Povídky, básně a obrázky do soutěže „O kulturní přínos Asterionu“

Božský sněm

Do velké síně se začaly scházet lidské postavy. Nebyly ani lidské a nebyly to ani postavičky. Vzhled člověka měly, ale byly na něj moc velké. Byly oděny do zdobných rouch snad všech barev, které existují, i do rouch chudšího vzhledu, se zbraněmi i bez nich. Některé s sebou nesly předměty, které mnohým těmto osobám se zdály nepotřebné. Nakonec v této obrovské síni zasedlo 17 bohů ke kulatému stolu, protože si byli všichni rovni. Aurion, kterého zvolili za jejich hlavu, zahájil schůzi.
„ Bohové, jsem rád, ze jste přišli a prohlašuji tuto mimořádnou schůzi za zahájenou.“
Všichni se posadili.
„ Jak všichni jistě víte,“ pokračoval Aurion, „ část lidí začala věřit v nové bohy. Někteří nám zůstali věrni, ale většina se odvrátila. Kdyby se ti lidé, kteří v nás přestali věřit, starali jen o své nové vymyšlené božstvo, nic by se nestalo. Ale oni začli vraždit nám věrné, vypalovat a plenit naše chrámy a nezastaví se, dokud bude žít jediný člověk, který v nás věří. Až toho posledního člověka zabijí, zanikneme.“
„ Promiň mocný Aurione, ale oni věří jen v jednoho boha. Pak tedy nevím, jak to vše může stíhat“ ozval se Tarfein.
„ To nám je teď celkem jedno, kolik mají bohů. Důležité nyní je, že tasí meč proti všem, kdo neuznává jejich boha, “ zareagoval Gor.
„ Situace je neudržitelná. Ženou se Asterionem se zbraněmi v ruce a za nimi zůstává jen krev, pláč a spáleniště.“
„ Taky nové hřbitovy, “ prohodil Tarfein. Nikdo ale jeho černému humoru nevěnoval pozornost.
„ To chce pádnou ruku. My to neudržíme. Je to jen v rukou lidí, jak se tomu zlu postavit, “ pronesl Sairon.
„ O někom bych věděl, “ vložil se do rozhovoru rozvážným hlasem Lamius.
„ Kdo je to?“ ozvalo se vedle něj od Sairona.
„ Jistě jste nezapomněli na poslední událost. Na Drika. Ti dobrodruzi, kteří tam byli by nám mohli pomoct.“
„ Myslíš, že takové množství, které jich přežilo se budou moci postavit armádám, které plení Asterion? Ani můj druid je nezachránil od takových ztrát, “ přemýšlela nahlas Alcaril.
„ Znáte tu dívku, co vedla ten rituál. Jen proto, že zničila zlo kletbou z černé magie, jsem ji nechal žít. Použití takového kouzla se trestá smrtí. Její úmysl byl dobrý, proto jsem se rozhodl zmírnit trest.“
„ Jistě, že ji znám “ prohodila Estel.
„ A toho muže, který je vedl a dovedl k vítězství?“
„ Jistě,“ oznámil Gor, „ říká si Mamut a je to dobrý válečník. Ale s těma dvěma toho moc nezmůžeme.“
„ Vím. Proto vám chci navrhnout, abychom je vyslali hledat válečníky po celé zemi a pod jejich velením zahnali armády „křižáků“ nebo jak se jim říká.“
„ Tím bychom ztratili spoustu času. Navrhuji jiné řešení,“ promluvil opět Aurion,
„ Všichni, kdo tady sedíme budeme hledat válečníky. Ty dva si předvoláme. Sdělíme jim svůj úmysl a ať vezmou své přátele, kteří umí vládnout mečem a dostaví se na místo námi určené a tam se budou scházet i ostatní bojovníci za mír.“
„ Aurionův plán se mi zdá rychlejší,“ zauvažoval Gor. „ Jsem pro.“
Ostatní kývli, že souhlasí a Aurionův plán byl odhlasován.
„ Já nemůžu dělat nic. Můžu ale našim válečníkům vyrobit skvělé zbraně.“
„ Výborně! Může ještě někdo přispět něčím užitečným?“ zeptal se Aurion.
„ Já s Tafreinem je můžeme doprovázet.“ odpověděl Gor. Tarfein jen pokrčil rameny, pousmál se a tiše souhlasil.
„ Už asi nikdo, takže,“ Aurion vstal, „ Prohlašuji schůzi za ukončenou. Nechť potkáte spoustu bojovníků, kteří budou ochotni za nás prolít krev.“
(Sova)

Nemám jméno

Nemám jméno. Přicházím se soumrakem a odcházím s rozedněním. Nemám nic, jen černý plášť, halenu, kalhoty a boty. A masivní tepaný opasek, na němž se mi pohupuje meč. Ten meč nepatřil mé rodině. Já nemám rodinu. Patřil jednomu lupiči, který mi kdysi se svými kumpány zastoupil cestu. Nebyla bych je přemohla, ale většina mužů má mozek mezi nohama. Tohle byl jeden z nich. Když jsme se ocitli sami, zabít ho bylo dílem okamžiku. Staral se o svůj meč dobře, ostří bylo dokonale nabroušené, a tak umíral rychle. Na můj vkus možná až příliš rychle.
Nemám jméno. Přicházím tam, kde se děje bezpráví, a odcházím, je-li potrestáno. Lidé se mi vyhýbají a já se vyhýbám lidem. Nemám jméno. Kdysi jsem nějaké měla. Kdysi. Je to tak dávno, tak dávno, že si nejsem schopná na nic upamatovat. Říkají mi Bezejmenná, každý národ, každá rasa, každá bytost.
Neuznávám žádného boha, jen Gora. A právě za ním teď směřuji. Protože svět se hroutí. Lidé se odvracejí od starých bohů a ovládají je noví, jejichž podstata je zlá. Dryády umírají. Skřeti sílí. Dny jsou kalné a noci temné. Kam přijdu, hoří chrámy. Marně zabíjím skřety a zdivočelé lidi, je jich příliš mnoho a sama nedokážu všechny přemoci.
Vím, že ještě není vše ztraceno, ze západu přicházejí lidé s ještě čistou myslí, kteří se rozhodli postavit se hrozbě, stejně jako já. Stoupenci starých bohů. Kněží, kteří dokáží síly, dané jim bohy, využít beze zbytku. Válečníci. Dryády. Dokáží se sem ale dostat včas? Je tu totiž ještě větší hrozba, než co jsem dosud zmínila. Je tu Drik.
Jeho moc sílí spolu s úpadkem. Rituál na jeho zničení nebyl proveden správně, a on skrytý přede všemi usilovně pracuje na svém znovuobnovení. A na ovládnutí světa. A kdo se mu tentokrát postaví? Hrdinové vymírají. Zabiti v nesmyslných bitkách dávných časů, zesnulí stářím, ztraceni kdesi v temnotách, nejsou tu už připraveni bránit svůj svět. Zlomené meče a rozvaliny, to je všechno, o co se dnes můžeme opírat.
S povzdechem pohladím svůj meč, dosud jiskřící v zapadajícím slunci, s neporušenou čepelí. A jak ty skončíš? oslovím jej v duchu. Vražený do hrudi monstra dní dávno minulých, které na Drikův příkaz povstalo, zatímco tvá paní se bude dusit vlastní krví s proťatým hrdlem? Nebo snad zůstaneš v pochvě, nevyužitý, protože já budu jen slepě hledět na otrávený šíp ve svých prsou, který přilétl rychleji než myšlenka? A nebo – má-li to být naším osudem – budeš se zkrvavený v mé ruce míhat vzduchem, zatímco já budu řičet radostí nad vítězstvím, stojíc na hromadě mrtvých těl?
Nemám jméno. Přicházím se soumrakem a soumrak právě nastává. Soumrak starých bohů. Stojím tu napřaženým mečem a vedle mne stojí Gor, můj bůh. Chci zemřít pro něj a pro svůj svět. A vím, že se to stane.
(Market)


Poslední souboj

Pohlazení meče
Gesta máš sebejistá
Tvá mysl je teď čistá
Jako už dlouho nebyla
Jsi hrdina co křičí jenom v duši
Protože slov nemá zapotřebí
A křičet bolestí muži přec nepřísluší
Stojíš tu sám
A proti tobě prázdné oční důlky
Ústa jak otevřená rána
Několik lehkých kroků
Odvaha riskovat ti nikdy nechyběla
Dnes je tvá odvaha však přece příliš smělá
Jen chvilka nepozornosti
A pak
Šílená grimasa
A vyceněné zuby
A paže bezmasá
Zarytá do tvé živoucí a teplé
A to tak bolí
Že nedodržíš roli
Už nejsi hrdina, co křičí beze slova
Ta bolest drtí zas a znova
A přestože jsi proklál suché kosti mečem
Tvoje krev teče
A bílá ruka svírá
S posledním výkřikem
Jsi oderval tu odpornost
Ještě jsi mladíkem
A přece máš teď výraz starce
Jed krví putuje
Pronikl z ostrých nehtů
Tupá je bolest a malátná je mysl
Zavíráš oči
Už démon nevyskočí
Už můžeš klidně spát
(Market - 1. místo)

Zrada

Na obloze se objevila první hvězda. Hvězda nebývalého jasu, která jakoby pozorovala dění na zemi. Nebylo možné před jejím světlem se nikam skrýt a to ani pod mohutné a věkem zestárlé stromy, které jinak poskytovaly dost bezpečí.
Naurus si však tohoto, pro jiné lidi dost neobvyklého jevu, moc nevšímal. Věděl, že to právě bdí Sirril – Paní hvězd. Už mnohokrát mu v nesnázích byla nápomocna. Proto ji také prokazoval náležitou úctu – ostatně jako i jinému božstvu v jež věřil. V poklidu rozdělal nepatrný oheň, jen tak, aby se alespoň trochu v této chladné noci ohřál. Jak byl sehnutý k plaménku uslyšel praskavý zvuk. Jakoby se někdo snažil k němu dostat co nejblíže. Dělal jakoby se nic nedělo a svou ruku pomalu přesunul k jílci svého meče a čekal. Snad každý nerv v těle měl napjatý. Čekal útok nějaké nepřítele. V této době si už nebyl jist vůbec ničím.
Když si byl jist, že nepřítel musí být nedaleko vyskočil na nohy a prudce se otočil. Za sebou spatřil drobnou dívku svírající v jedné ruce luk a v druhé šíp s jasně modrým opeřením. Sklonil svůj meč.
„Kdo jsi a co tady děláš? Uvědomuješ si, že jsem tě mohl třeba zranit?“
„Ty tu nejsi vítán! Co pohledáváš ve zdejších lesích! Odpověz nebo tě k zemi srazí můj šíp!“ na důkaz toho založila šíp a natáhla tětivu.
Naurus se nejprve zarazil, takovou reakci ani v nejmenším nečekal, i když poznal už mnoho žen co bojovali po boku mužů, do této by to věru neřekl. Něco ovšem mu napovídalo, že se jí dá věřit. Je to takový ten pocit, kdy potkáte neznámého člověka, ale už z prvních slov vám připadá, jako by jste jej znaly roky.
„Nevím sice, kdo jsi, ale na tvou otázku ti mohu odpovědět. Hledám zde Siomena.“ Čekal všechno možné jen ne to co ta dívka udělala. Trochu naklonila hlavu ke straně a pak se pousmála takovým podivným smíchem, při kterém člověk pocítil náznak tajemna.
„Mohu ti moci ho najít. Ale potřebuji od tebe nějakou službu, za svou pomoc. Souhlasíš?“
„A co by to mělo být?“
„Najdeš v lese tu nejkrásnější srnu a zabiješ ji.“
Po těchto slovech se Naurus trochu zarazil. Co to po něm chce? Neví snad, že ve zdejších hvozdech se takovéto zločiny spáchané na zvířatech tvrdě trestají?
„Tvá pomoc je laskavá, ale myslím si, že si poradím sám. Nevidím žádný důvod a ani užitek v tom zabít tady jakékoliv zvíře, natož srnu.“ Při těch slovech se mu zablesklo v očích a znovu v rukou potěžkal svůj meč.
Dívka se na něj upřeně podíval, jakoby nad něčím uvažovala a pak si luk přehodila přes rameno a toulec s šípy připevnila k pasu.
„To je také dobře, jinak by jsi skončil krutou smrtí. Byla to ode mě jen zkouška. Obstál jsi dobře.“
„A co kdybych byl ochoten tu srnu zabít? Co by jsi udělala potom?“
„Jak jsem řekla, zemřel by jsi.“
Pak se posadila na zem zády k němu a začala si nad ohněm nahřívat ruce.
„Doufám, že jsi to dřevo sbíral pouze ze země a nekácel žádné stromy a ani nelámal jejich větvě? Zdejší les a ti co v něm žijí by tě odsud stejně nepustili a i kdybys zjistil to kvůli čemu tu jsi.“