iKlubovnae-StopaSPJFe-ShopDlouhodobá hra pro kluby


, Registrovat
Přejít na menu

Nikdo není v bezpečí

O Asterionu

7.3.2006 12:57
Autor: Drik, Počet přečtení: 1569

Tři na sebe navazující povídky od Mamuta. První z nich začíná tam, kde Nienna skončila. Stává se nám z toho pěkný cyklus:o)


Nikdo není v bezpečí

Bylo mi zle. Už dlouho jsem se pořádně nevyspal a několik dní lilo jako z konve. Myslel jsem si, že v hostinci si odpočinu a trochu si promluvím s Niennou. Měli jsme mezi sebou pár nevyřešených věcí. Žel odpočinek se nekonal. Objevila se Tanid a jako obvykle zazpívala něco, co mě naštvalo. Nevím jak to ta holka dělá, ale vždycky se jí to povede. A jako vrchol všeho se objevilo patnáct chlapů.
„Kdo nejde s náma, ani proti nám, ať vypadne, nebo přijde k úrazu,“ řekl jsem s ledovým klidem. Tanid se na mě zadívala jako na šílence. Nedivil jsem se jí. Tváří v tvář smrti musíte stát často, aby jste ji brali s klidem. Proti nám stálo dvanáct mužů, opravil jsem svůj první odhad, tři zbylé postavy nebyly lidé. Já, Nienna ani Tomík jsme tu nemohli použít hraničářské schopnosti, museli jsme se spolehnout na zbraně. Mně to nevadilo. Stáli jsme se zbraněmi v rukou a čekali, co se stane. Muži v černých pláštích se k nám začali pomalu přibližovat, tři podivné postavy zůstaly vzadu skryty ve stínu. Většina měla tesáky v páru se štítkem nebo dýkou. Starosti mi dělal chlap s řemdihem.
Sáhl jsem k opasku pro malý samostříl. Vzduchem zasvištěla dýka a vzápětí druhá. Wakki vyřadila dva chlapy. Naše vyhlídky byly o trochu lepší. Má šipka mě zbavila starostí o řemdih. Vyrazil jsem nepřátelům vstříc. Kolem hlavy mi prolétla židle. První v cestě byl nějaký pořez s obouručním mečem. Nechápal jsem, co za cvoka si může vzít takovou zbraň do místnosti plné nábytku. Vodorovně se po mě rozmáchl. V běhu jsem se sehnul a dlouhá čepel mi prosvištěla nad hlavou. Odrazil jsem se a ramenem nabral horu masa. Překvapený hromotluk pustil obouručák a i se mnou dopadl na stůl. Ten se pod námi s praskotem rozlomil. Rozpřáhl jsem se a hruškou meče jsem protivníka praštil do obličeje. Slyšel jsem, jak lebka praskla i přes nastalý hluk.
Vzhlédl jsem. Nade mnou stál vousatý muž v nápřahu. Nastavil jsem zoufalý kryt, ale rána nepřišla. Do jeho břicha se zanořila Tomíkova čepel.

Vlevo jsem periferně zachytil pohyb. Ještě v pokleku jsem se rozehnal a zastavil tak dalšího útočníka v rozumné vzdálenosti. Tesák a dýka, páska přes oko, zařval a vrhl se po mě. Nemohl jsem ustoupit s Tomem za zády. Zablokoval jsem čepel jednookého a kopl jej do rozkroku. Klesl na kolena. Než jsem mu rozťal lebku, bodl mě dýkou do stehna. Vytrhl jsem si čepel z rány a otočil se po zbytku útočníků. Jantar se s jedním válel na zemi. Tanid bojovala s nějakým skrčkem. Nienna s Wakki tísnily na první pohled obratného šermíře s dvěma meči. Tomík právě dorazil svého protivníka a podíval se na mě. Jako na povel jsme se oba otočili ke dveřím. Tři stvůry se pomalu šinuly směrem k nám. Nelidský výkřik mě srazil na kolena. V hlavě mi hučelo a téměř jsem neviděl. Cosi jasně zazářilo. Tak jasně, že jsem to spatřil i přes šedou mlhu před očima. Chvíli jsem nechápal, co se děje. Jako z dálky zaznělo několik výbuchů. Pak další záblesk. Pochopil jsem. Objevily se Evča a Barča, mágyně, které byly se mnou při výpravě do Jižního hvozdu. Když jsem se dozvěděl o tomhle dostaveníčku, poslal jsem jim zprávu. Měly to tu tajně obhlédnout, než přijedeme.
Vypadalo to, že je po boji. Pomalu se mi rozjasňoval zrak. Pokusil jsem se postavit. Něčí malá ruka mi pomohla. Rozeznal jsem Nienninu tvář. Třeštila mi hlava a pálila rána na noze.
Rozhlédl jsem se. Nienna pomáhala vstát Tomíkovi, Barča s Evčou se skláněli nad Jantarem. Wakki se opírala o poslední stůl, který byl ještě v celku. Tanid stála kousek od ní a sledovala špičky svých bot. Nikdo z mužů v černém nebyl na nohou. Tři podivné bytosti se asi vypařily i se vším, co bylo kolem nich. O tom kde stály, svědčila jen spálená podlaha.
„Dík holky, rád vás vidím,“ řekl jsem našim spasitelkám. „Co je Jantarovi?“
Bára vzhlédla a začala vysvětlovat: „To jeden z těch tří. Byly to myšlenkové bytosti.“
Můj tázavý pohled zřejmě jasně naznačil, že tahle odpověď mi nestačí. „Magie. Použili na vás jistý magický útok, víš. Jantara to zasáhlo nejvíc.“
„Chápu. Mohly byste se pak podívat i na nás. Aspoň já to potřebuju.“
„Co se ti stalo?“ zpozorněl Tomík. „Možná to svedu.“
„Jeden bastard mi do nohy zabodl nůž,“ prohodil jsem jako by nic a začal jsem se belhat ke stolu. Posadil jsem se a ukázal ránu Tomíkovi.
Po chvíli byla noha skoro jako nová, pořád trochu bolela, ale bylo to lepší.
„Dík za tu nohu, i za pomoc.“ Tomík jen pokynul hlavou a usmál se. Jantar už byl jakž takž v pořádku. Ostatní utržili jen škrábance. Do řeči nebylo nikomu, někdo se nás pokusil zabít a možná se to stane znovu.
„Může mi někdo říct, co byli zač?“ položila Nienna otázku, kterou měli asi na jazyku všichni a dívala se na Tanid.
„Jestli máš na mysli ty, co šli po tobě myslím…“ nedokončila Tanid odpověď a začala se procházet spouští, která zbyla z útulné hospůdky. „Tenhle, tenhle byl mezi nimi,“ ukázala na chlapa ležícího bezvládně na zemi. Popošel jsem k němu. Byl to vousáč kterého bodl Tom. Jako jediný nebyl v černém. Ještě žil, těžce dýchal a zděšeně se díval střídavě na mě a na Tanid. Věděl jsem, co musím udělat. Nechtělo se mi do toho, ale nebyl čas na soucit.
„Kdo jste a o co vám jde? Mluv a rychle nebo ti umírání prodloužím a znepříjemním tak, že si budeš přát, aby tě dostal do rukou Khar a ne já.“ Zavrčel jsem na něj a kopl jsem ho do břicha kousek od krvavého kola na jeho kabátci. Chlap zakvílel a skroutil se v bolestech. Tanid se ode mě se znechucením odvrátila. Na ostatní jsem se radši nedíval. Sklonil jsem se k němu, chytil ho pod krkem „Mluv, nebo budeš litovat,“ řval jsem mu do obličeje a doufal jsem, že ho nebudu muset týrat moc dlouho. Slabým, chraplavým hlasem se rozpovídal a mě se ulevilo.
„Jeden muž nám povídal, že je tady, tady v hostinci nějaká poběhlice, co zneuctila chrám. Chtěli jsme ji potrestat. Jak jsme vyrazili, potkali jsme partu…asi dvacet chlapů, že prý mají stejný cíl jako my, ale, že ta ženská není sama, tak aby jsme se dali do hromady. Moc se…“ Už se na mě jen zděšeně díval a cosi chroptěl.
„Mluv sakra.“ Zatřásl jsem s ním, ale marně, už jenom sténal, možná mě ani nevnímal. Vytáhl jsem nůž a podřízl mu hrdlo. Aspoň už nemusel trpět. Všichni ostatní byli mrtví.
Přešel jsem kolem svých zaražených přátel k výčepnímu pultu a po chvíli hledání jsem našel, co jsem hledal. Láhev s hnědou břečkou - Skřetí lok, nejsilnější kořalka co se dá v okolí sehnat. Po pořádném hltu jsem se otočil ke svým společníkům. Ani jsem si nevšiml, že se ke mně zatím přiblížil Tomík. Dal mi facku a vyrazil mi láhev z ruky.
„Chápu, žes to musel udělat, bylo to třeba, ale nezačínej zase s chlastem, když ne kvůli nám, tak alespoň kvůli ní.“ Měl pravdu, ožralý nikomu nepomůžu.
„Dík, znovu dík,“ šeptl jsem a poplácal ho po rameni. „Omlouvám se, ale nešlo to jinak.“ Podíval jsem se na ostatní. Vypadalo to, že mě chápou.
„ Takže teď víme, že nás chce zabít i někdo jiný než pár chlápků, které jsem si znepřátelila já. Kdo co víte?“ Všichni mlčeli. Do tíživého ticha se ozvala rána u vchodu, všichni pozvedli zbraně, oči upřené ke dveřím, kterými vzápětí proletěla drobná postava dívky v černém. Krátký pohled stačil, abychom poznali, že jde o Olgu. Další známá z loňska. Z vlasů a oblečení jí kapala voda, v ruce držela krátký tesák.
„Rychle. Není čas. Pojďte za mnou. Musíte pomoci. Bojujeme proti přesile kousek odsud.“
Rozhlédl jsem se kolem „Jdeme!“ křikl jsem a pro příklad ostatním jsem se sehnul pro řemdih, který mi ležel u nohou.
Vyběhli jsem za Olgou ven. Bouře stále zuřila plnou silou. Běželi jsme blátivou cestou směrem k Athoru. Po chvíli jsme uslyšeli dobře známe zvuky boje. A vzápětí se nám naskytl pohled na - těžko najít slovo - snad popravu.
Asi dvacet mužů obklopovalo pět bojovníků s černými šátky na hlavách, kteří se ale nemínili vzdát. Zařval jsem a pustil jsem se do zad nic netušícím mužům. Ozubená koule řemdihu drtila vše co se jí postavilo do cesty. Čepel meče se zbarvila krví. Neuvěřitelně rychlá Olga se činila tesákem nalevo. Tomík s Jantarem si klestili cestu vedle mě vpravo. Chlapík přede mnou padl s šípem v hrudi. Ohlédl jsem se a mrkl na Tanid, která vzala kdo ví kde luk. Několik mužů vzplálo jako by samo od sebe. Bára s Evčou se museli naučit pár nových triků.Wakki ani Niennu jsem nezpozoroval. Prodral jsem se až k obklíčeným. Ostatní protivníci se vydali na útěk. Několik jich ještě skolila Tanid a jednoho trefila Wakki nožem. Nikdo jsme neměli sílu je pronásledovat. Nikdo z mých společníků zraněn nebyl. Olga a její skupina však určitě vážně utrpěla.Mezi množstvím těl byli i jejich druhové. Minimálně dva jsem poznal podle černých šátků. U nohou jsem poznal muže, co seděl vedle nás v hostinci.
„Co se tady děje?“ zakřičel zlostně Tom. „Tohle přece není samo sebou.“
„Není,“ odpověděla Olga. „Paní Tien nás vyslala abychom vám pomohli. Dověděla se o velké skupině, která vás má napadnout.“
„Tu jsme vyřídili a tihle?“ zeptal jsem se.
„Patřili k sobě. Jak jsem viděla, v hostinci byli taky. Tihle měli zajistit, aby se nikdo nedostal ven živý. Hlídali cestu a okolní les. Narazili jsme na patnáct na cestě, další se objevili, když jsme začali bojovat. Mysleli jsme, že vás ještě nenašli,“ vysvětlila Olga.
„Ale to je nejmíň čtyřicet chlapů. Další musí být ještě na druhé straně. To je šílené, tolik lidí na nás pět. Někdo chce mít pořádnou jistotu, že nás dostane,“ pronesla nevěřícně Wakki jako by pro sebe.
„Kdyby jen chlapů, ale co ty bytosti?“ přidal se Tomík.
„A jak vůbec věděli kde nás najít?“ přisadila Evča.
„Ví Tien kdo je za tím vším?“ otázal jsem se za všechny.
„Tuší,“ špitla Olga a sklopila zrak.
„Blíží se temný rytíř, bytost ze stínového světa a není sám! Měli bychom zmizet!“ vykřikla Bára. „Cítím je!“ V očích se jí objevil strach. Byl jsem rád, že nevím tak dobře jako ona, jak strašné je to, co se sem blíží.
Obrátil jsem se na Olgu.
„Pojďte, ale rychle. Zavedu vás někam, kde bude klid.“

„Cože? Tarag zešílel?"
„Slyšíš, ne?" odpověděla mi Tanid. Ta holka ze mě asi má opravdu dojem primitivního zabijáka.
„Jak se to stalo?" přerušil začínající hádku Tomík. Právě když jsem se nadechoval, abych něco ostrého řekl.
„Nikdo pořádně neví. Sjednotil několik kmenů a vytáhl proti skřetům. Vypadalo to, že vyčistí celé hory. Pak se něco stalo a spojenectví se rozpadlo. Tarag prý běhá nahý po horách a vraždí na co přijde," řekla Olga a všichni se odmlčeli.
Díval jsem se do plamenů a přemítal nad vším co se v poslední době stalo.
Poté, co nás napadli neznámí útočníci, odvedla nás Olga a zbytek z její desetičlenné skupiny do divočiny na úpatí Khelegových hor. Museli jsme se ztratit pro případ, že po nás půjdou další. Téměř všechny z těch, co loni shromáždil Alwarin, se někdo pokusil zabít. Tien vyslala oddíl, aby nás varoval a pomohl nám. Dorazili pozdě a pět z nich zemřelo. Naštěstí to vypadalo, že jsou jedinými oběťmi v našich řadách. Z výpravy do Jižního hvozdu byli všichni v pořádku. Jak dlouho, ale mohlo držet štěstí při nás? Proslýchalo se, že něco postihlo i samotného Alwarina.
Do nočního ticha zaznívalo jen praskání ohně a zvuky lesa. Byli jsme na útěku, ale po dlouhé době jsem se cítil dobře. Tedy až na to, že mě ještě pobolívala noha. Sešel jsem se se starými přáteli a měl jsem konečně možnost být s Niennou. Pohladil jsem ji po vlasech a ona mi položila hlavu na rameno. Evča a Olga se na nás překvapeně podívaly. Někdy se snažím být natolik tvrdý, že se zdá nemožné, abych něco cítil. Tanid se udiveně dívala na Niennu. Asi nechápala, jak mě někdo může mít rád.
„Tak ho najdeme," přerušila Nienna ticho klidným hlasem a upoutala na sebe pohledy všech. „Taraga myslím."
„To nemyslíš vážně?" vyhrkla nevěřícně Bára.
„Na co to bude?" zeptala se Olga skepticky.
„Pokud mu lze pomoct, Alwarin to svede. Musel by se k němu ovšem dostat. Nebo," Nienna se usmála „se musí Tarag dostat k němu."
„To je pravda, ale dyť ho sotva najdem?" prohodil Jantar.
„Nezapomínej. Jsme hraničáři!" zazářila tvář na mém rameni a já ji objal.
„Zítra brzo vyrážíme, tak jděte spát. Beru si první hlídku," dodal jsem, když už nikdo nic nenamítal. Nepochyboval jsem, že poslechnou, většina byla loni na výpravě proti Drikovi. V družině vyslané paní Tien byl krom Olgy i Déťa. Byl jsem zvědavý, co se z toho všeho vyvine. Strašně zvědavý.

Tarag

Dva dny jsme byli v horách. Kousek výš už začínalo pásmo věčného sněhu. Několikrát jsme slyšeli o nahém běsu lačnícím po krvi. Nechápal jsem, jak by tady mohl někdo nahý přežít. Zabalený do pláště a navlečený do všeho oblečení, jsem se třásl zimou. K večeru jme narazili na karavanu s kořením. Řekli nám, že je přepadl nějaký chlap asi den cesty odsud. Ujížděli pryč jak rychle to šlo a nechali žoldáky najaté na ochranu, aby se s ním vypořádali. Bylo to deset chlapů a ani jeden se nevrátil.
Třetí den jsme narazili na stopy. Otisky bosých nohou ve sněhu, mohly znamenat jen jediné...
Čtvrtého dne jsme spatřili postavu. Někdo stoupal kus před námi na hřeben.
„Taragu, přicházíme v míru. Chceme s tebou mluvit,“ zavolal jsem co nejhlasitěji.Ozvěna dlouho lámala můj výkřik do ztracena.


Muž zjevně slyšel. Zastavil se a po chvíli se vydal směrem k nám. Vypadalo to dokonce, že běží. Zastavili jsme se a čekali.
Pokud by to byl Tarag, předpokládali jsme, že nebude potřeba bojovat. Mágové ho měli uspat, pak bychom jej spoutaného dopravili, kam bude třeba. Nejprve asi k Tien. Ta už by věděla, kdo mu může pomoci a ostatně jen ona měla vždy přesné zprávy o Alwarinovi.
Byl to Tarag. Nebyl nahý, měl bederní roušku. Běžel s taseným Masomlejnkem, plavé vlasy povlávaly ve větru a vůbec to nevypadalo, že by s námi chtěl mluvit. Soustředění kouzelníci předpažili a vzduch před jejich rukama zavířil. Barbara obklopilo oslnivé světlo, nezdálo se však, že by jej to jakkoliv zpomalilo.
Evča se zděšeně otočila „Něco ho musí chránit. Nějaký amulet, nebo něco podobného?"
Kývl jsem, že rozumím. „Zkuste to znovu, poznáte kdy." Tasil jsem a vyrazil vstříc Taragovi.
„Né!" Niennin hlas mě donutil se otočit a usmát. Nebylo mi do smíchu, ale musel jsem ji uklidnit.
Viděl jsem ho loni bojovat. Byl skvělý. Neměl bych moc šancí v souboji se zbraní ani beze zbraně. Já ale bojovat nechtěl.
Zastavil jsem kousek před ním, meč v poloze výzvy. Musel jsem vypadat jako šílenec. Na jeho krku se houpal přívěšek. Měl jsem jedinou možnost. Zbývaly dva kroky, každý rozumný šermíř by se připravil ustoupit nebo uhnout. Zaujal jsem co nejpevnější postoj. Zaútočil šikmo shora. Nastavil jsem vzorový kryt. Síla jakou vedl svou zbraň mi málem vyrazila meč z ruky. Můj protivník nemohl zabrzdit. Hmátl jsem volnou rukou po koženém řemínku na žilami protkaném krku. Vzápětí do mě Tarag narazil neuvěřitelnou silou. Oba jsme prolétli kus vzduchem a dopadli na zem. Upustili jsme zbraně. V prstech levice jsem svíral kožený řemínek. Trhl jsem. "Teď!" chtěl jsem zakřičet, ale silný úder na hrudník mi vyrazil dech. Druhou rukou mi barbar sevřel krk. Stačil jsem ještě zvednout ruku s amuletem nad naše těla, když se napřahoval k další ráně.
Probral jsem se u ohně. Nienna se do mě snažila nalít nějaký bylinný vývar. Byl odporný. Třeštila mi hlava a připadlo mi, že musím mít polámaná všechna žebra. Objal jsem ji - trochu to bolelo. "Co se stalo?"
"Když jsi mu strhl ten amulet, oba vás uspali. Stejně tě málem zabil. Nic takového už nedělej."
"Pokud se Tarag znovu nezblázní, slibuju." Pokusila se odtáhnout a začít trucovat, ale já sevření nepovolil. A když jsem přiblížil ústa k jejím, přestala se vzpouzet.
"Slib mi, že na sebe budeš dávat pozor, už žádná hrdinství," řekla prosebně, když se ke mě přitulila pod deku.
"Vždycky na sebe dávám pozor, ale co mám dělat když se nás snaží zabít."
Věděla, že bude-li třeba, vždy nabídnu svůj meč, pokud jde o dobrou věc. Stejně jako ona. Také věděla, že lidi jako nás osud vždy přivádí znovu a znovu do nebezpečí. A tak, jako já, byla ráda, že nemusí všemu čelit sama.

Zvítězit může jen jeden?

Vzbudil mě křik. Sáhl jsem pro meč, jako vždy ležel po mé levé straně. Čísi zděšený výkřik se ztratil v zuřivém zavytí. V Taragově zavytí.
Už i tady mezi stromy bylo šero. Brzy muselo vyjít slunce.
Přesně jsem věděl, co se děje. Neměl jsem tušení jak to vím, ale věděl jsem. Tarag byl posedlý, naše lana ho nemohla zadržet. Když kouzlo pominulo vzbudil se a vydal se vraždit. Něco, nebo někdo vedl mé kroky. Má ruka držela meč jistěji, než kdykoliv předtím.
Tarag stál s rukama od krve nad znetvořeným trupem muže, jež sloužíval Tien. Doslova ho roztrhal na kusy.
Měl jsem neuvěřitelné štěstí, že jsem přežil první střet, nyní jsem však věděl, že budu muži naproti mně rovnocenným soupeřem. Kde se ta jistota ve mně bere, jsem nevěděl.
Tarag se zasmál. Zle. Nepříčetně.
"Vezmi si meč," řekl jsem a ukázal jsem na Masomlejnek ležící mezi námi. Nevím zda bych to udělal, měl-li bych na vybranou, ale já neměl.
"Tak čestný, ale tak hloupý. Nikdy mě neporazíš," zazněl hlas plavovlasého muže přede mnou, ale já věděl, že jako já ani on nevyslovuje své vlastní myšlenky.
"Uvidíme, ten muž není jen pod mou ochranou. Nad jeho cestou bdí i Pán ohně," pronesl někdo mým hlasem.
S tasenými zbraněmi mě obklopili mí spolubojovníci.
"Sám si na mě netroufáš?" zasmál se a vzal si svůj meč. Nyní nás dělilo sotva pět kroků.
"Nebudou se plést do našeho souboje."
"Zabije tě! Slíbils mi," vyhrkla Nienna.
"Utíkejte, jak rychle budete moci. Zabije-li mne, vy nemůžete přežít. Všichni, i ty bojovnice, už proto, že muž, který tu stojí, tě miluje příliš na to, aby mohl snést myšlenku na tvou smrt." Cosi v mém hlase, který nebyl tak úplně můj, všechny přesvědčilo, aby začali ustupovat. Niennu Tom skoro táhl. Měla slzy v očích. Začala mě spalovat nezměrná touha vyhrát, vyhrát, abych ji mohl znovu vidět, aby už její oči nemusely plakat.
Začali jsme kolem sebe kroužit. "Nemyslím, že by mělo smysl prosit tě, abys je nechala na pokoji." Byl to můj hlas, ale slova, ta má nebyla. Tarag se zašklebil a rozběhl proti mě. Byl neuvěřitelně rychlý. Ale já také. Nikdy jsem nemyslel, že můžu být tak rychlý. Čepele zazvonily, ocel klouzala po oceli a zem skrápěla sprška jisker.
"Nemůžeš vyhrát, on ti nepatří!"
"Tobě taky ne!" odpovídal mi s nenávistným pohledem.
Zkřížili jsme meče. "Jeho srdce mi patří," kopl jsem ho do břicha „mnohem víc, než tobě to Taragovo."
Rozzuřený, jak jen to šlo, opět zaútočil. Ostří Masomlejnku pročíslo vzduch a vykřesalo záplavu jisker o můj meč. "Zemři!" zaječel.
Železo se míhalo zběsilou rychlostí. Nebyl jsem špatný šermíř a Tarag byl ještě mnohem lepší, ale v tu chvíli jsme bojovali (dá-li se říci, že jsme bojovali my), jako ještě žádní lidé.
Obzor začal rudnout a jen vycházející slunce bylo svědkem souboje, jaký nemohl spatřit žádný smrtelník. Smrtící útoky a bezchybná obrana. Dva bojovníci, z nichž jen jeden měl zůstat naživu.
Nevím, jak dlouho jsme bojovali. Ani jeden z nás nepociťoval únavu, ani jeden jsme nedělali chyby. Napůl v životě, napůl v objetí smrti. Netoužil jsem po jeho smrti, ale musel jsem vyhrát. Poháněla mě touha žít a ještě cosi.
Třesk čepelí se nesl do dálky. Dva dravci kroužící kolem sebe v nadlidském soustředění. Úhyb, krok, výpad. Nekončící tanec smrti.
Slunce bylo už vysoko na obloze, když začala Taragova zběsilost opadávat. Jeho útoky přestávaly být tak zuřivé a jisté jako na počátku. V obraně dělal chyby a já je využíval. Jeho tělo zdobilo už několik šrámů.
„Přestáváš mít nad ním moc. Je silný! Bojuj s ní Taragu!“
„Zemřeš a všichni, kdo tě následují také. Až to skoncuju tady, najdu si zbytek té pitomé družiny a vykoupu se v jejich krvi.“
„Ne! To ti nedovolím!“ zakřičel jsem já, a opravdu to byla i má slova. Touha žít a spatřit zase své přátele a Niennu, se ve mně rozhořela naplno. A najednou se mi v mysli objevila jediná věta: Touha pohání vše už od počátku věků, bez ní není vítězství. „Vyhraji, nic s tím nesvedeš,“ konstatoval jsem s klidem těch, kteří znají pravdu.
Vrhli jsme se znovu proti sobě. Byl jsem rychlejší, srazil jsem jeho útok stranou a udeřil jej do hrudi hruškou. Barbar upustil Masomlejnek, zakolísal a udělal několik kroků vzad. Odhodil jsem svůj meč. Otřepal se a skočil na mě. Chytil mě za krk a začal mě škrtit. „Zemřeš!“ drtil mezi zuby. Jeho stisk ale nebyl tak silný, jak se mi zdál prve.
„Nemyslím, tvá moc nad ním pomíjí,“ řekl opět někdo mými ústy. Chytil jsem jeho předloktí a dodal jsem sám svými slovy: „ Já budu žít, pro ně, pro ni.“
Kůže pod mými dlaněmi zasyčela. Zařval bolestí. Pomalu jsem roztáhl ruce svírající můj krk a udeřil jsem barbara čelem do obličeje. Klopýtl nazad. Dlaní jsem jej udeřil do hrudi. V pádu narazil zády na strom. Podíval se na svá popálená předloktí a nevěřícně vydechl: „To nemůže být pravda. Ty nemůžeš vyhrát.“
Stál jsem a nehnutě pozoroval svého protivníka. „ Ty nechceš bojovat se mnou Taragu, ale s ní. Vzepři se.“
„Né!“ Vyskočil. Jeho pěst prolétla neškodně vzduchem a má jej zasáhla pod žebra. Prudce vydechl. Další rána směřovala pod bradu. Tarag ochabl a zvolna se sesul k zemi.
Věděl jsem, že je po všem. Najednou jsem se cítil strašně unavený, chtěl jsem se vydat za Nienou, ale nedokázal jsem se udržet na nohou. Svalil jsem se do listí a usnul. Propadl jsem do zvláštního snu, kde bojoval nějaký muž v kroužkové košili s jedenapůlručním mečem proti, krátkovlasé bojovnici s kordem a levouruční dýkou. Byl to úžasný souboj, nikdo neměl navrch. Pak se objevil muž oblečený v rudé, který jako by planul ohněm, víc si nepamatuji.

Nienna se zastavila. „Musíme se vrátit a pomoct jim. Je po všem.“
„Jak to můžeš vědět?“ otázal se nevěřícně Déťa.
„Vím. Neptejte se jak, jen mi prostě věřte.“ Nevěděla co se stalo, ani proč, ale věděla, že je konec. I když ne tak úplně. Ještě zbývalo vyřešit, co za tím vším stojí.

Vytvořil 23. ledna 2011 v 18:06:57 mira. Upravováno 2x, naposledy 4. července 2011 ve 12:01:04


Diskuze ke článku

29. ledna 2007, 17:00
Ivka

hej dalsi skvelej clanecek...hmm fakt chvalim
9. dubna 2006, 22:48
Jantar

Nienno,já bych věděl-Upřímnou soustrast Jantare,protože až to Bára zjistí,tak,........
9. dubna 2006, 22:47
Jantar

Nienno,já bych věděl-Upřímnou soustrast Jantare,protože až to Bára zjistí,tak,........
16. března 2006, 15:42
Nienna

Co na to říct...
15. března 2006, 00:02
Jantar

wow,tak toto jsem opravdu nečekal.Autorovi moc dík(za to,že mi tam přidělil ošetřovatelky a ne ošetřovatele).Je to hodně dobrej článek,který dává i smysl....P.S.:Myslím,že se to Báře moc líbit nebude
13. března 2006, 17:39
Tomik

Uauuuuu... Myslím, že jakýkoliv komentář by jen snižoval hodnotu tohoto spisu. Kroniky mají další popsané listy. Mamute, super. Ahoj.
Vložení nového komentáře
*
*
*