Je čas

Oči tmavovlásky neklidně, ale soustředěně těkaly ze strany na stranu. Zkoumavě si přeměřovaly postoje a pohyby mužů, kteří na ně doráželi. Nebyli to žádní amatéři, zabijáci z povolání. Proti dvojnásobné přesile by měli ještě slušnou šanci, ale deset mužů, to bylo moc. Rapír jednoho z nich vystřelil k dívčině hrudi. Zvýšenou sixtou bod blokovala, ukročila levou nohou a čepel dýky, kterou držela druhou rukou zarazila až po rukojeť do útočníkova boku. Nezdržovala se jejím vytahováním, posunula se zpět zády ke své spolubojovnici a tak tak stihla kontrovat sek dlouhé dýky druhého z banditů. Její kord se při tom manévru povážlivě zachvěl. Hloupé zbraně tyhle párátka! Jenže byli v Erinu, největším městě na břehu Vnitřního moře. A to znamenalo zákaz nošení jakýchkoliv sečných nebo drtivých zbraní delších než tesák. Nic na tom neměnila ani jejich příslušnost k největšímu rytířskému řádu na Taře. Další výpad. A zároveň boční kop jakéhosi hbitého muže nízkého vzrůstu s černou pletí. Kop srazila kolenem, ale kryt proti ostří dýky nastavila příliš pozdě.
Ucítila, jak kov zbraně skřípe o kroužkovou košili na břiše. Proseknutá tunika s erbem Eldebranských rytířů a valkýr ji v tu chvíli vůbec netrápila. Útočníka to ale trochu zmátlo. Zbroj na ženském těle asi nečekal. Markétka využila jeho překvapení, švihla zápěstím a špička kordu zanechala na vrahově zápěstí rychle se rozšiřující červenou skvrnu. Očividně zasáhla nějakou důležitou cévu. Muž pustil dýku a s dlaní přitisknutou na ráně se odplazil ke zdi blízkého domu. Dovolila si krátké ohlédnutí. Před druhou z Markétek už leželi dva mrtví, ale ona sama napadala na jednu nohu. Jeden z jejich protivníků, hladce oholený bělovlasý šermíř právě provedl bleskové pattinando – dva rychlé posuny a následný výpad. Světlovlasá bojovnice jen svedla jeho zbraň doleva a hrotem meče mu prosekla krkavici.
Hnědovlasá valkýra se opět otočila ke svým protivníkům. Chvíli si s nimi vyměňovala útoky a kryty, ale citelně jí ubývalo sil. Na těle jí přibylo několik škrábnutí a tušila, že jsou jen prologem k nevyhnutelnému. Přesto bojovala dál. Pohyby obou válečnic byly dokonale sladěné a víření jejich mečů připomínalo balet. Navázání soupeřova kordu, výpad, krátká septima. Vzduchem zasvištěl zvuk biče. „Dolů!“, stačila zakřičet, ale ani to nebylo potřeba. Druhá z Markétek unikla ostří na konci biče úsporným vyhnutím těla do strany a umožnila tak své přítelkyni záklon. Černoch však nezaváhal a tmavovlásce ploskou nohy udeřil na lýtko, takže dopadla tvrdě na kolena. Práskl bič. Nastavila kord před sebe, ale moc nevěřila, že to k něčemu bude. Zákeřná zbraň se ovinula okolo čepele a vytrhla ji Markétce z ruky. Mrštný domorodec se mezitím vrátil zpět a z otočky kopl stojící dívku patou do břicha. Ta se zapotácela a zakopla o svou klečící družku, která už jen mlčky očekávala svůj osud. Audienci u spravedlivého Lamiuse. Její smrt možná byla zbytečná, ale její hrdost utěšovala alespoň myšlenka, že bojovala až do konce.
Chmurné úvahy přerušil svistot vrženého nože. Nezastavil se však podle očekávání v její hrudi, ale v břiše vousáče s bičem. Všichni se otočili směrem, odkud nůž vyletěl. Neviděli však nic než tmu. „Nejdu pozdě?“, zaznělo nad jejich hlavami. Ten hlas byl podezřele povědomý. Dolů se snesl černý stín. Dopad na dlažbu ho vůbec nezpomalil. Přímo z podřepu udeřil šermíře před sebou do žeber, podvlékl se pod útočící rukou a po nepostřehnutelně rychlém pohybu se ozvalo charakteristické křupnutí zlomené kosti. Muž se s úpěním svalil a stín pokračoval. Z rozběhu vyskočil do vzduchu, kopl dalšího z bandy ze strany do hlavy, odrazil se a namísto dopadu na zem se toutéž nohou zahákl za krk muže, stojícího vedle. Markétka nechápavě zírala před sebe. Někoho tak rychlého neviděla. Kdo to může být? Vzduchem se mihla červenočerná čupřina. Že by…?
Její družka se mezitím vzpamatovala a právě odzbrojila posledního stojícího assassina. Trochu se zastyděla, nechala své úvahy na později a šla plavovlásce pomoci.
Brzy bylo po boji. Obě rytířky se otočili na svého zachránce. „Slyšel jsem, že vám teď říkají 'Tanečnice s čepelemi '…“ Černá halena bez rukávů, pruh rudě obarvených vlasů a rozpustilý úsměv na tváři. „Siwine…“, vydechly obě současně. Opravdu, byl to on. Vůbec se za ten rok nezměnil. Možná mu ve tváři přibylo pár vrásek. „Měly byste co nejdřív zmizet z Jižní dálavy. Dokud se ví, kde jste, nebudete v bezpečí.“ „A před kým se máme schovávat, když už se nám to odvažuješ navrhnout?“, ušklíbla se menší z dívek, ovazujíc si ránu na ruce pruhem tuniky. „Schovávat? To bych si nedovolil…“, prohlásil s hranou pokorou. Tak tak uhnul pohlavku. Všichni tři se začali smát.
„Ne, nechci, abyste se schovávali,“ řekl nakonec, „Právě naopak. Brzy přijde doba, kdy už se nebude moci nikdo schovávat. To se o vás asi zase začnou psát písně. Zrovna teď jsem v Rilondu jednu takovou slyšel. No, a kdo ví, třeba jednou budete tak slavné jako já,“ řekl nevině a prohlížel si nehty ne ruce jako by mluvil k nim.
Teď už se po něm ohnaly obě a Siwin měl co dělat, aby uhnul…

„Nevím, co se děje. Ale asi je to vážné. Nedávno nějací bojovníci napadli Mortuse. Možná jste podobné už potkali. Jsou vždycky ověšení železem od hlavy až k patě a obličej mají pomalovaný červeno-černou…“
„Slyšela jsem o nich,“ obrátila se k Renči jedna z Markétek. „Jsou to prý šílenci. V Sintaru jeden zmasakroval pár lidí. Bojoval, i když měl v těle několik šípů. Jakoby necítil bolest. Když konečně padl, připomínal jehelníček..“ Stopař vypadal jako vždy trochu nepřítomně. Hleděl kamsi do útrob svého šálku. Tvář mu zdobila čerstvá jizva. Asi ani jeho život nebyl peříčko. Přesto po chvíli zvedl zrak k Renči: „Mortus je raněný?“
„Ale kdeže. Zaútočili na něj při tréninku v Naosském parku. Když mi o tom vyprávěl, smál se, že mu poslali cvičební partnery…“
Rozesmáli se. Celý Mortus. Renča se teď živila stejnou profesí jako on. Zaplnila místo v proslulé Osmnáctce, organizaci lovců lidí, kterou Černý rytíř založil. Stíhala nebezpečné zločince a byla pořád na cestách. Nebýt Siwina, těžko by se s ní potkali. Ani tady v Athoru nebyla v bezpečí před vendetou podsvětí. Seděli ve skřítčí zahradní čajovně a vychutnávali si chvíle klidu. Markétky zrovna vyprávěli o své cestě sem, do Východní dálavy. Přechod přes Džungli padlých stromů pořád není jednoduchou záležitostí. Jediná stálá cesta vede do Khelegových hor a tak jim nezbylo, než se probíjet bujným porostem jen s pomocí mapy a instinktů. „Ale pokud nás někdo sledoval, rozhodně jsme ho setřásli,“ usmála se křehká bojovnice.
Poté však zvážněla. „Slyšeli jste už někdo o Taragovi? Myslím v poslední době,“ upřesnila. „Něco se stalo. Siwin tvrdí, že asi zešílel. Poté, co se vrátil domů, sjednotil několik kmenů ve veliký svaz a vypadalo to, že brzy ovládne celé Štítové hory a vytlačí odtud Kharovy skřety. Jenže pak mu přeskočilo.“
„Jak to myslíš?“
„Nahý bloumá po kopcích a zabije každého koho potká. Skřety, dobrodruhy, i svoje krajany. Je úplně nepříčetný. Nemluví, prostě jen vraždí…“
Zavládlo tíživé ticho.
„Nemám tu z toho dobrý pocit, jsme moc na očích,“ ozvala se najednou Káťa, nejmladší z šestice. Až doposud mlčela a jen si zkoumavě prohlížela okolí. Vypadala zneklidněně. Nebe bylo potažené šedými mraky a vzduch trochu stojatý, jako před bouřkou, ale všude kolem byl klid.
„Jsme ve městě, co by se nám mohlo stát?“, řekl Stein méně jistě než by chtěl.
„Copak jsi neslyšel, co se stalo Markétkám? A zrovna před týdnem se v Sintaru sešlo několik našich známých z loňska: Tomík, taky Mamut s Wakki, Nienna a Jantar. Napadli je přímo v hostinci.“
„Kdo?“
„Nikdo přesně neví. Myslím, že i paní Tien pouze tuší. Prý mezi nimi byly i myšlenkové bytosti. Těla se ale nenašla. Žádná!“, zdůraznila. „Z toho, co se sem doneslo, musela to být děsivá skrumáž,“ opět se neklidně rozhlédla kolem.
„A co naši přátelé? Nestalo se jim nic?“, zeptala se starostlivě plavovlasá Markétka. Ruka s šálkem skřítčího nektaru se jí rozčilením třásla.
„Všichni zmizeli. Ale pokud vím, přežili. Jen se museli na čas někam uklidit,“ ujistila ji lupička.
„To nevypadá jako náhoda,“ prohlásila věcně Renča po nějaké chvíli.
„To ne,“ souhlasil Stein, „vypadá to, jako by se nás někdo snažil jednoho po druhém zlikvidovat.“
„Alespoň víte, proč se tu necítím bezpečně. Proč vás sem vlastně poslal Siwin? Řekl vám něco?“, otočila se Káťa k Markétkám.
„Ano, ale znělo to dost divně...“, připustila neochotně jedna z valkýr.
Všichni zbystřeli. V tom mohl tkvět klíč k událostem posledních týdnů. Nedočkavě pozorovali tváře 'Tanečnic'. Jen Stopař vypadal, jako by ho to vůbec nezajímalo. Hleděl do korun stromů v pečlivě udržované zahradě a v obličeji měl svůj obvyklý výraz, z něhož se nedalo vyčíst vůbec nic.
„Tak ven s tím,“ ozvala se netrpělivě Renča.
„No, řekl, že...“ Slova subtilní šermířky přerušilo kovové zadrnčení. Stopař srazil šipku samostřílu přímo z tasení. Očividně něco podobného čekal. Ulpěly na něm překvapené pohledy přítomných. „Ani stromy nejsou němé, když umíte naslouchat,“ řekl klidně.
„Jestli tohle přežijeme, musíš mě to naučit,“ nadzdvihl Stein obočí při pohledu na přicházející postavy v šedomodrých kápích. V rukou už drželi tasené zbraně. Renča je rychle ohodnotila pohledem. Jedna z Markétek měla Eldebranský bijec, jedenapůlruční meč, typický pro její řád. Druhá dala přednost lehčímu sartu s jednostranně broušenou zahnutou čepelí v kombinaci s dlouhou dýkou. Stopař si nesl standardní jedenapůlručku a za pasem se mu houpal tesák na stahování zvěře. Káťa držela pravděpodobně dva nože, ale skrývala je v záhybech rukávů, takže si Renča nebyla jistá. Stein měl jen hůl, ale zdálo se, že ho to nijak neznepokojuje. Ona sama nosila krátký mečový pár. Už několikrát jí pomohl v beznadějné situaci a doufala, že tomu tak bude i dnes.
Pět postav ve splývavých pláštích jako na povel zvedlo ruce před sebe. Zahřmělo. Na nebi se valila černá mračna a hučel vichr. Čajovna byla náhle úplně prázdná. Z rukou nepřátel se zajiskřilo. „Kryjte se,“ zakřičela plavovlasá valkýra. Ale bylo to k ničemu. Opaleskující sféry se uvolnily z područí svých pánů. „Nééé!!!“, nastavila projektilům své zbraně... Zbytečně. Tohle byla smrt. Jasná a nevyhnutelná.
Kouzla se zarazila o neviditelnou bariéru a v oslňujícím záblesku se rozprskla. Pětinásobný výbuch je téměř srazil na zem. Jen Markétka stála pevně, zkřížené zbraně pozvednuté k nebi a chvěla se vypětím. Kolem nich zářila namodralá kopule. Nová série výbuchů. Evidentně silnější, než ta předešlá. Šermířce se podlomila kolena. Ve vytřeštěných očích svítila jen bělma. Očividně byla v transu. S námahou napřímila ruce, kupole se nafoukla jako bublina... A praskla.

„Nevěděl jsem, že umíš čarovat...“, vyslovil Stopař myšlenku všech.
„Taky neumím,“ odpověděla Marki
Leželi uprostřed děsivé spouště. Vypadalo to, jako by si tu dala dostaveníčko parta trollů. Po cizincích nezbylo vůbec nic.
„To nebylo magického původu,“ prohlásil Stein, kterému už začínalo svítat.
„Chceš říct...?“
„Přesně tak,“ nenechal ji dopovědět. „Je na čase vyrazit.“