iKlubovnae-StopaSPJFe-ShopDlouhodobá hra pro kluby


, Registrovat
Přejít na menu

Ostrov

16.1.2014 18:49
Autor: Čáp, Počet přečtení: 2590

Nikdy jsem nepřišel na to, jak se o tom místě Karel dozvěděl, a on sám mně to říct nechtěl. Odehrálo se to tak: „Jestli se nebojíš,“ pošeptal mně Kája v poslední hodině (byl to dějepis, který jsem tehdy k zbláznění nesnášel), „jestli se nebojíš, po škole ti něco ukážu.“ Samozřejmě jsem mu řekl, že se nebojím, i když bych asi namítl něco úplně jiného, kdybych tehdy tušil, co nás čeká.

Naše město je docela velké (aspoň dost velké na to, abych mohl, říct, že ho celé neznám) a takhle na podzim, když skončí škola, je v něm pořádně rušno.  V ulicích zvoní tramvaje, před semafory na úzkých křižovatkách starého města stojí dlouhé řady aut a prostředkem toho hukotu se proplétají tisíce lidí s batohy a nákupními taškami, spěchají ze školy a z práce, čekají na přechodech, tlačí se do přeplněných autobusů a pobíhají mezi obchody. Rozhodně nic „romantického, až ti budou oči přecházet“, jak sliboval Kája, spíš pěkná otrava.

Dotáhl mně až ke kostelu, do jedné z nejrušnějších ulic. Byla tak úzká, že sem auta nesměla, zato se tudy valily ještě hustší proudy lidí, tu spěchajících, tu zase štěbetajících před výklady obchodů. Asi uprostřed té ulice, v místě, kde se mírně stáčela a vedla dolů na tržiště, Kája zpomalil a najednou se tvářil, jako by mu něco spadlo na zem. Zevloval a zjevně se mu nechtělo dál

„Co blbneš?“, zeptal jsem se ho, protože mě to docela přestávalo bavit. Nějaký pán nás okřikl a kolem projel chlápek na motorce, co má místo nosiče krabici na pizzu. „Podívej,“ procedil Kája mezi zuby tak, jak to dělají herci ve filmu, když je jako nemá nikdo slyšet, „tam ty vrata. Až někdo pude, já tam vlezu a ty pak za chvilku přijdeš za mnou.“ To znělo jako plán. Sice jsem nevěděl, proč máme lézt zrovna do těch vrat, ale aspoň se mně zdálo, že Kája ví, co dělá. Ještě chvíli jsme zatraceně nápadně dělali, jako, že tu nejsme, z hospody naproti se ozýval řev nějakého opilce a dveře od růžového obchodu s nápisem AVON lady pořád protivně zvonily zvonečkem, když nějaká dáma vcházela dovnitř nebo vycházela ven. Zrovna jsem sledoval, jak si dvě babizny předávají růžové dveře a zvoneček nepřestává zvonit, když jsem si uvědomil, že je Kája pryč.

Bouchnutí  vrat, jak zapadla západka obří kliky, mě upozornilo na to, co mám dělat. Pár vteřin jsem ještě obdivoval rtěnky ve výloze a jakmile proud podvečerních chodců trošku prořídl, namířil jsem si to rovnou k nim. Kája mě asi viděl skulinou, protože hned otevřel a tak jsem se hladce dostal dovnitř.

Průjezd byl dlážděný kamennými kostkami a smrděl pachem starých domů. Z okna nad vraty do dvora sem dopadalo trošku světla, ale než jsem se stačil víc rozkoukat, táhl mě už Karel kamsi nahoru po zvláštních zakoucených schodech, trošku jakoby ve tvaru trojúhleníka, ale tak nějak pokrouceného.

„Dělej, než někdo pude. Když nás tady chytí, neuvidíme nic,“ dodával mě trošku odvahy a trošku potřebného stresu. V každém patře, když jsme procházeli kolem trojice starobylých tmavých dveří s mosazným kukátkem, jsem se bál, že se přímo přede mnou rozletí a vyběhne z nich babka s válečkem na maso, potetovaný rváč nebo aspoň rozzuřený pes.

Kája běžel první pořád výš a výš. Nikdy mě nenapadlo, že jsou tady ve starém městě domy, které mají tolik pater. Bylo to jak v paneláku u Honzy, který bydlí úplně nahoře v sedmém patře, jenže tady ta patra byla vyšší. „Kam vlastně deme?“ zeptal jsem se Káji, ale ten se jen usmál a říká: „uvidíš“. Víc jsem z něho nedostal.

Konečně jsme vyběhli až nahoru, kde byly takové nízké dveře, člověk by se v nich sotva postavil. V tu chvíli někde pod námi bouchly dveře a rozštěkal se pes. Já to věděl! Kája se ale skrčil a stáhl i mě dolů, abychom nebyli ze schodiště vidět. Slyšeli jsme jenom nějaký křik a kroky a nakonec bylo ticho. Konečně jsme se odvážili vzít za kliku. Dveře trošku vrzly, ale ne tolik, aby nás prozradily, a my jsme stáli na ošlapaných prknech vsazených do ocelových nosníků. Ucítil jsem slabý vítr na tváři. „Pavlač,“ říká Kája, jako bych byl úplně blbej a nikdy neviděl pavlač. Chtěl jsem mu na to něco vtipně odvětit, ale když jsem se díval do tmavého dvorku pod námi a přes střechy všech protějších domů, úplně jsem zapomněl mluvit. Kája mezitím už vyrazil po pavlači, která vedla pod střechou okolo celého domu, ale okna a dveře, co na ni vedly, byly nepoužívané a tak se zdálo, že jsme tady úplně sami.

„Teď bacha, musíme se plazit,“ upozornil mě na poslední chvíli Kája, než se skácel na zem před dvojicí oken. Navzdory tomu, co říkal, se neplazil, ale pěkně v podřepu valil pod parapetem tak, aby ho nidko zevnitř nemohl vidět: „rychle, dělej, ať si tě nevšimnou.“ Když jsme konečně seběhli po schůdkách a zabočili za roh domu, došli jsme na konec té neuvěřitelně klikaté verandy. Někdo sem na slepý konec naskládal nejrůznější krámy, přepravky od piva, nějké tvárnice a starou záchodovou mísu. Dál se nikam nedalo.

„Kam teď?“ zeptal jsem se Karla, který se tvářil, jako kdyby zabloudil. Nenechal se ale vyvést z míry: „Nahoru,“ řekl klidně a ukázal rukou na střechu, která tady dosahovala jen asi do výšky mé hlavy. Podíval jsem se dolů na dvůr o šest nebo sedm pater níže, na zrezivělý okap na kraji střechy a podivně poslepované antény na jejím vrcholu. Původně čevené tašky byly celé porostlé mechem a zčernalé desítkami let dešťů a sazí. „Ty se bojíš,“ podíval se na mě Kája a v jeho očích bylo něco mezi soucitem a pohrdáním. Dobře to na mě hrál. „Nebojím,“ odpověděl jsem a abych dodal svým slovům váhu, začal jsem se jako první hrabat přes záchodovou mísu nahoru na tvárnice a přes okap na střechu.

Bál jsem se jako snad nikdy před tím. Stačilo, aby mně ujela ruka, projel bych se jako po skluzavce po okraji střechy a pak sletěl na dlažbu dvora. O okapu jsem si nedělal iluze. Ale to už za mnou leze Karel a přes něj přecejenom není vidět až dolů a to mě dodává odvahu. Konečně stojím u komína a vidím na město pod sebou. „V pohodě, teď už to bude dobrý,“ povídá udýchaně Karel, který dolezl hned za mnou. „Tady se spustíme dolů, přejdeme po zdi a jsme tam.“  A přesně podle svých slov se spustil na malou stříšku na druhé straně, která končila u kamenné zdi. Sem, narozdíl od tmavého dvora, ještě svítilo slunko a zeď z načervenalých kamenných bloků byla na omak příjemně vyhřátá. Přitisknutí k teplé zdi jsme po římse přešli nad několika dalšími stříškami a pak po malých točitých schůdcích vetknutých ve zdi vystoupali na podivnou plošinu.

Teprve teď jsem si uvědomil, že kromě horní hrany zdi, po které jsme přišli, a jedné střechy na druhé straně plácku už není v okolí nic vyššího. Byli jsme jakoby na vrcholu hory, která ale nebyla horou, nýbrž slepencem mnoha domů přivinutých k sobě. Celý plácek, který byl mírně nakloněný, jsme ale neviděli, protože jej vyplňovala zpustlá zahrada. Několik suchých stromů, jeden nebo dva živé a spousta suchých keřů, roští a suchá tráva vysoká tak, že by se v ní dalo docela dobře schovat. na první pohled to vypadalo, jako by tu nikdo nebyl snad sto let.

Pokud člověk nestál u samého okraje terasy, nebyl vidět odnikud – jedině z nebe. Celé město nám leželo pod nohama a nikdo netušil, co je tady nahoře, kam jenom slabě zazníval hukot stovek aut, troubení a dunění kol tramvají na ulici pod námi. Z ulice mohla být vidět nejvýš hrana zahrady, která se ale zespodu nijak nelišila od obyčejné střechy. A tady nahoře byl klid. Na stromě seděl pták a ospale pípal omámený slunkem, které už oranžovělo, jak se na své cestě blížilo k západu.

„Musíme to tady prohledat,“ vzpamatoval se jako první zase Kája a hned se prodíral houštím k protější zdi. Vydal jsem se opačným směrem. Zahrada nebyla velká, snad dvacet metrů na délku, ale tak hustě zarostlá, že by se v ní dalo docela slušně ztratit. Okraje tvořilo občas rezavé zábradlí, občas rozsypaná zídka z cihel nebo kamene. Nechodil jsem až úplně k okraji – ne, že bych se bál, ale přecejenom by mě mohl zahlédnout někdo z oken protějšího domu.

Na opačné straně jsem se potkal s Kájou, ale jenom jsme se minuli a oba pokračovali svým směrem. Tady bylo jediné místo, kde byla hranicí zahrady vyšší zeď, přes kterou nebylo vidět, a na ní nízko položená střecha. Zeď nebyla ničím zajímavá, na druhé straně ale bylo vidět přes ulici do rozlehlého areálu továrny. Tady nahoře ještě svítilo slunko, ale dole mezi strnulými jeřáby a halami bylo cítit ticho a tmu. Tovární komín naproti dosahoval do skoro stejné výšky, v jaké jsme teď byli my a kdyby na něj někdo vylezl, mohl nám přes tu hlubinu zamávat.

„Kudy sem jako chodili?“ divil se Kája, když jsme se zase potkali u schůdků, po kterých jsme sem přišli my. „Po tady té římse jak my asi ne,“ uvažoval jsem teď nahlas já. Odpověď jsme ovšem nikdy nenašli. Ze zdi naproti nevedly žádné dveře ani okno, snad ani zazděné ne, a schodiště, výtah, ani žebřík, jsme nikde jinde ani při svých příštích návštěvách toho místa neobjevili. Zahrada nás dokonale pohltila a tak jsme tam tohle říjnové odpoledne byli poprvé, ale zdaleka ne naposledy.

Další dva roky jsme čas od času zašli na náš „ostrov“, jak jsme tu zahradu pojmenovali. Člověk se tu cítil dokonale sám, i když byl uprostřed města, na jeho opuštěném a zapomenutém vrcholku – říkali jsme tomu „nad svícnem je tma“. Na spoustu otázek jsme však nikdy nenašli odpověď. Kdo zahradu postavil a kdy? Kudy se sem dostal a kudy odcházel pryč? Co je pod námi? Jak to, že je tady nahoře na střeše ve výši sedmého patra tolik kamení a hlíny, rostou tu stromy a kam odsud teče voda, když prší. Komu vlastně zahrada patří a proč se o ni nestará?

Vraceli jsme se sem vždycky, když jsme chtěli zapomenout na okolní svět. Tady to bylo naše království, do kterého nikdy nikdo nevkročil. Starým srpem jsme občas posekali trávu, na podzim jsme posbírali hrušky ze stromu a jednou v srpnu Kája vymyslel, že na ostrově přespíme. Dokonce jsme si v noci udělali oheň ze starého dřeva, protože ho stejně nikdo nemohl vidět. Bylo slyšet, jak město pod námi usíná a ráno se probouzí, ale nikdo netušil, že tady nahoře nad střechami domů jako trosečníci na pustém ostrově spíme my. Učili jsme se tu fotit starým foťákem z bazaru, na který jsem si celý rok šetřil, dělali jsme tu úkoly do školy, když bylo hezky a postavili si přístřešek z igelitu, kdyby někdy přišel déšť. Přes zimu se přes střechy lézt nedalo, ale jakmile roztál sníh, vedly naše první jarní kroky na ostrov – protože jsme byli kluci, vůbec nám nevadilo nebezpečí z výšky.

Kvůli krkolomné cestě přes střechy jsme na ostrov nemohli nic přinést, takže naše plány na stavbu klubovny a věže, na kterou bychom lezli jako na rozhlednu, zůstaly navždy jenom plány. A jak šel čas, chodili jsme na ostrov méně a méně často, až jednoho dne vyměnili stará dřevěná vrata do domu za novější kovovou bránu a lidé za sebou začali zamykat. Nakonec se nám pod jakousi záminkou přece jenom podařilo dostat dovnitř, ale vyměněné a zamčené byly tak vrzavé dveře na pavlač, kam jsme se už pak nikdy nepodívali.

Až po mnoha letech přišel internet a s ním družicové snímky, vzpomněl jsem si na náš ostrov.  Jedno z prvních míst, na které jsem se na monitoru počítače podíval, byly poslepované domy ve starém městě, na jejichž vrcholku jsme toho tolik zažili. Ale zahradu už jsem nenašel. Na místě, kam jsme tehdy poprvé vyšplhali to říjnové odpoledne se rozpínal obří luxusní byt se stříbrnou střechou.

Záznam nebyl nikdy upravován.


Diskuze ke článku

Vložení nového komentáře
*
*
*