iKlubovnae-StopaSPJFe-ShopDlouhodobá hra pro kluby


, Registrovat
Přejít na menu

Lambat Waktu až na kraj světa -
putovní tábor Bobří stopy, červenec 2009

15.7.2009 00:44
Autor: Hynek, Počet přečtení: 2173

Oharky už zmírají. Sedím v posledních záblescích plamenů u dýmajícího ohníčku. Je předvečer posledního dne na Slovensku a v Polsku, v opuštěných Bukovských lesích. Nad hlavou mi větvemi kyne starý, prastarý smrk, čnící z bukovo-dubových hájů rozprostírajících se kolem dokola divočinou. Pod námi, v rozlehlé kotlině, jsou první luka po celém dni cesty, bývalá pole okolo meandrujícího potoka, dnes už zanesená býlím. Dávno byla vesnice Jasiel spálená, když se přes horský hřbet přehnala válka. Lambat Waktu.


Lambat Waktu znamená v jazyce indonéských domorodých kmenů Pomalý čas. Ten se měl stát symbolem tábora Bobří stopou pro odrostlé táborníky, konaného počátkem července 2009, měl se stát symbolem opravdovosti a prožitků z prostého táboření mimo civilizaci. Cestami osudu se z něj ale stal tábor putovní, díky kterému zamířilo deset účastníků do nejvýchodnějších cípů Slovenska a Polska: do pověstných Bukových hor, kde dodnes vlci vyjí a zubři spásají horská traviska.
Jedny ani druhé jsme neviděli, přestože jednoho dne večer, když šest polských skautů zabloudilo k našemu ohni skrytému na horském hřbítku nedaleko sotva znatelné pěšinky, slyšeli jsme vyprávění o stádu desíti zubrů, kteří jim zrána zkřížili cestu. Viděli jsme tak jen lišku, která se marně pokoušela překonat polsko-ukrajinskou hranici na trojmezním vrcholu Kremenec. Snad si nás spletla s hraniční kontrolou, vrátila se však zpět do zakarpatských krajů.
Navštívili jsme i místo z vyprávění Miloslava Nevrlého, Stužice rieku, u které měla stát nejvýchodnější chata v bývalém Československu. Hluboké údolí však ukrývalo jen rozpadající se úzkorozchodnou železnici, náspy a mosty ztracené v křoviskách a hejna much, hodujících v poledním parnu na nečekaných poutnících. Mnoho se toho změnilo za poslední léta. Polské Bieszcady, za kterými se zvedá jen Halič a dál už nic, nic než rozsáhlé ruské stepi, jsou dnes plné turistů. Holé hřbety polonin jsou jimi obsypány jako květy šeříku zjara, když včely vylétají z úlů. Stačí však přejít o pouhých dvacet kilometrů jižněji na polsko–slovenskou hranici. Prázdnota taková, až srdce plesá radostí a nohy běží s větrem o závod. Z kalného nebe nám padal mlžný déšť, nohy se bořily do hlubokého bláta neprochozených stezek, ale oči hltaly tu krásu osamění.
Poutníku, vydej se po stopách našeho tábora! Vydej se do nejvýchodnější osady naší bývalé vlasti, do Nové Sedlice, odkud tě instinkt zavede na tisíc dvě stě metrů vysoký Kremenec, a dál do polského vnitrozemí. Wielka i Mała Rawka, spánek u horské bystřiny, Weltlińska połonina a noční setkání s poutníky u ohně z pradávných časů. Potom Riaba skala, čnící zpět z pusté hranice, skýtající výhled do dalekých zemí Polska i Slovenska, kde není vidět vísky ani budovy, telekomunikační vysílače či jiné výdobytky civilizace; sílící večerní chlad, stoupající z údolí. Pak cesta opuštěným hřebenem kolem zákopů ze dvou světových válek, který tento už tak prázdný kraj vylidnily, přes Ďurkovec a Okragľik a Ruské sedlo, nad nímž je katafalku z listí uložen nevybuchlý dělostřelecký granát. Další den se vyhni majdanské železnici, nechceš-li se stát svědkem odpudivého proudu turistů a výletníků s kamerami a fotoaparáty, kteří se to těchto posvátných končin nehodí. Jdi raději pryč po hranici, dál na západ k civilizovanějším končinám. Vyhneš se tak možná číhajícím bouřkovým mrakům, které napadly naše noční ležení na kopcích nad Majdanem. Igelity narychlo opřené o nahá ramena bičovaly provazce deště, které během třiceti minut naplnily ešusy vodou. Děs, zima a krajina osvícená blesky. Hromobití a kvílení větru tak děsivé, že i řev táborníků schoulených v pozicích divé zvěře zanikal v tom běsnění prvotních živlů.
Jdi tedy raději stále dál za večerním sluncem. Miň Lipkowský priesmyk a vzpomeň bitvy, která zde kdysi vzplanula o Němci zničený tunel pod travnatým hřbetem, uvnitř kterého se naše vlastní, táborové cesty rozdělily – sedm lidí šlo cestou na Slovensko a domů, zbylá trojice pak kráčela už dříve jmenovanou vískou Jasiel, kde ji ovanul dým ohýnku z klestí snad jakýchsi vandráků, vanoucích z pobořených stavení. Následuj ji na vrchol Kamień a smekni klobouk u hrobů vojáků třech národů polských, ruských a rakouských, odpočívajících zde už takřka sto let. Snad tisíc mladých mužů, padlých daleko od své vlasti na opuštěném a zbytečném horském hřbetu, v zákopech dýchajících bahnem a tlením, si tvou úctu zaslouží. Zazvoň i na zvon, který zde k tomu účelu kdosi přistavil, a přečti nápisy připomínající tu bitvu pozdního roku 1916. Válce ale neunikneš, brzy dospěješ do Dukelského průsmyku, esence zbytečného umírání. Zde se však nezastavuj, není co k vidění, jen mlčky pokyň památníkům. Kontrast umírání proti svobodnému toulání.
Projdi tak jako my tou cestou pomalého času. Deset dní putovního tábora Bobří stopy, plného pomalého času, uplynulo tolik rychle! Každý večer dýchej ohýnek z listí a naslouchej zvukům kytar. „Kdo obzor v očích nemá, nic nepochopil.“

Aný, Čáp, Hynek, Jana, Kawi, Margi, Stopař, Svišť, Šmoula, Tomáš.
Napsal: Hynek
Fotky: Čáp, Hynek, Jana, Stopař





Vytvořil 23. ledna 2011 v 18:06:57 mira. Upravováno 7x, naposledy 6. července 2011 v 02:43:34


Diskuze ke článku

21. července 2009, 06:05
Topik333

Já ci taky k zubrům :(
19. července 2009, 06:05
Bublina

Bezva akce decka, at se vydari vsechny dalsi tabory! Julley z Ladakhu! :]
18. července 2009, 22:48
Condor

Dobře hoši, tiše závidím. Big akce! Já s Hvězdou Severu jel vodu a povím Vám, letos to opravdu teklo :-S
18. července 2009, 20:51
Rolf

natucanej vejlet :-)
16. července 2009, 11:55
Hynas

Promiň Kawi, neodolal jsem ;-)
16. července 2009, 10:33
Topik333

A kde jste mě dovezly toho zubra?
15. července 2009, 11:24
Kawi

Pěkný zápis i fotogalerie. Kdybych na Lambatu nebyla a pak si ten článek četla, určitě bych toho hrozně litovala... Jen sis mohl odpustit ten komentář u té fotky se mnou... :)
Vložení nového komentáře
*
*
*