2009 - Karakum

V sobotu 11. července mělo 17 táborníků z Brna, Cerekvice nad Bystřicí, Havířova, Šumperku a Štramberku jediný cíl – dorazit na malou louku v lesích poblíž Brzkova na Vysočině. Tábor Karakum navazující na dlouhodobou hru přilákal zejména klubaře z Modrého Mauritia, Tygřího drápu, Jestřábů a Knižníků, kteří se hry aktivně účastnili. Jak bude vypadat tábořiště, jídlo, hry a jací budou ostatní táborníci a vedoucí? Takové otázky měla většina účastníků kromě tří členů Tygřího drápu, kteří byli na táboře už loni.

Vše začalo v Brně na nádraží, kam se sjeli všichni ti, co nejeli s rodiči autem. Čáp jako hlavní velitel tábora a velký Bobr jako šéf Sdružení vytvořili doprovod táborníků až na místo. V Přibyslavi nás opouští rychlík a čeká nás šestikilometrová cesta na tábořiště. Rodiče od klubařů z Tygřího drápu berou na místo batohy a tak jen hrstka nejodolnějších si táhne všechny věci pěšky až na místo. Jo, tady je každá zbytečnost v batohu pěkně cítit, říká si kadý v duchu obtěžkán vlastním zavazadlem. Netrvalo dlouho a ve 14 hodin jsou již všichni na místě, kde se potkávají s Wapim a Filem z východních Čech, kteří dojeli autem, dále Vojtou a Stopařem jako vedoucími a stavěčkáři, ale taky s dalšími ze stavitelské party ve složení Drobek, Jauvajz, Jerry, Kawi a Zandt. 

Právě stavěčka se postarala o to, že na táboře už stála velká kuchyň, malý mostek, latríny s nebývale hlubokými jámami, odpadní jámy s menšími jámami a nějaké to týpí. Jako každý rok, většinu týpí si museli táborníci s pomocí ostatních postavit sami, což se do večera skutečně podařilo. Každý si pak vyrobil ze dřeva postel, aby neležel na vlhké trávě. O tom, že se postele ukázaly jako dobrý nápad, se všichni přesvědčili až v závěru tábora. Večer se pak v dívčím týpí udělal velký oheň, aby mohl proběhnout seznamovací špekáček aneb „upeč nebo spal si buřta na ohni a představ se ostatním“. Poté již všichni spokojeně usnuli. 

Druhý den nás stavěčka neopustila, ale naopak pomáhala dostavět vše co ještě na táboře chybělo. Jen Velký Bobr odjíždí ráno dříve, do Sluneční zátoky. Přijíždí Renča s nástěnkou. Proběhla první snídaně a bylo jasné, že prostor před výdejním pultem v kuchyni bude velmi oblíbené místo všech táborníků, kteří netrpělivě vyhlíží hladovýma očima jídlo. Přesně v tomto místě se hned brzy vystál důlek a sešlapala tráva jako v nějakém baru. Odpoledne se rozběhla rozdělovací hra, a tak se poprvé táborníci octli v divokých krajích střední Asie, které se staly naším domovem a určovaly téma a charakter tábora. Večer vzplanul slavnostní zahajovací oheň, který zapálil Jauvajz s Drobkem a táborníci se dozvěděli, koho že mají ve skupince a také vše o chodu tábora – kam se jezdí pro vodu a na nákup, kolik je potřeba sekat dřeva a jak moc mají umývat nádobí a pomáhat v kuchyni. Atmosféru ohně doplnily písničky. Když bylo pozdě, když program skončil a tak se všichni rozutekli do svých zabydlených týpí a první skupinka-služba si rozdělila noční hlídky. Až třetí den ráno - v pondělí - se podařilo vztyčit hotový stožár a za zaznění pokřiku Bobří stopy poprvé zavlála česká vlajka, která bohužel nezůstala ve výšinách až do konce tábora. 

Letos se sjelo na tábor 17 účastníků a po třech letech mohly opět vzniknout čtyři družinky, které měly svést souboj o prvenství v táborové hře, která navazovala na dlouhodobou hru Karakum. Střední Asie se letos stala prostředím, kde měli táborníci svést souboj o prvennství v táborové hře. Vysoké hory, rozlehlé pouště, spletitá města i liduprázdné a opuštěné kraje nás 14 dní obklopovaly ze všech stran. Družinky nakonec představovaly 4 státy – Kyrgyzstán (Slavík, Eliška, Honza, Volta), Tádžikistán (Wapi, Eliška, Bobr2, Bobr 3), Turkmenistán (Romain, Žemle, Wertz(Ondra), Mouka a Uzbekistán (Sova, Vavřa, Anežka, File, Lucka). Každý stát se snažil co nejvíce zlepšit svoji životní úroveň a dobře se starat o zdravotnictví, školství, životní prostředí a spoustu dalších věcí a to tak, že stavěl budovy. Ke stavbě bylo potřeba suroviny, které každý stát těžil v různém množství a neměl všeho dostatek. Všechny čtyři státy spolu musely každý večer čile obchodovat. Pomáhat sousedům, ale zároveň být lepší než ostatní, bylo nejlepším řešením pro každý stát. Proč zlepšovat životní úroveň a ekonomiku státu, se táborníci dozvěděli až v závěru tábora. 

Do té doby se na pozadí této strategické celotáborovky odehrávaly příběhy středoasijské divočiny. Každý den vycházely noviny Moja Stolica, kde bylo psáno, co se ve střední Asii děje. Podle toho pak probíhal denní program a státy svedly souboj v mnoha situacích: zachránit město od přemnožených svišťů nebo naopak pochytat ulítlé papoušky z uzbecké zoo. Vydat se do vysokých hor Tádžikistánu hledat ostatky zříceného vrtulníku, pašovat zboží a při tom přistihnout ostatní pašeráky, hledat zlatodoly v Kyrgyzstánu a obsazovat je. Přenést oheň přes vodu a zapálit olympijský oheň, svést sportovní souboj v kvalifikaci na olympijské hry a střetnout se v mistrovství střední Asie v ringu. Bojovat o ropovody, vyšetřit detektivní případ o vraždě Ivana Južného. Sázet, hrát a rozdat si to v ruské ruletě, obléci se na módní přehlídku nebo vyluštit šifru a najít turkestánský poklad. Vyrobit si národní vlajku a pas, obsadit vojenskou základnu. Neztratit hlavu v zemětřesení, bojovat o studnu v poušti. 
Nejen tohle čekalo na účastníky letošního tábora. Krom dalších malých her zbyl ještě čas na psaní kronik, služba pomáhala v kuchyni a kdo zrovna neměl práci, měl dokonce i volno :-) Přestože byl program někdy docela nabitý, nevypadly z programu oblíbené aktivity táborníků – polední klid, koupání a dovádění v lesním rybníku, ringo, killball, fotbal. Oblíbeným se stal parlament a také hra „prasátko kvikni“. Nechyběla polejvačka aneb vodní bitva ani stříhání o to, kdo umyje druhému nebo všem ostatním ešus a lžíci. Vzpoura táborníků kvůli jídlu se nakonec nekonala a tak kromě novin moja Stolica vycházely alespoň noviny Ajo, které se rozhodli psát sami táborníci. Že to byl táborový bulvár, došlo hned každému při čtení prvního výtisku, kde se redakce nebála udělat legraci z ostatních včetně vedoucích. Počasí bylo slunečné, deště pokud byly, nebyly tak silné. 

Běžný táborový život, který začínal rozcvičkou v podobě hry a končil posezením u ohně, přerušilo několik situací. První z nich byl dvoudenní výlet, který jsme podnikli do Sluneční zátoky. Všichni si si sbalili pár svejch věcí a za sebou, za sebou jak bílé mraky nebem jdou, odchazejí za ranního slunce do Šlapanova na vlak. Po cestě se vyhlašuje hra na všímavost „všímej si čehokoliv kolem sebe a já se tě pak na cokoliv zeptám“. Ovšem až před Šlapanovem si všímáme, že Wertz jde v gumácích. Co to v parném dni způsobí, není třeba popisovat a tak na sluncem rozpáleném nádraží kontrolujeme výbavu, obědváme chléb s nutelou a čekáme na vlak s dvoupatrovými vagóny. Ve Světlé nad Sázavou je dlouhá doba na přestup, kterou trávíme v parku hraním her kuli-kuli a číslované kartičky. Poté již náz veze vlak do Smrčné, abychom se vydali podél balvanitého koryta řeky Sázavy až k místu Foglarova legendárního tábořiště. Po cestě se koupeme v Sázavě a horalku navíc dostávají jen ti, co dravému proudu odolají a dokážou se probít v divokém řečišti Sázavy o deset metrů kupředu k velkému balvanu. Kdo se pořádně nedržel balvanů, toho silný proud strhl, přestože vody bylo jen po kolena. Před vilémovským mostem na nás zaútočily vosy a nejvíc to odnesla Lucka, která byla ale už druhý den statečně připravena na další cestu. Den se podivuhodně rychle nachýlil a tak jsme nakonec zatábořili kousek nad Sázovou ve smrkovém lese. Večer si každá družinka uvařila těstoviny a když začalo hřmít, zalezl každý do spacáku pod velkou plachtu nataženou mezi stromy. Pršelo nakonec jen lehce a bouřka nás minula. Ráno pak bylo jako vyměněné. Po teplém dni nastalo studené deštivo a odebrali jsme se do Ledče nad Sázavou, kde nás potěšila sladká svačina, oběd, výstup na hradní věž a suchá nádražní čekárna. Stále lilo spíše jako z bezedné konve než z konve, a tak jsme se přesunuli do Světlé nad Sázavou k cukrárně a poté do Přibyslavi, odkud jsme šli pěšky přes Olešenku k táboru. Čekali jsme, že louka bude vyplavená, ale naštěstí to nebylo tak zlé. Bylo to nic oproti tomu, co mělo přijít koncem tábora. Zatím tomu tak ale nebylo a hned následující dny se naše malá loučka opět zalila sluncem. Ještě před tím nás v noci něco vyrušilo... 

„Poplach!!“ nás vzbudilo volání hlídky a kdo byl duchapřítomný, vyběhl ze stanu. Vlajka je pryč. S baterkama, rozespalí a zkřehlí organizujeme prohledávání okolí, obcházíme seníky, posedy a místa, kam by se zloděj mohl v pošmourné noci ukrýt, ale nikde nic. Hlídka byla v době zmizení vlajky v kuchyňském týpí a přestože si ukradené vlajky všimla brzo, už neviděla, kudy záškodník prchl. Ostudou dále bylo, že skoro nikdo z táborníků nevylezl po zvolání poplachu z týpí a tak se pátrání ujali vedoucí a také Jerry, Svišť a Šmoula, kteří zde byli výjimečně přes noc a během dvoudeňnáku nám hlídali tábor. Nezbylo jen čekat, kdo zítra přijde s vlajkou vyjednávat. Až k obědu se dostavil vysoký muž zahalený ve stylu poutníka z karakumské pouště. Požadoval oběd a podepsání potupného papíru, který jste už mohli spatřit na iklubovně. Záhy jsme poznali Hyňase, který už nám po čtvrté v pěti letech ukradl vlajku. Taková ostuda... Hyňas však nebyl jediný, kdo se pokusil vlajku ukrást. S nepořízenou se vracel Jauvajz, který při přípravě na akci usnul a probusil ae až za světla (Čáp s Vojtou ho náhodou potkali nad ránem v Brzkově). Kawi jiný den kradení vlajky rovněž vzdala kvůli noční hře a dešti a když se ráno ukázala v kuchyni, byla ještě před budíčkem se vším všudy jako lupič vyhozena z tábora. 

V půli tábora proběhl táborový oheň, který zapalovala Anežka a Wapi, ohnivcem byl Slavík. 
Tábor spokojeně pokračoval, když souboj družinek v bekrosu jednoho odpoledne přerušil déšť. Každý běžel ke svému týpí a pomáhal zakolíkovat plachtu a lining, které byly kvůli sušení vyhrnuty. Zavřít chlopně, schovat věci. Déšť postupně sílil, neustával, přidaly se kroupy a vítr. Z nebe padalo obrovské množství vody, které teklo po svažité loučce do týpí. Pršelo dál, abychom si snad uvědomili, že příště musíme vykopat odtokové kanálky nad týpími. Někteří nepochopitelně rozryli vnitřek týpí, aby voda mohla odtékat, což povrch uvnitř stanu ještě více rozbahnilo a znehodnotilo. Malý potok, obtékající táborovou louku se po dvouhodinové průtrži mračen nebývale rozvodnil, ale tábor neohrozil. Večer se vrátil Čáp s Vojtou se zprávou o vytopených domech ve vesnicích v okolí. Boj s přírodou tedy zatím tábor ustál, ale ještě neskončil. Druhý den se opět ukázalo slunce, přišlo vedro, pářilo se z lesů a z luk jako v tropickém pralese. Družinky se také dozvěděly, co je vlastně jejich pravým cílem. „Povodňové ohrožení v horách Tádžikistánu a Kyrgyzstánu, zaplavené vesnice a domy, lidé v ohrožení, bez jídla, vody a léků“ hlásalo středoasijské zpravodajství. 

Závěrečná cesta je tu. Každý ze čtyř států musel vyslat záchrannou výpravu, aby pomohl v postižené oblasti. Bylo potřeba dopravit vodu, potraviny a léky až k těm, co to potřebují nejvíce. Jako první vyrazila výprava Uzbekistánu a s časovým odstupem následoval Kyrgyzstán, poté Tádžikistán a nakonec Turkmenistán podle toho, jaká byla životní úroveň a vyspělost státu. Zde se zúročilo celotáborové soupeření a stavění všelijakých budov. Komu stát prospeoval a fungoval lépe, mohl vyrazit dříve. Byl parný den a první kroky zachránců vedly do horské chaty uprostřed lesa, kde se dozvěděli další postup své cesty přes Špinov až k televiznímu vysílači na Rozsičce, za kterým už se nacházela postižená oblast. Spatřit osamělý strom z vyhlídky a dojít k němu skrz pšeničné klasy bylo ještě snadné, ale najít ruiny zaplavené osady Blashkoof už bylo horší. Zde se také potkaly záchranné výpravy, když nemohly v místnostech, ani na půdě opuštěné lesní samoty najít klíč důležitý k dalšímu postupu. Výprava Uzbekistánu a Kyrgyzstánu nakonec akci vzdávají a vrací se do civilizace, do tábora. Tádžikistán nachází klíč a s Turkmenistánem pokračují k Rudolci, aniž by přesně tušili, kde se nachází jezero Barel-sik, další cíl cesty. Obyvatelé zaplavené oblasti se mezitím uchýlili na vzniklý ostrov, když hladina stoupla přespříliš. Stali se z nich trosečníci. Oheň na ostrově hořel, hořel do tmy, ale pomoc ani jednoho ze států nepřicházela. Až za větrné půlnoční hodiny, kterou prosvěcovaly ohromné blesky vzdálené bouřky, se trosečníkům ozval zvuk blížící se lodi. A skutečně, záchranná výprava Kazachstánu, ikdyž z daleka, osvobodila trosečníky a dopravila do civilizace. Do půlnoci se nevrátili ani turkmeni ani tádžikové. Obě výpravy nakonec nevěděly jak dál a statečně přečkaly noc na zastávce v Rudolci a nachlazenému Wertzovi poskytly celtu a věci na spaní. Ostatní usnuli na sedačkách, jak jen to šlo, pokud na ně zrovna nepršelo. První ranní autobus do Polné a pak pěšky do tábora. Obě výpravy to přežily ve zdraví a snad i s dobrým pocitem, že pro záchranu udělaly, co mohly. A která skupina byla nakonec nejúspěšnější? Nejlepší byla výprava Tádžikistánu, která jako jediná nalezla klíč, poté Uzbekistán a dále Kyrgyzstán a Turkmenistán v pořadí, v jakém došly k Blažkova. 

Opět se opakoval stejný cyklus – v noci přišel další vydatný déšť a druhý den ráno se opět slunce snažilo vysát vodu z promoklé louky. 
Přišel předposlední táborový den a všichni odpočívali, jak jen to šlo. Odpoledne odjela Vavřa. Sušení věcí, opalování a válení na louce, hraní dobrovolných her. Odpoledne ještě dodělat faguli, slavnostní oheň a čekat na soumrak, to byl program posledního dne před odjezdem. Opět přijel Svišť 2 a Jerry, aby zde zůstali na bouračku. Oheň ve tvaru islámské mešity tentokrát zapaloval Sova a Bobr 2, ohnivcem byl Romain. Anežka obdržela březový lístek 1. stupně, byly přečteny kroniky a vyhodnoceny výsledky tábora. Zahrálo se mezitím pár písniček, ale to bylo všechno. Začalo znovu pršet a tak musel být závěrečný oheň přesunut do malého týpí, kde byly vyhlášeny výsledky tábora, předány diplomy a ceny a proběhla očekávaná dražba táborových cen, kdy měl každý k dispozici počet bodů podle úspěchu v táborové hře. Dražily se nejen knížky a tábornické potřeby, ale třeba i jídlo a hračky. Poté se za souzvuku dvou kytar a mnoha hlasů linuly z malého týpí táborové písničky a pak už všichni ulehli naposled ve svých týpí. Naposled na tomto táboře, neboť ráno už opět svítilo slunce a Vojta svým řevem vzbudil všechno co mu stálo v cestě. Každý si balil všechny své věci a podepisovaly se pamětní listy, probíhalo postupné loučení. Pro někoho si dojeli rodiče, ale většina účastníků se s Čápem odebrala po svých do Přibyslavi na vlak. „Ahóóój“ linulo se na lesy z úst zůstávajících na louce a odcházejících na vlak, než se od sebe nedoslyšně vzdálili. 

Na místě zůstal krom zbylých vedoucích Vojty, Renči a Stopaře ještě bouračkáři a také Anežka, Volta, Wertz a Žemle, kteří zde rovněž zůstali o den déle pomoci s bouráním tábora. Dojídaly se táborové zásoby, režim dne byl spíše dobrovolný, avšak nikdo příliš neotálel. Zasypat latríny, odpadní jámy, rozložit a sbalit týpí, zakopat ohniště a uklidit louku nebylo až tak těžké a už v sobotu odpoledne stál jediný – kuchyňský stan, ve kterém proběhl poslední večer. Zazněly písně, pekly se placky. V neděli se všechno končí a my začali cpát věci do vozíku a auta. Volta se ještě stihl schovat ostatním do truhly. Pro Wertze si přijela paní Šebková a Markovi v neděli odvezli Voltu, Anežku a Žemli. Renča odjela s rodiči a tak na louce zůstalo kvarteto Vojta, Stopař, Jerry a Svišť 2, kteří jako poslední opouštějí večerním sluncem zalitou louku.. Nad lesem přeletělo káně a potok si dál zpívá svou jednotvárnou píseň. Malá louka osaměla.. 

 

Co říci závěrem? Věříme, že jste zdárně ze sebe smyli hlínu a bahno :-) a že vám na tábor zbydou jen dobré vzpomínky. Na podzim proběhne promítání fotek z tábora s programem, kde se snad v hojném počtu uvidíme. Příští rok bude opět tábor, podle tradice by mělo pršet, takže za rok zase: „ahóóóóój“.