by ji to dodávalo sílu a klid. Začala se uklidňovat a nabývat své dřívější psychické a mystické rovnováhy.
„Naděje, ano Naděje nám pomůže.“
„Jo, to je dobré, tak alespoň jsme se někam dostali,“ řekl Naurus trochu ironicky a znovu přiložil na oheň.
„Ty mě nechápeš Lavrin – bohy Naděje nám pomůže. U ní musíme hledat pomoc. Když Siomen říkal, že naděje umírá poslední říkal nám vlastně kam máme jít!“
„A ty víš, kde tu Lavrin máme hledat?“
„Těžko říci, přichází a odchází jak se ji zlíbí. Nemůžeš si ji jen tak přivolat.“
V tom bylo slyšet mocný dupot mnoha nohou a vzteklé vytí psů. Blížilo se to přímo k nim a nebylo možné vyhnout se střetu.
„Říkala jsi, že tady nám nic nehrozí? Tak jak je možné, že ti lidé nebo co to vůbec je, se dostali tak blízko? Jak je to možné? Jak?“
„To jsem ještě nevěděla co se stalo. Kozla ztrácejí na své síle. Les se bouří, ale je slabý už nemá tolik moci. Muselo se stát něco moc zlého. Musíme rychle na ty stromy, tam nás jistě nenajdou. Jejich koruny nás skryjí dokud nepřítel neprojde.“
Jen o vlásek stihli uniknout. Naurus se právě rukou zachytil nejspodnější větve, když bylo slyšet první hlasy.
„Vím, že tu někde bude pane, říkal že jde za Siomenem, ten že poradí nejlépe. Musí to tu někde být. Říká se přece, že žije ve zdejším lese a teď co je Drik ještě mocnější než předtím už kouzla nechrání žádný z těchhle prohnilých stromů. Tady ho musíme dostat.“ Mezitím se hlasy začali zase vzdalovat.
Naurus seděl jako přikovaný. V duchu se mu promítal film, kdy se Sedrikem sami vyjížděli do boje a vůbec byli dobrými přáteli. Tohle přeci nemůže být tedy pravda. Ne, to není možné, to určitě byl nějaký démon, který pouze vypadal jako Sedrik.
„Už jsou pryč. Co se stalo? Vypadáš nějak divně? Poznal jsi někoho z nich? Víš co jsou zač?“
Naurus si povzdechl. „Ne. Ne, nikoho z nich jsem nepoznal.“
„Nechci aby mezi námi byla hned od začátku lež Naurusi. Vím jak bolí zrada přítele. A není jednoduché si přiznat, že tě zradil někdo, koho jsi pokládal za přítele. Ale není to, to co říkal Siomen?“
„Máš pravdu nemá cenu prchat před krutou skutečností. Muž, který nás právě míjel jako první byl můj přítel. Byli jsme jako bratři, ale teď myslím, že každý stojíme na jiné straně a až se příště znovu setkáme už to nebude v přátelství a míru. Toho druhého jsem nepoznal, ale myslím, že ještě budeme mít tu čest. Teď pojď musíme vyrazit hledat tu Lavrin. Tedy pokud tu nechceš zůstat.“
„Zůstat tu a čekat na pomalou smrt. Ne, děkuji. To raději zemřu v některé z bitev. Jen tady chvíli počkej vezmu s sebou nějaké koření, které by se nám cestou mohlo hodit.“
„Do nejbližšího města je to necelý den cesty. Noc bychom mohli strávit v tamním hostinci nebo pokud dáváš přednost lesu, tak bychom museli ujít skoro dvojnásobnou trasu.“
„Dojdeme až do města a pokusíme se zjistit, zda tam nenajdeme někoho ze Siomenových kněžích. Pokud budeme mít jasné otázky dostaneme na ně odpověď. Tedy pokud to bude v jejich silách. A ty zatím budeš moci zjistit, cos e stalo, že se tvůj přítel obrátil proti tobě, protože pomoc nemohl najít jinde než v tomto městě.“
Cesta rychle utíkala a přesto byl Naurus překvapen, jak rychle do města dorazili, protože měl představu o poněkud delší cestě, ale jeho společnice byla neuvěřitelně vytrvalá.
„Tady začínají hranice města. Tady se tedy také rozdělíme. Já půjdu něco zjistit do hostince a ty se zatím podívej po tom chrámu. Pokud půjde všechno v pořádku sejdeme se v hostinci. Pokud ne… No, tak to nějak dopadne.“
A snad poprvé za celou dobu kdy byli spolu si Mulon všimla, že se Naurus usmívá. Hned vypadal daleko přístupněji a tak nějak mileji. Pak už se rozdělili a vyrazili každý za svým úkolem.
(Lucka Kolenáčová - 1. místo)



V dávných dobách...

V dávných dobách,kdy se legendy teprve utvářely,se narodil
ve vesnici Cork chlapec.Dali mu jméno Jantar.Žil stejně jako ostatní kluci všedním životem.Jeho táta byl výborný ranhojič.Léčil úspěšně i ta nejtěžší zranění.Také u Jantara se projevilo léčitelské nadání.V devíti letech se ovšem ztratil.Rodiče ho hledali několik týdnů,ale marně.Zarmouceni ztrátou malého synka zakrátko zemřeli.
Téměř se již na tuto smutnou událost zapomnělo,když se ve vesnici objevil vyčerpaný mladý muž,jehož tělo neslo známky nedávných krvavých bojů.Ujala se ho místní ranhojička Bára.Jantar ležel několik dnů v bezvědomí.Když se probral, jeho první otázka byla:,,Jak dlouho jsem tady?“
Když mu Bára sdělila,že už tady odpočívá několik dnů,Jantar vyskočil z postele,ale byl příliš zesláblý,nohy ho neudržely a on se zhroutil na podlahu.Požádal tedy Báru o pomoc.S velikým úsilím a podpírán Bárou se mu podařilo vyhledat místního stařešinu.
,,Musím vám říct můj příběh,času už moc nezbývá.
-Ve svých devíti letech jsem narazil při pravidelné ranní vycházce v Nalezencově údolí na překrásného bílého jelena.Okouzlen jeho půvabem jsem ho sledoval daleko na sever.Najednou jelen zmizel v houští a já jsem v dáli uslyšel zpěv.Tak krásný a líbezný,že jsem neodolal a vypravil jsem se za jeho původcem.Neušel jsem ale ani pět kroků,když se přede mnou zjevilo podivné stvoření.Bylo neuvěřitelně ohebné a mělo špičaté uši.,,Elf!“:vykřikl jsem.Okolo mě se během několika okamžiků shromáždilo několik těchto bytostí,uchopili mě za ruce a odvedli směrem,kde prosvítala lesem jasná záře.
Zanedlouho jsem se ocitl před elfí královnou.Promlouvala ke mně myšlenkami:,,Jsi člověk,tvor nezkušený a nevyvinutý.Nechápu, jak jsi nás mohl najít.Měli bychom tě zabít,ale nemůžeme.Byl by to hrozný hřích.Nyní ale musíš cestovat s námi,abys nás nemohl prozradit.“
Ze začátku jsem protestoval,ale postupem času jsem se s elfy naučil žít a milovat je.Stali se mou druhou rodinou.Obdivoval jsem je a učil se jejich způsobu života,řemeslům a jazyku.
Krátce po dovršení třinácti let mě předvedli podruhé v životě před královnu:,,Slyšela jsem,že jsi šikovný a udatný chlapec.Prošel jsi úspěšně mnoha našimi zkouškami.Nyní ale bohužel nastala zlá doba.
Jsme nuceni vyslat naše bojovníky na Taru,kde zuří zlo,které se jmenuje Drik.Nemusíš se k mým válečníkům připojovat,nikdo ti nic vyčítat nebude.“Bez rozmyšlení jsem jí odvětil:,,Bude mi ctí bojovat po boku elfů proti zlu.“
Po prvních úspěšných bitvách nás Drik znenadání zaskočil.Dostali jsme se do pečlivě připravené pasti.V neúprosné bitvě jsme ztratili hodně bojovníků,ale přesto jsme dokázali zvítězit.Při pronásledování zbylých skřetů jsem se dostal nečekaně do houfu nepřátel.V nerovném boji jsem byl zraněn a sražen k zemi.Když jsem se vzpamatoval,zjistil jsem podle stop,že elfové pokračovali v pronás-ledování skřetů.Stopy se však rozcházely.Musel jsem si vybrat,kterým směrem se vydat.
Zvolená cesta mě dovedla k lidem,kteří taktéž bojovali proti zlu zosobněném v Drikovi.Vybojoval jsem po jejich boku několik vítězných bitev a zažil mnohá dobrodružství.Když už jsme byli přesvědčeni,že je Drik definitivně poražen,rozloučili jsme se netu-
šíce,že zlo ještě doutná.
Při svém návratu k elfům jsem objevil zarůstající spáleniště se zbytky mrtvol. Byl jsem zděšen při pohledu na bezvládná tělíčka malých dětí.Udělali to určitě skřeti,kteří unikli elfům.Rozhodl jsem se,že nesmím připustit další vraždění.Vydal jsem se na jihovýchod,
kde prý byla největší horda skřetů.Zabíjel jsem je a připadal jsem si trošku jako Tarag,a právem.
Na konci těchto bojů mě zastihla zpráva,že nový neznámý nepřítel začal na hranicích země vypalovat chrámy a plenit města a vesnice.Neváhal jsem ani okamžik a vydal se okamžitě na cestu.Přece nenechám zneuctít boha,jehož uctívám.Na pomoc spěchalo mnoho mých přátel.Ze zpráv o nepříteli nám bylo brzy jasné,že se musíme obrátit s žádostí o pomoc na své bohy,vesničany i hrdiny.
Pomůžeš nám také obhájit našeho boha nebo budeš čekat,až zvítězí nepřítel a nastolí svoje bohy?
(Jantar)


Vytvořil 23. ledna 2011 v 18:06:57 mira. Upravováno 4x, naposledy 6. července 2011 v 16:01:03


Diskuze ke článku

25. dubna 2006, 14:27
Mamut

Jo a Lucce drobná připomínka, jsem v těchto ohledech hodně velký šťoural, ale myslím, že když si představíš, že jsi válečník a najednou je za tebou někdo s lukem, těžko bys asi řekla, žes ho (ji) mohla zabít, protože by to bylo přesně naopak. Nicméně, že mám k tomuhle připomínku a k ostatním ne, neznamená, že by se mi nelíbila, či líbila nejméně.
25. dubna 2006, 14:21
Mamut

Povídky jsoudobré, úplně skvělá je Nemám jméno. Jo a,když tak čtu o sobě v povídce od Sovy, celkem nechápu, proč mi Čiki nevěří, že mě Faeron uznává jako svého hrdinu.
23. dubna 2006, 12:17
Stegi

Market nevotravuj (smajlík s vyplázlým jazykem) - Nekecám, fakt se mi to líbilo.
21. dubna 2006, 17:29
Market

Ne, oni si všici dělají srandu, přece ti to nemůžou říct tak natvrdo... :P
21. dubna 2006, 16:54
Mravenecek

no jako nic proti tomu obrázku..ale se vám fakt líbí jo??? :-D
21. dubna 2006, 12:47
Jantar

Už jsem rpávě podruhé přečetl ty texty,jsou dlouhé,ale taaaaaaaaaaaaaaaakhle krásné a ten obrázek je hezký/usměvavý smajlík/
21. dubna 2006, 09:29
Hwaelos

Ni: Mortus ti odpouští:)
20. dubna 2006, 22:38
Rikitan20

Obrázek je perfektní, moc se mi líbí, souhlas s kytaristou Killíkem :-)
20. dubna 2006, 15:48
Nienna

Moc dobré, ale je opravdu zvláštní číst sama o sobě nebo o mých přátelích. Nepovedený obřad považuji za mou největší životní prohru...:-(
19. dubna 2006, 21:02
Jantar

Všechny články,až na ten poslední,jsem četl několikrát,a musím všem říct,že jsou opravdu dobré!!!Těším se na Asterion III,s kterým příjde snad i nová literární,malířská,atd.soutěž....protože i tato se velmi podařila
19. dubna 2006, 14:29
Killien

Hukooooooooooot;) ten obrázek je skvělej:)
Vložení nového komentáře
*
*
*