iKlubovnae-StopaSPJFe-ShopDlouhodobá hra pro kluby


, Registrovat
Přejít na menu

Tábor Bobří stopy 1.8.-12.8.2022 „Foglarovy příběhy pod hradbami Bouzova“

19.9.2022 12:34
Autor: Sweety, Počet přečtení: 432

Letos nás kůrovec a zelené příšery v rybníce Kuchyně u Pikárce již natolik děsily, že jsme šli cestou pronájmu tábořiště na jiném místě. Že to nebyla cesta jednoduchá, tzv. „rovnou za nosem“, každý trochu angažovaný tuší…Nejprve jsme hledali novou louku, projeli vícero míst, nakonec jsme něco našli, jenže na přístupové cestě k pozemku byli jacísi nepřejícní sousedé. To byl hřebíček do rakve dvouměsíčního procesu k tomuto pozemku, i tak jali jsme se, v březnu, s bušícím srdcem prohledávat hlubiny inzerátů tábořišť. Nakonec to, možná, cesta za nosem byla, protože jsme skončili na tábořišti skautů Švýcarova louka, blízko Loštic na Olomoucku, kde tvarůžky dávají dobrou noc.

Tuto reportáž jsme se rozhodli udělat třeskutě inovátorsky, tedy na začátku vysvětlíme zásadní věci a veselé historky probereme poté zvlášť; znalcům to bude možná trochu připomínat sbírku povídek alá Foglarovo Tábor smůly či Nováček Bubáček píše deník :)

 

Na nové, vyvoněné místo jsme (s velkou parádou) kufříky a krosny dotáhli dne 1.8.2022 ve 12:10. Čekala na nás podkova stanů vojenského střihu, s kovovou konstrukcí potáhnutou plátnem a jako bonus i pestrobarevnou plachtou navíc! Dále na nás přátelsky pomrkával nám známý model hangáru s jídelními stoly, kuchyně, která nám připomínala naši ex-pikáreckou (*????,+2015, R.I.P.) se střechou, která svou vzdušností a velkou mírou upravitelnosti nadchla pouze Natana. Dlouhatánská pec, aquadukt z blízké studánky, vodárenská věž s bečkou, umývárky a pozor!!! Černý sud s pumpou na sprchu!!!

Z výčtu naturálií pak bezprostřední potůček, k táboru přilehlá zóna s krutopřísně chráněnou Lilií zlatohlavou, vedle ní kopec oblíbený z Přemových rozcviček a na něm přijemný smíšený les vhodný ke všem skopičinám.

Sešli jsme se v tomto složení:

Vedoucí- Přema, Žluťa, Ríša, Natan, Tadeáš, Hanka, Maruška

Táborníci- Vanessa, Marek, Dóra, Bára, Emma, Terka, Kuba, Vincent, Filipa, Eda, Martin Beran, Dominik, Denis, Ríša (který, již tradičně, na závěrečce vykřikoval že příští rok určitě nepojede!), Štěpán, Tobiáš, Emička, Bartoloměj, Libor, Barča a samozřejmě ANTONÍN KUBÍK!

V průběhu tábora se od nás Bárt odpojil a naopak dojeli Šíma a Martin, řečený Blecha.

Oplakali jsme nepřítomnost Patrika, který se na tábor tak těšil, až se mu spustil nekontrolovaný proud krve z dutiny nosní a tak jsme nemohli změřit, jestli už je vyšší než my všichni ostatní. O to víc jsme úpěli, když jsme se dříve dozvěděli, že na tábor nepojede ani jeho dlouholetá romance, kterou nám chtěl představit. Takové historky z toho mohly být a nic!!! ☹

Konceptem letošního tábora bylo prožívání dobrodružství z různých knih Jaroslava Foglara. Vybraným knihám jsme věnovali vždy minimálně jeden den, představili jsme je a pak se událo několik menších či větších her, které zpodobňovali daný příběh. Měli jsme tak čest s:

1)           Přístav volá

Stali jsme se svědky krádeže sportovního vybavení, potom jsme funěli v lesích při náročné hře na výměnný obchod a otestovali svoji obratnost bez zraku, nakonec také oprášili své divadelnické a improvizační schopnosti!

2)           Hoši od Bobří řeky

Zažili jsme minutový běh do kopce, během kterého bylo nutné všímat prapodivných věcí a co nejvíce si jich pamatovat. Následoval štafetový běh jaký ještě Bouzov neviděl! V lesích se stavěly, mnohdy nečekaně luxusní, úkryty. Plnili jsme hromadu bobříků, tábor se stal rejdištěm zelené příšery a několikrát nám pěkně zatopila, dokonce ukradla vlajku! Táborníci jí nic nedarovali a došlo i na rvačku! Více se dočtete v samostatných story

3)           Poklad Černého delfína

Zodpovídalo se na zákeřné otázky na vytržených listech ukradené kroniky, poté se hledaly stopy k jejímu nalezení, což jsme nakonec úspěšně realizovali pod rouškou hluboké tmy! Otestovali jsme i vytrvalost, šikovnost a sílu v netradičních závodech dvojic. Zkoumali jsme okolí a skutečnosti zaznamenali na vlastnoruční mapy!

4)           Dobrodružství v zemi nikoho

Zkoumali jsme okolí a skutečnosti zaznamenali na vlastnoruční mapy! Pátralo se po cenných trilobitech v obtížném terénu a zkrátka nepřišly ani naše ruce a nohy při dalších prapodivných závodech :-)

5)           Rychlé šípy

Každý se stal Jarkou Metelkou a zakusil bombardování míčky, než ho přiběhl zachránit Mirek Dušín! Utíkali jsme a schovávali jsme se před Černými jezdci! Vydělávali jsme si peníze na stavbu vymazlené klubovny z lega a následně jsme hořící klubovnu také hasili vodou z potoka. Dostávali jsme se (v doslova krkolomném převleku) do redakce časopisu Mladý hlasatel. Někteří nalezli své detektivní vlohy při “všímacích módních přehlídkách”. Nakonec jsme zažili i velké bitvy (kmeny: Dórové, Barbarové a Emmancipátoři) o obsazení táborového náměstíčka, kde jsme se kryli za kartonovými štíty a mrskali po sobě papírové koule.

Počasí nám trochu zhatilo pár dalších knih, jako třeba Tajemnou Řásnovku, ale zahráli jsme co se dalo a zbytek zaplnily nebodované aktivity :))

 

Tentam (Tamtam!) byl letos klasický koncept stabilních družinek pro celotáborovku!

Místo toho jsme měli tři hrníčky s jmény táborníků, v každém hrnku jedna věková kategorie. Z hrníčků jsme pak losovali týmy pro den, někdy se ale týmy losovaly 2x, 3x za den. Díky tomu jsme něco mohli hrát během jednoho dne hry ve dvojičkách, něco v pěticích a něco třeba i v sedmi nebo osmi lidech ve skupině. Díky kategoriím pak vždy byla jistota, že hra nebude mít rozšířenou obtížnost o souboj obrů s trpaslíky.

Za hru dostali příslušníci týmu body podle umístění – každý jednotlivec do svého řádku ve velké tabulce. Zde se body velmi názorně shromažďovaly, nástěnka si jistě vyslechla nejedno dlouhé matematické trápení a z něho pramenící radost či stesk nad výsledky právě zahrané hry. Nicméně jsme táborníky poučili, že celkový počet bodů jednotlivce není tak důležitý – body se na konci tábora přetavily do virtuální měny, za kterou si pak v dražebním systému měli šanci vydražit knihy a části vontských kostýmů. Kdo bezhlavě nepřihazoval, mohl (i s malým počátečním kapitálem) odcházet se dvěmi či třemi literárními díly. Krom Filipky, která knížku nechtěla, zato chtěla jít při aukčním táboráku hodně spát, se ovšem na každého se dostalo!

Pro zajímavost, nad hranici 100 bodů se dostal Eda (102), Tobiáš (104), Dóra (106), Tonda (107) a první místo s velkou slávou urvala Terka se 109 body. Spodní hranice byla pak na 70 bodech, mezi 70-100b se tedy mačkalo 18 táborníků.

 

 

Emička: kupitel odpadků

Emička, sestřenice vedoucí Marušky, projevila nečekaný talent v zaneřádění vlastního stanu.  Toto malé a roztomilé stvoření dokázalo v průběžném bodování úklidu dvojčlenných domácností udržet stabilní prvenství v množství papírků,prázdných obalů a dalšího (často neidentifikovatelného) odpadu na metr stanový čtvereční. Ke cti jí přidává to, že za hranici domácnosti již striktně žádný nepořádek nepřetékal. Při překročení prahu do stanu si tak vedoucí připadali tak trochu jako při průchodu kouzelnou skříní do říše Narnie, jen se člověk po průchodu látkou nezabořil do sněhu.

Stranou tohoto talentu se této novopečené tábornici provedla přímo epická transformace z plakající holčičky v růžových šatičkách do neohrožené rozcuchané amazonky s vlastním oštěpem, v níž se změnila během závěrečky.

Na konci tábora si spoustu nepořádku chtěla vzorně odvést v kufru zpátky do Milovic, čemuž se slzou v oku a vlastníma rukama zabránila zkušená starší sestřenka.

 

Dražbaaaa

Již tradiční rys tábora —  zapomínání věcí a následné aukce, kde se věci zpětně vykupují pomocí extenzivního tělocviku či různými formami uměleckých performancí.

Dočkali jsme se české i slovenské národní hymny, několika hysterických záchvatů při zjištěních „jo tak tady zase vězí můj hrnek/mikina/baterka“, klasické prezentování příliš malých oděvů na příliš velkých vedoucích… Nudné předměty (tužka, guma, strouhátko) byly prohlášeny za artefakty patřící české celebritce Lucii Borhyové a následně vydraženy za astronomické ceny! Marek předvedl slabší reprízu slovenské lidové písně „Gajdoš“, zato málem rozbil stůl na kterém zpíval.

Rozený šampion v disciplíně forgetting Vincent Jaroš nedal ani letos nikomu šanci a v každé dražební várce byl jistý alespoň jeden artikl značky VinJaro. Byla-li prodleva mezi dražbami příliš dlouhá a Vincovi došly věci které by mohl nechat někde válet, přesedlal většinou na značku FilJaro a následující dražba pak připomínala že všeho nejspíš dědické řízení naruby. . Kuloáry se navíc linou drby o tom, že se mladý Jaroš chystá na kariéru profesionálního kulturisty a stovky dřepů, kliků, angličáků a koleček kolem tábora zapadají do jeho přípravy na budoucnost.

Rychle a zběsile: bobříci

Lovení bobříků nemělo na našem táboru letos zdaleka premiéru, nicméně  jsme tento rok šáhli po tvrdých originálních Foglarovských standardech a bylo poznat, že lov není lehký!

Nejvíce marných pokusů jsme zaznamenali u bobříka mrštnosti kde byl skok do výšky a běh na kratší vzdálenosti. Originálně byl zahrnut i skok do dálky, o který se neplánovaně pokusil Mára a protože to nedopadlo nejlépe (a k velkému úžasu všech zapojených navzdory velkým a náročným přípravám ani nejměkčeji) , tato disciplína byla skrečována. Nevadilo to, protože limity na hojně zkoušený běh nesplnil nikdo ani přes mnoho pokusů táhnoucí se přes několik dní. Mládež během tvoření tabulek pro tohoto bobříka byla zřejmě z jiného těsta!

Stejně obtížný byl i bobřík míření, jenž také nebyl uloven nikým. Možná kdyby házení kamenů táborníci potrénovali i během volného času, mohlo to dopadnout jinak :-P.

Lépe již dopadl bobřík síly a jeho shyby který splnilo cca 6-7 borců.

Ještě více absolventů měl pak bobřík plavec!

Bobříka hladu jako jediný splnil Martin Beran!

Nejvíce úspěchů pak bylo při lovu příhodně zbarveného tmavě hnědého bobříka:

 

Vstříc inkoustové tmě!

Součástí her podle knihy Poklad černého delfína byla cesta pro ztracenou kroniku. Nebylo to ale jen tak! Spojili jsme to s plněním bobříka odvahy a kdo chtěl zabodovat, musel se v nočních hodinách vydat lesem na delší cestu.

Menší táborníci byli vybaveni bludičkou, která spíše něž k osvětlování cesty sloužila k dodání sebevědomí a vytvářela snadno nalezitelný terč pro případ že by nešťastník sešel z cesty.

Střední a vyšší věkové kategorie ale čekala cesta lesní pěšinou v úplné tmě. Faktor odvahy tedy nebyl zcela jediný, důležité taky byl bystrý zrak a všímavost –šoupeš nohama po pěšině, nebo už jsi ztracen někde v listí? Vidíš pod nohama o píď světlejší pruh, než je les okolo? Všímáš si nad hlavou úzkého průseku mezi stromy? Dokážeš první půlminutku nepanikařit a čekat, až si oči odvyknou od světla startovní lampičky?

Tento objektivně nelehký úkol nakonec dokončila většina táborníků. Kuba měl odvahy dost, ale oči mu nestačily, jiní, napohled ostřílení veteráni, si netroufli objetí tmy ani vyzkoušet. No, aspoň ví, na čem pracovat!

 

Výlet: den, kdy jsme se koupali dvakrát

Pátek byl dnem, kdy jsme vyrazili do Loštic, jednak s hlavním cílem plundrovat místní jednotu a druhak si povyrazit na místním koupališti.

Že všeho nejdřív  jsme ale po pěkné procházce naplnili žaludky v místním hostinci. Zde se i po prostém obědě (přírodní vepřový plátek s bramborem), který vedoucím připomněl stravu školních jídelen, mnozí táborníci oblizovali a opěvovali krmi do nebes! Co dokáží čtyři dny mimo civilizaci…

V merku jsme měli i blízký židovský hřbitov, který svou mystickou atmosférou přímo vybízel k nějaké hře.

Existencionální myšlenky o omezeném čase na tomto světě jsme překryli nákupním šílenstvím ve zmíněné jednotě. Skvrnou na radosti z nově nabytých sacharidů, bílkovin a tuků, byl fakt, že prodavačky odmítly mládeži prodat energetické nápoje. Nejvyšší management tábora toto kvitoval s povděkem a využil chvíle k nevítaným poučkám o zbytečnosti kofeinu a další náloži „rychlých“ cukrů pro děti a mládež. Aniž bychom o tom ale věděli, v tuto chvíli si děti propašovávali v batozích záhadné barevné pytlíčky a další dny byly ve znamení velkého, sladkého a hyperaktivního V (ještě se dočtete).

Jak Tobiáše přepral stan

Pátečního večera se uskutečnil nečekaný zápas ve smíšených bojových uměních. Trochu zákeřný stan si vyhlídl prvoletního táborníka Tobiáše a ihned po zašustěné výzvě vykonal povedený takedown. Překvapený Tob nezvládl dopad na žíněnku a již v bolestech odklepával konec souboje o kovovou tyčku. Stan zůstal vítězně stát. 

Následoval tedy večerní výlet do Šumperka, kde zápasník po rentgenu dostal dlahu na ruku, diagnóza: natažené vazy v palci.

Kuriozní bylo, že Přema napsal na domnělé telefonní číslo rodičů Tobiáše informační smsku, ovšem smska doputovala na vypnutý Tobiášův mobil k němu domů. Tob se totiž na tábor hlásil smskou ze svého mobilu a v přihlášce tam o sobě psal ve třetí osobě. Budiž si to Přema pamatuje, číslo příště zkontroluje a třeba tak budou rodiče při vyzvednutí potomka na konci tábora sádrou méně překvapení!

 

Tihle se mydlí, tamten čte, tahle zase hraje!

Volné chvíle byly, k radostnému zjištění vedoucích, hojně využívány nejen k bejzbólovým odpalům, honičkám, šermováním s plaveckými nudlemi, ale také čtení táborové knihovničky a hraní deskových a karetních her. Z knih byla oblíbená velká komiksová kniha Rychlých šípů a různé obrázkové encyklopedie, z her potom vévodil Dixit (tříbící umění asociací) a Fantom staré Prahy (předvídavost, lstivost a kooperace vyšetřovatelů při chytání tajemného Fantoma). Prach nesedal ani na táborovou klasiku BANG!, Carcassonne a bleskurychlý Junglespeed. Budiž vám, rodičům, předešlá slova možnou inspirací k Vánocům. :-) 

 

Kdo se bojí, nevstane na hlídku

Navzdory neklasickému losování skupinek na hry služby fungovaly tak jak jsme byli zvyklí z Pikárce. Umývání nádobí, pomoc v kuchyni, úklid v táboře –  jen o ježdění na nákup a hlavně na vodu byli ochuzeni, protože ta nám došla hezky až do kuchyně…no, hezky ne, ale o tom ještě napíšeme.

Drželi jsme také hlídky – a bylo to dobře, protože v noci z pátku na sobotu došli tři zamaskovaní zájemci o naši vlajku! Hlídku v tu chvíli držel Eda a povedlo se mu zburcovat většinu tábora, než se vydal za prchajícím narušitelem. Toho po krátké honičce (ani přepad by neulovil bobříka mrštnosti!) nelítostně sundal rugby varietou skoku plavmo a spolu s ostatními ho dovlekl zpět do tábora, kde na něj již čekal stožár, ke kterému byl po vyčerpávajícím dohadování a přetahování přivázán. Pátrací četa se mezitím vydala pročesávat les a po sérii eskamotérských výkonů na všech stranách byl do tábora dopraven i druhý povaleč. Třetí  si při úprku pohmoždil kotník a vzdal se bez boje. Bylo to dobře, protože se ukázalo že lano na svázání má jen dva konce, a ani ty úplně nestačí. . Jednalo se o skauty, přičemž jeden z nich byl krví spjat s vedoucí Hankou. Další byl páskou spjat s Kubovou ponožkou. Ranní hlášení shrnulo děj stručně: Vlajku jsme ubránili, akorát došla kobercovka.

Jiné dvě noci to ale nedopadlo takto vzorně. Martin Beran chtěl nepoctivě vzbudit Marka na jeho hlídku výrazně dříve. Pokusil se o to, nicméně Marek se – ani znevýhodněn nečekaným probuzením – nenechal oblbnout. Martin zaplul do svého spacáku a nijak mu nevadilo, že se díky porušenému předávání hlídek nebude hlídat až do rána. Za tuto nepoctivost byl přede všemi ráno pokárán a letěl exemplárně do potoka.

Snad ještě horší výkon předvedl o pár dní později jeden z nejstarších, Štěpán. Již den před hlídkou se k vedoucím donesly zprávy, že nehodlá hlídat. Uskutečnila se tedy preventivní domluva, že není možné, aby se krátké hlídky (služební skupina měla mnoho členů a tak byly hlídky hodinovou záležitostí) neúčastnil, když se i osmiletí a devítiletí bez výmluv hlídky slouží. Zazněla jeho slova, že to tedy zvládne a stiskly se na to ruce. Rovněž to pak potvrdil i před většinou táborového osazenstva u večerního ohně. I to bohužel ale bylo málo.

Chvíli po převzetí hlídky již byl zavrtaný do spacáku. Toho využila zelená příšera, tajemná entita z knihy Hoši od Bobří řeky, pro ukradení vlajky.

Ráno s ledovým klidem přijal pokárání, vhození do potoka a vzhledem k porušení slibu, svému věku a obecně i chování (jež napovídalo už minulý rok o tom, že táborový život ho příliš nebere), byl z dalších našich táborů vykázán. I hlavní vedoucí měl z tohoto aktu mrzení, nicméně porušení tolika věcí bez špetky sebereflexe nelze brát na lehkou váhu.

 

Taškařice Zelené příšery

Ukradení nehlídané vlajky nebylo jediným a ani prvním zločinem Zelené příšery. Vše začalo odcizením hrnků a ešusů a jejich zákeřné (ač umělecké) uschování – tento lup, stejně jako další neplechy, doprovázel zelený cár papírku, podpis příšery. Stan bratří Kubíků byl zamknut zámkem s neznámou číselnou kombinací.Z 1000 možných kombinací pak tu správnou pomohl najít zašifrovaný vzkaz, který se objevil na nástěnce. Zezelenalo nám pitíčko ve várnici (ač trvalo několik hodin než si to někdo dovolil zmínit nahlas) a zle nám pomíchali komponenty oblíbených deskových her! Ukradení vlajky bylo poslední kapkou v poháru trpělivosti táborníků a v noci se vydali sbírat stopy a svědectví u Bratrstva vesmírné pracky. Tito divní patroni pomohli poskládat mozaiku důkazů o pobytu příšery a za malý moment už lesem na blízký kopec dusal dav halekajících honců. Jen louče, obušky a vidle chyběly.

Zamaskovaná, skutečně zelená příšera, si chvilku z výpravy dělala blázny a provokovala je zlověstným vytím, načež hledajícímu davu zmizela, aby vzápětí vyla z opačné strany. Toto se jí povedlo párkrát, než ji rozvášněný dav téměř zadupal do země. Svůj mrzký život vykoupila za informaci vedoucí k uschované vlajce.

 

Literákovic candyshop

Sourozenci Literákovi, Libor a Barča, byli na táboře letos poprvé a patřily jim hned dvě nezvyklá prvenství: o táboře se dozvěděli 5 dnů předem, ten samý den potvrdili a na brněnské nádraží v pondělí přiklusali se vzorně vybavenou bagáží jako by se nechumelilo. Druhé prvenství se týkalo nekončícího proudu sladkostí a dobrot, které stále nosili ze svého stanu. (Až do posledního dne.) Tyčinky, bonbony, gumídci, čokolády, sušenky, na co si vzpomenete, to Libor nebo Barča vynesli ze stanu na světlo světa. Ba co víc, toto tempo nezpomalovalo ani druhý týden tábora. Dobře vychováni, o vše se rozdělili s ostatními táborníky a tak si zajistili v novém prostředí stabilní a dobrou pozici.

Ovšem… Stejně jako byli Bilbo Pytlík či Frodo Pytlík zkorumpováni mocí prstene, jež vládne všem, Libor Literák propadl kouzlu jiné substance…

 

Kauza Vitacit

Už se dozvíte, co znamenala ona druhá půlka tábora ve znamení temného V. Pytlíček Vitacitu, se kterým si můžete osladit vodu. Neškodné, že?

Ooo, jak jsme se mýlili!

Barevný cukr v barevném pytlíčku za 18 korun začal na táborovém plácku tvrdě expandovat již v povýletní sobotě. Kdo neměl barevnou a ulepenou dlaň, jako by neexistoval.

Nejtvrději spotřeba této látky zasáhla právě náchylného Libora, který už přece jen nějakou dobu na cukrové vlně surfoval. V neděli byla na svačinu tyčinka Siesta, a to byl ten pověstný hřebíček do rakvičky napěchované šlehačkou. Hladina krevního cukru tohoto křehkého, blonďatého chlapce přesáhla všechny myslitelné hranice.

Libor se s rozšířenými zorničkami a vyceněnými zuby připlížil ke krabici se zbylými tyčinkami. Pobral tyto zbytky do jedné ruky a prázdnou krabici si nasadil na hlavu. S maniakálním smíchem a řevem pak utíkal před vedoucím Tedýsem, který ho nebyl schopný chytit ani přes nejméně dvojnásobnou délku jeho běžeckého kroku. Cukrový rush trval hodiny. Několik lidí přísahalo, že vidělo Libora lézt po stropu hangáru. Jiní se dušovali, že byl spatřen na několika místech zároveň.

S Vitacitem jsme se snažili od té doby bojovat, ale konfiskujte si něco v těch jejich stanech! Lhostejné jim byly ztráty bodů za nedostatečný úklid! Jen mi neberte můj pytlíček štěstí!

Na závěrečce jsme udělali víceméně úspěšný zátah na tento sypký nešvar. Hlavní vedoucí musel Kubovi zaplatit za násilně vysypaný obsah pytlíčku, který Kuba neuváženě vytáhl na veřejnosti. Jednoduše se obával Kubovy pomsty. Zbývající Vitacit byl pak zabaven a přidělován v přípustných dávkách a koncentracích.

 

Žluťa Ms. Proper

Zmínili jsme se již o vodě ze studánky, která hadicí putovala až k nám do kuchyně – šetřila čas a energii službě. Ani tento místnoskautský zlepšovák nebyl bezchybný. Voda tekla hadicí do vodárenské věže, které vévodila 1000l bečka. Ta se však, ještě takto ve výšce, velmi špatně čistí. Skaut předávající nám tábořiště tvrdil, že vodu stejně převařují a jednou za tři dny nalejí do bečky trochu sava. Nad tímto krkolomným a chemickým řešením jsme pouze povytáhli obočí a veškerou vodu pro pití jsme dva dny převařovali. Pořád jsme ale nebyli spokojeni a vyškrábali se na věž, abychom okoukli vnitřek nádrže.

Po tomto strategickém kroku jsme si vykloktali oči savem, převařili dostatek vody na další den, vypustili bečku a pomocí zbylého sava a dlouhé tyče s mycím trikem a prostředkem jsme nádrž pulírovali – tedy Žluťa pulírovala. Poté jsme nádobu několikrát propláchli střídavě  vřící vodou a čistou vodou, dokud jsme nebyli spokojeni. Operace je takto vypsána na pár řádcích, ale zabralo to celý večer… Sláva hlavní kuchařce!

 

Tajemná holčičí poradna

Mysteriózní záležitost, ke konci tábora. Odehrávala se v holčičím stanu, kde se nacpalo asi 10 konspirátorek. Všem mužům i klukům zůstal obsah konverzací neosvětlen, a tak se můžeme pouze domnívat, jestli byla řeč o zlomených srdcích, poslední francouzské módě nebo oblíbených sportovcích. 

 

O bejzbólu a míčku, co šel do jiný dimenze

Dlouho vlastněná pálka a baseballové míčky zažily na tomto tábořišti renesanci. S pálkou na rameni se jednak drsňácky dalo chodit po tábořišti, nebo opravdu odpalovat nadhazované míčky. Jeden večer se dokonce i vedoucí s radostí dostali k odpalování a celá kratochvíle tak dostala mírně nebezpečný nádech. Jeden z bílých míčku se zakutálel do údolí potůčku a ani přes zoufalé snahy a mnoho desítek minut pátrání se jej nepodařilo najít. Podezření padá na tajný průchod do říše za zrcadlem.

 

Lišky popeláři

Krásné a zároveň decentně hororové byly návštěvy odpadovky, jámy se zbytky jídla, ze strany místních odrzlých lišek. Při myšlence na odpadovku bych chtěl všem připomenout bolestná fakta, že EMMA VYHODILA PUDINK a FILIPCE S VINCENTEM NECHUTNALY MOJE KOVBOJSKÉ FAZOLE!

No nic, zpátky k liškám. Tak jako lidé jsou v noci vábeni září ledniček, tyto chundelatá a vyhublá zvířátka se k nám pravidelně mašírovala večer najíst. Hezké to bylo ve chvíli, kdy jste o nich věděli a čekali že na ně můžete narazit. Horší to bylo, když jste jako vedoucí chystali ve tmě hru nebo jste šli jako táborník na malou – když před vámi odhalí světlo baterky dva zlověstné žluté zářící body, není to mnohdy příjemné. Okamžitě se vyrojily bajky o vzteklině a agresivních šelmách. Hlavní vedoucí je odrážel se stoickým klidem, neboť kdo je na táboře stále jednou nohou ve vězení, toho nějaká malá možnost infekce s následkem smrti nerozhází. Navíc bylo celkem jasné, že lišky jsou prostě jen skauty ochočené a příhodností odpadovky rozmazlené. Ono taky není divu, vezmeme-li v potaz ŽE TAM NĚKDO VYHODIL PUDÍK.

 

Nedělní Bouzov a návštěva strýčka Rolfa

Co bychom to byli za tábor pod Bouzovem, kdybychom ho nenavštívili, žejo? Tříkilometrová procházka byla zpestřena pochodovou klasikou potopa, bomba, nálet, maják. Na hradě jsme i v neočekávaně pozdních hodinách dostali prohlídku základního okruhu a tak jsme šli obdivovat mnohdy luxusní interiéry. Za padacím mostem nás při návratu čekal nejen krátký rozchod pro smažené brambůrky a upomínkové předměty, ale i Rolf, Přemův předchůdce ve funkci. Strávil s námi celý večer, pozval nás na říjnovou Stínadelskou akci a stal se čestným poslem a předavatelem ocenění březových lístků všem vedoucím tábora. Dokonce i dvě ocenění „Žlutý kvítek“ (pro vzorné táborníky) putovaly k bratrům Kubíkovým.

V neděli nás krom Rolfa opustil i vedoucí Richard, kterého již práce dále nepustila, a jeho přítelkyně a naše kamarádka Milča, která dojela na víkendovou návštěvu, kde hned pomáhala s programem! Rolfovi i Milče za návštěvu děkujeme!

Závěrečka s popěvkem kolo se nám polámalo

V přípravě závěrečky jsme byli letos dvojnásob vzorní – kápo to dal na poradě za úkol Žluťáskovi, aby se jí náhodou nezkrátily šlachy, a následně na toto delegování zapomněl a vypracoval trasu vlastní.

Z dvou možností jsme nakonec vybrali Žluťáskovu cestu, protože byla prostě lepší! Využili jsme blízkosti Jeseníků a již v úterý ráno vyrazili vlakem a autobusy do Zlatých Hor. Největší radost měly Dóra a Bára, které tam byly cca před dvěma týdny.

Cesta až na naštvanou řidičku autobusů proběhla v pořádku. Při přestupu v Lošticích se staly hlavní zábavou plakáty a nástěnky s nabídkami kulturního vyžití. Z táborníků se stali grafičtí kritici a nenechali na plakátech „pixel suchý“. Ve Zlatých horách jsme zaskočili na fritovaný oběd (dáte si stripsy nebo smažák?) a pokračovali jsme pěšo do přilehlé přírody na zlatokopecký okruh. Zásobování a převoz spacáků a karimatek realizoval šofér Tadeáš v autě, se kterým nás později čekal nečekaný zádrhel.

Během trajdání mi Žluťa připomněla, že máme náhodou na trase jednu základnu Sdružení Přátel Jaroslava Foglara na území Muny – bývalé vojenské základně, jejíž původ sahá do druhoválečných let.

Proběhla příkladná a blesková komunikace s vedením sdružení a večer jsme vstupovali do tajemné zóny, která kdysi sloužila k výrobě a uskladňování munice, nuceným pracem britských i sovětských válečných zajatců a také shromaždišti sudetských Němců během jejich odsunu. Veškeré legendy jsme sdělili při vstupu táborníkům a tak měli při spletité cestě velkým areálem o čem přemýšlet.

Spali jsme tedy v budově, které patří našemu SPJF. Za 10 let, kdy jsme tu jako nejstarší vedoucí tábora nebyli, se tu událo mnoho práce a všem účastnícím se dobrovolníkům vzdáváme hold! Z ruiny se stala sice stále nedokončená, nicméně už teď velmi útulná a praktická klubovna!

Že nám tato základna vytrhne trn z paty jsme věděli až pár set metrů před jejími dveřmi. Volal Tedýs, který objížděl areál kvůli nesnadnému vjezdu do zóny. Měl vážnou poruchu na autě a to nebylo schopné další cesty. Naštěstí v neštěstí bylo auto cca tři kilometry od nás a tak jsme s většími táborníky vyprázdnili v klubovně krosny a uskutečnili extrakci veškerého vybavení plně naloženého auta.

Vzhledem k odtáhnutí auta a minimálně dvěma dnům na opravu jsme museli předělat plán trasy a místo jedné noci jsme na základně trávili noci dvě. Ve čtvrtek jsme totiž uskutečnili kruhovou trasu hlavní závěrečky, která měla cca 29 km a všechny skupiny je došly v perfektním čase a beze ztrát! Za pořadí členové dostali body a tím bylo sbírání bodů do celotáborovky dokončeno.

 

Velkolepá aukce

Čtvrteční večer jsme ke třetímu slavnostnímu ohni postavili neotřelou, umělecky pojatou pagodu, zpívali jsme a další výraznou náplní večera se stala napínavá dražba knih a částí kostýmů. Poté se z naprosté většiny táborníků staly spacákové housenky které usínaly okolo ohniště.

Ráno poté už nás čekal jen všemi vyhlížený úklid tábořiště a balení, vše efektivně a krásně, daly by se tom skládat básně :-) Někteří čekatelé pak začali louskat svoje nově získané knihy...

My doufáme, že je taky úspěšně dolouskali a příští rok že si přijedou pro nové zážitky a pár klíšťat znovu! :-) 

 

Autor: Přema

Korekce a cizelování: Žluťásek

 

Vytvořil 19. září 2022 ve 12:50:27 Sweety. Upravováno 18x, naposledy 19. září 2022 ve 13:56:02, Sweety


Diskuze ke článku

22. září 2022, 10:28
Winoga (administrátor)

Moc

hezký a vtipný článek. Musel to být pěkný článek, škoda, že si ho Štepán a Bárt neužili.

20. září 2022, 15:43
Sweety (administrátor)

:)))

Díky za pochvalu Rolfe,

spisovatelství bude tedy můj plán B do důchodu :)))

Těším se na Třebíčská Stínadla!!!

20. září 2022, 09:45
Rolf (administrátor)

Nováček Bubáček

No vidíš to Přemo, nakonec z tebe přece jen spisovatel bude. Již v předstihu si objednávám Nováčka Bubáčka 2. díl, i s autogramem autora :) 

Vložení nového komentáře
*
*
*