iKlubovnae-StopaSPJFe-ShopDlouhodobá hra pro kluby


, Registrovat
Přejít na menu

Tábor na Pikárci "Na palubě drakkaru"

Chceš přispívat na eStopu a sám/sama psát další články?
Nejprve se zaregistruj a pak nás kontaktuj buď v zóně iKlubovna, nebo e-mailem!

11.9.2019 21:43
Autor: Sweety, Počet přečtení: 239

Obrázek ke článku Tábor na Pikárci Tradiční reportáž z Pikárce je tady! Při jejím psaní a vzpomínání na náš letní tábor, který se letos udál pod plachtami vikingských drakkarů, srdce zaplesalo a koutky úst se častokrát roztáhly do úsměvu! Věřím že tomu bude podobně i při čtení této reportáže, ať jste účastníkem, jeho rodičem, fandou tábora, či náhodným kolemčtoucím.
 

Letošní ročník byl charakteristický hned několika významnými faktory: táborníci se sešli v menším počtu než je obvyklé – celkem 18 – což ovšem stačí pro plně životaschopné tábořiště a zároveň, jak už je u nás ale jistotou každý rok, dovoluje takřka rodinnou atmosféru!  Dále přibyli dva noví vedoucí rekrutovaní z dlouholetých účastníků – Ríša a Milča! Krom těchto personálních záležitostí se dále vrátil systém larpových zbraní, který byl velmi oblíben na táboře roku 2016 „Na ostřích čepelí“. Možnost někoho ve hře beztrestně majznout měkčeným mečem je prostě bájo! A děti si to také užívají..

Při přípravě tábora jsme se také rozhodli vyzkoušet nový model rozdělení skupinek a to losem, kdy byla spravedlnost zajištěna několika věkovými kategoriemi – bylo tedy jisté, že v každé skupince budou rovnoměrně rozloženi táboroví stařešinové, zkušení i nováčci… Ale konkrétní kombinace táborníků nemohl tušit nikdo. Rovněž byly letos jen dvě velké družiny – Černí a Rudí – což u nás dosud nikdo nezkoušel! V každé tedy bylo 9 táborníků a my byli zvědavi, jak se poperou s rozdělováním rolí, úkolů a služeb.

První táborový den proběhl jak jinak než ve znamení loučení s rodiči, cestování  a shledávání se s dlouholetými či novými kamarády, zabydlení se v teepee a hlavně snězení svačin z domova! Nikdo totiž nechceme pozdě plakat nad zeleným řízkem, že ano.  Řekli jsme si co je na tábořišti nového, kdo z vedoucích má jakou roli, kdo může do kuchyně a co všechno musí do latríny. Taky to, že kdo bude zlobit, bude namočen do vsakovačky!

Odpoledne se někteří prácechtiví dobrovolníci a volnachtiví nedobrovolníci jali kopat nové latríny. Mladší byli poučeni, že pokud se nebudou ve škole hezky učit, budou takhle náročně pracovat třeba i celý život! Zlí jazykové tvrdí, že Tedýs při kopání do latríny zahučel; v tomto případě ale zajisté platí pořekadlo že lepší dříve, nežli později.

Večer jsme si pak pošmákli na seznamovacím špekáčku, osvěžili si jména a dozvěděli se nová, povídali jsme si o místech odkud pocházíme a taky jsme se každý snažili popsat, jaké zvíře nám svými vlastnostmi a charakterem připomíná táborník sedící vpravo (Ríša je například raritní kříženec geparda a lenochoda, oproti tomu Margi se svými 7 dioptriemi na každém oku někomu připomínala sokola!). S plnými břichy nás pak už čekala jen výprava do spacáku a první táborová noc.

Druhého dne jsme začali rozdělením na skupinky. Vysvětlili jsme si, že každý kmen uctívá jiné severské božstvo a, aby to nebyla nuda, zavrhli jsme známé tváře jako Odina, Thora, Lokiho či Freyu a plánovali stvořit si vlastní. Pomocí rudé a černé barvy a losů jsme rozdělili táborníky do skupin, a nově vzniklé kmeny si losovaly element svého boha (kosti/parohy), a dobré i špatné vlastnosti. Tyto prvky pak měly kmeny zasadit do příběhu o původu svého boha a také mu vymyslet jméno.

A tak Černí stvořili Prachnoka, udatného válečníka, který pomáhal slabším, měl smysl pro humor, byl známý svou pečlivostí, občas ale lhal a někdy to byl tak trochu pecivál. Jeho symbolem byly kosti. Kmen byl ve složení: Tedýs, Emma, Marek, Julie, Martin, Lubor, Terka bez brýlí a Dóra s Bárou.

Rudí potom stvořili Týbra, jenž vždy bojoval na straně dobra, rád objevoval nové věci a uměl se vcítit do neštěstí druhých a pomoci jim, byl empatický. Jeho znakem bylo paroží. Byl ale také proslaven jako lakota a sem tam rozhazoval peníze za zbytečnosti – byl marnotratný. Bojovníky černého kmene byli:  Natan, Patrik, Justýna, Hanka, Jenda, Maruška, Jirka, Kuba a Terka s brýlemi.

Dopoledne následovalo vysvětlení a určení služeb, jejichž povinnosti zahrnovaly vše od mytí nádobí a pomoci v kuchyni, doplňování dřevníku a kanystrů v umývárnách, až po noční hlídání a ranní chození pro vodu a potraviny.

Práce ovšem čekala i na vedoucí! Megalomanský projekt „Dítě, vyrob si svůj vikingský štít“ byl totiž v plánu ještě před obědem a ačkoliv se většina dětí pilně snažila projektu aktivně účastnit, některé činnosti byly opravdu nad jejich síly. Zapojit se tedy musely paže všech mužských vedoucích (ženy připravovaly delikátní obídek) a i nejstarší dvojice Natan s Tedýsem se navrtěli. Když si pak pánové, velmi, velmi pozdě po obědě sedali do kuchyně a některé jejich ruce byly do krve sedřené z ručního vrtání, těšil je fakt, že přeci jen každé dítě svým dílem práce na svůj štít přispělo (snad krom Jirky, jehož štít byl prvním prototypem a byl plně vyroben vedoucími; malý Jiřík ale během tábora ještě stokrát ukázal, že je pro něj práce potěšením, především kouká-li z ní sekera). Do historie se dvojčata Dorotka a Bára zapsala překonáním světového rekordu v přeřezání smrkové násady v co nejdelším čase. Bude-li tento rekord chtít někdo překonat, bude to muset být odvážlivec který by násadu pižlal zubním kartáčkem. Tedýs naopak zarytě útočil na přední příčky soutěže „o největšího lamače vrtáků“, zkráceně “o největšího vrtáka”. Ale každý někdy začínal!

Výlet na dřevo se změnil v půlhodinovou procházku po bývalém latrínovém lese, kde zbytků z kácení na zemi leželo dost. Pyramida byla nachystána a stejně tak i příběhy o rudém i černém bohu. U ohně nechybělo ani předčítání příběhu o stvoření světa podle severské mytologie. Zdravotnice Margi naštěstí pohotově nabídla dlahy na zlomené jazyky vypravěčů. No schválně, zkuste 3x po sobě říct třeba „Eyjafjallajökull“! Rovněž jsme si zahráli pár kol hry „Na drancířskou výpravu bych si s sebou vzal…“, která je zvláštní tím, že na její pravidla musí přijít každý sám a nelehce se hraje potmě. V archivy budiž uveden neotřesitelný povel vedoucího při přednesu příběhů jednoho z bohů: sedíce v kruhu okolo velkého ohně, viditelnost bardů byla sice značně nižší než úroveň kvality přednesu, přesto se při pobídce “Stoupni si doprostřed, ať tě vidíme,” mluvčí trochu zakoktal.

Ráno dalšího dne bylo krom Ríšovy rozcvičky (které z 97% celý tábor vedl právě on a z pouhého pohledu na louku bylo vidět, že je mají děti rády – Ríša je kouzelník :O ) na pořadu dne i kontrolování bezpečnosti zbraní, které si děti dovezly. Asi třetina byla na chvíli zabavena a doopravena (někteří tatínkové nebo dědečkové musí být doopravdy tvrďasové!), protože se vzápětí šlo do Horního lesa, kde si oba kmeny vzájemně kradly ze svých domovů vlajky. Obohatit se pak mohli i na bloudících obchodnících, které mohli přepadnout. Ve hře dopadli o fous lépe Rudí. Výhra ve hře se pak obecně v celotáborové hře projevila tak, že měl vítězný kmen více peněz na průzkumné a drancířské plavby lodí na velké mapě.

V pauze po obědě měli táborníci malé časové okýnko na konečnou úpravu svých štítů – dostali za úkol vymyslet jednotný „erb“ či symbol a ten pak pomocí spreje kmenové barvy na štít zvěčnit. Shodnout se na podobě obrázku po složitých demokratických volbách a občanských referendech oba kmeny dokázaly a krásné štíty byly na světě.

Následovala hra, po které nás všechny bolelo břicho –  naštěstí však smíchem :P. Vikingové se změnili na ryby a jejich úkolem bylo co nejrychleji zhltat přidělený počet rohlíků, přičemž si nemohli pomoct rukama. Rohlíky však byly zavěšeny ve výši a tak se k některým mohly rybky vyšplhat pouze s pomocí ostatních. O drobky, skákání a zoufalé scény s unikajícími rohlíky nebyla nouze! Rovněž se Jiříkova věta „Rohlíku, pojď sem, já Tě chci!“ zapsala do pikáreckých frází a později byla často používána, přičemž se místo rohlíku dá dosadit naprosto cokoliv. Při koukání na fotky si prosím také račte povšimnout Juliina pokusu o zdolání jejího rohlíku, přičemž ji v roli schodů a zábradlí asistovalo hned několik hochů. Kdyby na tábořišti bylo místo na pořádné sousoší, nevím o lepším okamžiku který zvěčnit.

S bříšky plnými rohlíků pak děti měly možnost si pod vedením zručné Margi vyrobit plnovous, který nejen že vypadal na dětských tvářičkách vtipně, ale také byl využitelný při budoucí módní přehlídce.

Odpoledne se na nebi stáhla temná mračna a za chvilku začal pořádnej Mordor! Déšť přímo dusal do hlíny, z louky tekly potoky dolů do lesa, kde se nám udělal dokonce malý rybníček (nutno říci že s čistší vodou než v rybníce velkém…). Járky velkoholčičího teepka dokonce nestačily tento příval vody odvést a holky měly z poloviny stanu aquapark, no řekněte, kdo jiný to má?! Naštěstí ale stačily své věci uklidit do suchozemské poloviny. Překvapivě byl tedy jedinou obětí jeden navlhlý spacák Martina, který se po hodince mokré katastrofy rychle vysušil v sušárně vedoucovského teepka (spacák, ne Martin!).

Během deštivých chvilek jsme oživili tradiční perfektní hru BANG! Ta se u nás na Pikárci hrála intenzivně asi před 13 lety, kdy jsme byli schopní prokarbaníkovat dlouhé hodiny, a měli jsme radost, že hra chytla i nynější táborníky. Děti měly možnost zahrát si i s vedoucími a byly to hry náročné! Jen nás starší pak trochu z toho hluku pobolívala hlava (ano Máro, na Tebe se díváme!). Druhá tradiční hra byla městečko Palermo, pro účely našeho tématu předělána na městečko Kategatt. Zde musíme děti moc pochválit, protože po mnoha letech, kdy tuto konverzačně/improvizační hru hrajeme, jsme se dočkali skutečně barvitých dialogů a monologů a strohé obhajoby typu „Já jsem to neudělala, protože jsem spala!“ nahradily výstižné obhajoby typu “Krumpáč nemám, jsem snad trpaslík?”. No radost poslouchat!

Další den, tedy čtvrtek, jsme na hry navázali v bojovném duchu a vytvořili jsme zápasiště, kde se utkávali vždy dva protivníci, jeden z každého týmu. Spojeni provazem a vyzbrojeni sekerami, později meči (jedna sekera byla zlomena zběsilou šermovačkou Báry s Patrikem) se snažili získat tři vítězné body a minci pro svůj tým. Mezi zapamatováníhodné okamžiky patřil právě útěk Patrika po tom, co ztratil zbraň, dále zápas Hanky a Marečka, který trval věčnost, protože se rozhodli vzájemně se zasahovat vždy ve stejný okamžik. Za zmínku stojí i výrazové schopnosti borce Lubora, pro ty se však musíte vydat do fotogalerie na facebooku.

Další, tentokrát hromadné utkání, se událo na louce. Jednalo se o boj o míč, který byl umístěn uprostřed hracího pole. V jeden okamžik byli z každé strany hřiště vypuštění šermíři – obránci, kteří měli za úkol zabezpečit zónu míče pro svého neozbrojeného sprintera (který startoval později). Ten jediný se míče mohl dotknout a odnést ho za domácí čáru, čímž jeho tým získal bod. Kdo byl zasažen, musel se oživit na kraji hřiště.

Večer jsme se dočkali i trochy kultury! Přišel totiž čas na divadlo, a ne jedno, nýbrž rovnou 4! Kmeny totiž byly již od rána rozděleny na starší a mladší poloviny, přičemž každá polovina rovnou vylosovala i nástin zápletky, věty a mytologické bytosti, které museli do scény zařadit. Všichni ve volných chvilkách dne vymýšleli texty a horlivě trénovali; někdo dokonce i chystal nové kostýmy či rekvizity. Stala se velmi nečekaná věc – obě mladší skupinky se svými divadelními vystoupeními předvedly výkony, kterými zdaleka předčily své starší kolegy – Tedýsovo loutkové představení „O smradlavém obru“ a Natanovo cimrmanovské divadlo „Kurz rybolovu“! Konkrétně se jednalo o velkou bitvu s legendárním Haraldem Modrozubem, kde mužské bojovníky ztvárnily tábornice a ženských rolí se naopak chopili spoře oblečení chlapci – Lubor a Marek v podprsence, to tu ještě nebylo! Druhé divadlo pak nabídlo rozsáhlou ságu o dobrodružstvích Justýny a její odvážné posádky, jejich boji s Mořským červem Kubíkem, či setkání s domorodkyní Terkou na pustém ostrově, přičemž celý patnáctiminutový příběh z paměti odvyprávěl famózní Jenda!

Pátečního rána jsme vstávali dříve, protože nás čekal výlet! Vzali jsme zbraně, svačiny a další nezbytnosti a vydali jsme se na pochod, během kterého jsme sem tam zahráli i pochodovou/povelovou hru „potopa, bomba, strom, nálet“. Od cca třetího kilometru vedoucí museli poslouchat ono pověstné „Kolik jsme už ušli? A kdy tam budem? A je to ještě daleko?“…a ono to daleko opravdu bylo! Stavili jsme se ve Strážku, kde jsme vybílili obchod s potravinami – tedy, pohanka jim tam zůstala, ale brambůrky a bonbóny zmizely natotata. Pokračovali jsme na zříceninu Lísek, kde se udály dvě neskutečné bitvy o dobytí hradu. Vyprahlí jsme pak v nejbližší vesnici u hodné babičky načerpali asi hektolitr vody, dále jsme uloupili poklady zříceniny Jivina a dobrodružnou cestu dokončili v lomu u Dolní Rožínky. Zdejší obyvatelé trochu zvedali obočí, když 18 čistoty-chtivých dětí rozrazilo hladinu ale my si z toho hlavu nedělali, v Rožínce už jsme stejně profláklí, předloni jsme tam, také na výletě, vyjedli místnímu spolku dobrovolných hasičů všechny palačinky, klobásky a chipsy při obecním letním kině. I poslední bečku citronové kombajnerky jsme tehdy vypili! To bylo aspoň drancování!

Zápis služby, která měla každý den za úkol uchovat vtipné momenty, tvrdí, že kolemletící pták během výletu popřál Dorče na rameno mnoho štěští!

Po příjezdu do tábora se udála nečekaná věc! Po setmění Natan, opírajíce se ležérně o kuchyň, ledabyle zahlásil „Hele, padá nám vlajka.“ Při pohledu na stožár a patřičném zaostření bylo jasné, že vlajka nepadá sama od sebe, ale stahuje jí jakýsi zakuklený a bičem ozbrojený neřád! Obklopil ho široký kruh táborníků, avšak na darebákovu výzvu k boji a prásknutí bičem nikdo z nich nezareagoval a  nastavit krk a podržet táborovou čest tak musel sám hlavní vedoucí. Po elegantním a rychlém položení narušitele na lopatky na něj hrdinně naskákali mladší chlapci stylem klíšťata a zakuklenec se rychle vzdal.

Dlouho jsme pak společně seděli v kuchyňáku při ohni a zjistili že dobrodruhovo přízvisko je Raptor a že tady tábořil generaci před námi. Vyprávěl co všechno tu s kamarády zažil a jak to tehdy vypadalo; Kuba mu obratně skákal do řeči a nepropásl snad jedinou příležitost připodotknout, že o přepadu už věděl celý den, viděl ho až od Lísku, že přesně věděl kde útočník je, co chce udělat a snad i jakou barvu ponožek má nejradši Raptorova babička. Proto jsme od této chvíle Kubíka sem tam nazývali věštcem.

 U ohně se udála ještě jedna výrazná epizoda – Jiřík upadl do stavu, ke kterému pak ještě došlo několikrát během tábora – uchytila se fráze „Jirka je v zenu“ či „zenovej Jiřík!“. Poznali jsme to tak, že Jiřík seděl, měl doširoka otevřené oči, někdy i pusu, jeho pohled obsahoval nic a zároveň odpovědi na všechny otázky světa… A na několik dotazů „Jiříku, a nechceš Ty už spát?“ vždy zatvrzele kroutil hlavou a tajemně se usmíval. Někdy tedy nezbylo než ho do spacáčku doprovodit, popřípadě, když byl zen příliš pokročilý, donést.

Sobota znamenala dvě věci – příliv rodičů a sportovní program. Začali jsme jakousi modifikací ragby-přehazované, pokračovali golfometem – to je vlastně velká foukačka pro 6 lidí, metající golfové míčky. Úkolem bylo dostřelit co nejvíce míčků do vyhrazené plochy, kde je museli chytit dva týmoví chytači s ešusy. O zábavu se postaral zase malý Jirka, který v roli mířiče nekompromisně vysvětloval vzrostlým foukačům, aby přece foukali víc, že takhle to tam nedoletí! Ve fotogalerii naleznete i fotku, kterak v roli mířiče v zoufalství nad neschopností foukačů usilovně pomáhal, i když vlastně sám neměl do čeho foukat.

Ve stejném čase v tábořišti probíhalo házení oštěpu na přesnost, byl pro to vyroben oběšenec vycpaný senem a instalovaný na sušák. Činnost se velmi zalíbila Justýně, která odpoledne házela hodiny a hodiny, až házela opravdu dobře a oběšenci koukalo seno nejen z bot!

Odpoledne jsme se vrhli na původem severskou hru, jejíž jméno je Kubb! Tak trochu připomíná petanque, kuželky nebo gorodki, které jste mohli vidět například v jednom díle „Jen počkej zajíci!“, kde vlk hrochovu hru přerušil a pak hořce litoval. Jde o hru, kde proti sobě stojí dva týmy a v podstatě jde každému týmu o to, aby nejdřív ranou hozeného kolíku srazil postupně všechny vojáky (špalíky) soupeřova týmu a následně srazil i velký špalík uprostřed hřiště – krále. Kdo však trefí a srazí krále dřív, než je soupeřova armáda položena, set okamžitě prohrává. To se podařilo Luborovi i Markovi, čímž vítězství darovali Rudým. Pamatovat si nejspíš budeme zejména jiný hod Marka, kdy se mu kolík, při pokusu o hod, zamotal do jeho slušivého vojenského kabátku (vzor jehličí, velikost XXL) a spadl asi metr před něj.

Sobotní den ukončil druhý slavnostní oheň, u kterého jsme na chvilku uvítali Jiřinku s dětmi, která pořádala tábor rodičů s malými dětmi před námi a přišla se inspirovat. Nechyběl ani Raptor, který se s námi rozhodl strávit den a noc navíc a zodpovědně vykonával čestnou funkci ohnivce.

Kdo si myslel, že se po táboráku vydatně vyspí, byl asi v jednu ráno vyveden z omylu! Milča s Ríšou nachystali trasu pro stezku odvahy a každý táborník se sám samotinký musel vydat do tmy pro lísteček se svám jménem, veden jen titěrnými světélky na zemi. Někteří se rozhodli že nejsou žádné máčky, vykašlali se na lísteček a donesly kus, nebo rovnou celou, lidskou lebku, která u lístečků na konci trasy čekala. K čemu ji chtěli nebylo zřejmé, protože ač byly na táboře lebky nepřátel cennou komoditou, tato lebka nebyla žádný nepřítel, nýbrž Evžen. Omluveni byli jen Jirka s Kubou, kterým to přece jen radši  necháme na další rok. Luba při cestě temnotou zpátky do tábora zahučel do odpadovky! Pozn.: Jednalo se pouze o jeden z jeho výletů do místních jam – po tom, co jednoho dne vytrvale otravoval Matěje, provedl i hloubkový průzkum vsakovačky!

V neděli se rozcvička nedělá a tak jsme si někteří trochu přispali. V programu si místečko našel oblíbený sport našeho bývalého hlavního vedoucího a (stálého) skvělého kamaráda Rolfa – fotbal! Po napínavém zápase, kde dominovali černí Prachnokovi stoupenci se skóre 4:1, jsme zůstali na louce a zařadili disciplínu přetah lanem. Souboj to byl velmi vyrovnaný, svaly se napínaly, řvalo se, nohy se smýkaly, trávník se ryl nosem…a vyhráli opět Černí!

Následovala další neskutečně zábavná aktivita, která se udála díky Matějově dávné návštěvě v obchodu se šílenostmi Tiger. Narazil tam totiž na muší brýle, které velmi ztěžují určit správně směr pohybu či polohu pozorovaného objektu. Vyrobili jsme dva superměkké obušky a zábava byla na světě! Šlo o další duel, kdy protivníci museli ve vyznačeném kruhu nejdříve najít jeden z obušků a pak s ním švácnout protivníka. To se lehko řekne, ale hůř udělá, když vidíte nadevětkrát! Nouze tedy nebyla o zoufalé hledání obušku, o šílené máchaní ve snaze cokoliv trefit, o vtipné útěky, když někdo svou zbraň prostě nebyl schopen najít.

Byl čas se znovu obléknout do kostýmu a chopit se meče! V další hře, která se udála v horním lese a měla znovu bojový charakter, zápletkou bylo, že milým vikingům došly zásoby medoviny (kterou jsme mimochodem všichni pili u každého táboráku, ale nelekejte se, milí rodičové, jednalo se o výborný, leč nealkoholický, nápoj Masala!). Naštěstí se dozvěděli o lokacích obchodnických karavan, které potřebné druhy koření a med převážely, přičemž další ingredienci – líh, mohli dostat pouze od po zuby ozbrojeného lihovarníka Ríši. Děti tedy dostaly recept na medovinu, který udával potřebný počet a kombinaci surovin na vyrobení jednoho sudu medoviny, a měly za úkol jich vyrobit co nejvíce. Loupení jim ztěžovali strážci karavan, kteří jim nic nedali zadarmo! Při hodině potu, sprintů boje a řevu jsme se všichni dostatečně vydováděli a čekal nás trochu klidnější program.

Jednalo se o degustaci naslepo, přičemž děti měly uhádnout o jaké jídlo se jedná. Vikingové byli totiž také zdatní obchodníci, tak přece museli mít přehled, jaké chutě všelijaké potraviny a ingredience nabízí!

V pondělí jsme se věnovali dalšímu tradičnímu pikáreckému sportu – ringu. To už měli i noví táborníci natrénované, jelikož tato hra často vyplňuje volný čas mezi bodovanými hrami, a je oblíbenou kratochvílí zejména v dešti. Protože táborníků bylo ve dvou kmenech na hru moc, hráli mladší proti mladším a starší proti starším.

Měli jsme také k dispozici novou Ríšovu vzduchovku, neváhali jsme tedy uspořádat střeleckou soutěž. (Po ringu.) Ve střelbě excelovali Natan, Hanka, Julča a Jirka, kteří neminuli jediný z pěti cílů, velmi dobře na tom byli také Jenda, Justa, Patrik a Marek, kteří udělali jedinou chybu.

V noci na úterý jsme měli nachystané překvapení pro nejstarší táborníky, krom Natana, který se potýkal s náhlou horečkou. Hance, Julii a Tedýsovi jsme šátkem zavázali oči a přibližně o půl čtvrté ráno je rozvezli na vzdálená místa, odkud se každý sám bez mapy měl dostat zpátky do tábora. Měli to zvládnout do snídaně a byly jim rozdány mobily zapečetěné v obálce s číslem na vedoucí, které mohli v případě nouze použít pro zavolání. Totožný výsadek jsme jako vedoucí zažili ve stejném věku a jednalo se o tak výbornou zkušenost, že jsme se ji rozhodli poskytnout i těmto schopným táborníkům. V táboře se o pár hodin později v rozmezí asi 15 minut všichni tři sešli a jejich vzrušené ranní brebentění o cestě a nesnázích pro nás bylo důkazem, že jsme se nemýlili a výsadek se povedl!

Úterý bylo co se týče programu volnější a spíše jsme sbírali síly na zítřejší cestu. Udála se tak jen jedna velká bitva o pobřežní města Norska – Angličané už totiž měli drancujících vikingů dost a rozhodli se uspořádat trestnou výpravu. Armádou seveřanů prošli jako nůž máslem, zejména díky pověstným anglickým lučištníkům, a Norové byli rádi, že jim zbyla 4 města ze 40. Hitem byla obrovská dvoubřitá sekera Matěje, kterou se mu ten den povedlo dodělat, v což už jsme upřímně nevěřili. Údivu měla na rozdávání zejména Žluťas, která z “bezpečí” zpoza Matěje lučištníkovala hbité Vikingy a sekerou dostala naplocho vinou nečekané změny rychlosti rotace do ramene, do lokte, do kyčle a do kolene; a to prosím všechno jednou ranou.

Po velkolepě prohrané bitvě se pak kmeny uchýlily směrem opačným a dodělaly velký výtvarný projekt, na jehož konci se každý z nich se pyšnil dvěma velkými pestrými plachtami drakkaru.

Poslední bodovanou záležitostí před závěrečkou (krom bodování úklidů teepee, které s propastně rozdílnými výsledky probíhalo co druhý/třetí den), byla módní přehlídka. Každý táborník se tak v plném kostýmu, i s vousy, pokud si je vyrobil, prošel po mole, povyprávěl nám o svém oblečení, štítu, zbrani a doplňcích a dostal patřičný počet bodů od poroty. Krásně divadelně se do toho opřela Terka z rudé skupiny, Ríša dostal za úkol nacvičit si ukazování čísel na prstech před zrcadlem.

Nyní je kousek místa pro vysvětlení celotáborovky – mince získané z her představovaly zdroj pro pohyb na velké realistické mapě pobřeží severní a západní Evropy , Skandinávie, dnešní Británie a Irska, Islandu, Grónska a východní Ameriky. Vikingové měli na mapě 45 možností kde zakotvit, přičemž někde je čekaly obchody, jinde úkoly, často boje, tajemná či magická místa a různé relikvie. Některá místa mezi sebou dokonce korespondovala. Rovněž se na mapě vyskytovaly bájné mořské bestie – Kraken, obrovský had a populární mořský červ (Bára, Dóra a Emma několikrát u svého kapitána doslova žadonily o výpravu do útrob netvora – mají asi pro strach uděláno). Soubojový systém fungoval na principu základního čísla obrany/útoku, ke kterému se přičítal výsledek hodu šestistěnnou kostkou. Díky tomuto faktoru náhody došlo k několika vtipným situacím, kdy Vikingové se základním útokem 3 dostali několikrát na zadek od rolníků s obranným číslem 1 či 0, nebo když Rudí v Grónsku třikrát prohráli s agresivními tuleni.

Navzdory jejich tulenímu výprasku byli ve hrách úspěšnější Rudí, kteří však již od začátku, zřejmě v iluzi bohatství, křižovali moře a oceány celkem bez rozmyslu. To Černí byli ze začátku systematičtější, po pár sezeních ale také propadli cestovatelskému šílenství. Výhodu na závěrečce si tedy vysloužila skupina Natana.

Závěrečkové ráno středeční proběhlo docela ve spěchu, každý si sbalil vše potřebné, přidělilo se jídlo a už už jsme vyráželi do Pikárce na autobus. Jeli jsme do Sněžné, zůstali jsme tedy na bohulibé Vysočině. Zde byl opět podniknut nájezd na obchod, přičemž se vedoucím povedlo i zakoupit hromadu zákusků a dokonce i dortových svíček – Jiřík totiž slavil jedinečných osm let! S rakvičkou a štědrou porcí šlehačky dostal jako dárek i sadu kostek, jelikož ho, jak se zdálo při celotáborovce, kostky zaujaly („hele teď mi padla pětka…tři…jedna…pět…pět…šest!...jedna...dva...dva… tři…“ nenáročné to dítě!).

 

 

 

 

 

Vzápětí byl Vikingům sdělen účel cesty: útok Angličanů na norská města byl zosnován jedním z králů anglických království – Mercie (ostatní tehdy byly Northumbrie, Wessex, Fortriu…), který po úspěšné odvetě získal velkou podporu ostatních a Anglie se chystá ke sjednocení pod pevnou rukou onoho mazaného krále. Pro Vikingy to neznamená nic dobrého, a tak mají krále, cestujícího v převlečení a v doprovodu elitních válečníků na místo korunovace, vystopovat a zneškodnit. Na stopu se tedy vydávají s předstihem Rudí a po cestě obě skupinky plní výzvy, které je mohou různě zpomalit. Jednou musí dokázat, že se vyznají v bylinách a stromech, podruhé musí ukázat svou obratnost, sílu a umění boje, potřetí čelí překážce, kterou musí překonat s různými tělesnými hendikepy. Pod zříceninu, kde se ukrývá proradný král Mercie, jako první dorážejí skutečně Rudí, po nich Černí a po těch padá soumrak a je čas k akci! Všichni musí prokličkovat skrz hradby, příkopy a skaliska, vedeni udatným průzkumníkem Matesjornem, nakonec se dostanou těsně ke králi, který si už maluje, jak spojená Anglie špinavé Vikingy vymýtí, téměř si prozpěvuje nad vidinou bohatství, jež mu skoro leží u nohou… V tom však Vikingové vystupují ze stínu, král se snaží marně uprchnout, pokouší se všechny uplatit tituly, pozemky a zlatem, pokud ho nechají žít a přidají se pod prapory Anglie! Vikingové jsou však nezlomní a zem ani své božstvo nezradí, jeden po druhém anglickému psu uštědřují ránu a úkol je dokončen!

Oslavy zahrnují dva kotlíky hrachové polívky (možná byla s brokolicí, možná ne), povídání a oheň přímo pod zříceninou. Potkáváme zde tři mladičké dívky, které jsou z místní vesnice a rozhodly se jen tak přespat na zřícenině! Jsme rádi, že taková mládež ještě existuje, přejeme si hodně štěstí a necháváme je u ohně, pro nás je totiž tady málo místa na spaní. Matěj kousek od nás vyčíhl hezké místo na louce a v noci prý pršet nebude, což nám šetří práci se vztyčováním přístřešku a stačí nám celta, na kterou si všichni lehneme se spacáky a druhou půlkou se přikryjeme. Už je spousta hodin, v mžiku tedy zavládne ticho rušené jen lehkým pochrupkáváním. 

Předpověď nelhala, probouzíme se do krásného rána, čistíme si zuby, dáváme snídani a vyrážíme směr Jimramov. Po cestě plánovaně navštěvujeme vyhlídku Prosíčka a neplánovaně trochu scházíme z trasy. Potkáváme protivného berana, který nejdřív vzal nohy na ramena, ale pak se otočil a výhružně bečel! Přema mu ukázal svůj certifikát hlavního vedoucího a beran usoudil že se nebude pouštět do žádných větších akcí a odbečel z dohledu.

Jimramov je pod našima nohama a nacházíme čas na rychlý pochod a ještě rychlejší koupačku v místním slušném rybníce. Na autobus domů pak nastupujeme na zastávce na znamení, podle řidiče, který tudy prý jezdí dvacet let, tady dvacet let nikdo jiný nenastoupil a na dopravním podniku mu určitě tolik lístků z téhle zastávky nebudou věřit! Jestli skutečně nevěřili, to už se nedovíme. Za jízdy hloubáme nad výběrem jídel z menu v Moravecké hospodě, kde už sedí Matěj jako náš špeh. Smažáky, řízky, kotlety a bramborový salát či hrancle s tatarkou jsou teď tou nejlepší a nejchtěnější odměnou.

Vítá nás tábořiště, pořádáme další sběr dřeva – třetí a poslední táborák se neúprosně blíží. Také si vikingové mají možnost vybrat jeden z knižních pokladů, přičemž začínají vítězní uctívačí Týbra. Vítáme pocestné Renču s Martinem, kteří nás přijeli navštívit.

Nevíme, zda se děti chtěly před nově příchozími ukázat, nebo to bylo kvůli konci tábora, ale dnes je celá  atmosféra, zpěv a vůbec všechno tak nějak.. úplně a naprosto nádherné. A čert vem nějaký vykácený les, odpolední horko nebo zelenej rybník, kouzlo „tábora na Pikárci“ je v srdcích táborníků, v přátelství, ve hvězdách nad hlavou, vůni ohně a veškeré přírodě a klidu kolem.

S touto radostnou myšlenkou a vidinou, že se to za rok stane znovu (už aby to bylo!) se tady s vámi loučím a přeji krásný den, no a pokud vám bude přes rok smutno, můžete si zabroukat, nebo na YT poslechnout Rychlé šípy Wabiho Ryvoly či Modlitbu tuláků od Johana. Tak ahoj!

Přema

Vytvořil 11. září 2019 ve 22:12:48 Sweety. Upravováno 2x, naposledy 11. září 2019 ve 22:15:47, Sweety


Diskuze ke článku

Vložení nového komentáře
*
*
*