iKlubovnae-StopaSPJFe-ShopDlouhodobá hra pro kluby


, Registrovat
Přejít na menu

​Paleontologické intermezzo

Chceš přispívat na eStopu a sám/sama psát další články?
Nejprve se zaregistruj a pak nás kontaktuj buď v zóně iKlubovna, nebo e-mailem!

23.1.2018 20:50
Autor: Jezek, Počet přečtení: 295

Je úterý 23. ledna a my si připomínáme 19. let od odchodu Jaroslava Foglara. Proto jsem si pro další elaborát vybral knihu, v níž se on sám zaobírá myšlenkou (nebo smyšlenkou?) zdeformování ideálu přátelství. I když v této knize jde především o pátrání po přírodní zajímavosti. Jak "přečůrat" dospělé.

Samozřejmě, že o jakési spolčování tady také jde. Jednak se oba hlavní hrdinové snaží seznámit se s dalšími kamarády, kteří spolu podnikají „něco“ „tam nahoře“ a jednak chtějí zažít něco dobrodružného. Což už samo o sobě je, odhalení oněch dvou neznámých. No a v neposlední řadě jde v knize o čest Rychlých šípů. Nebo snad šest?

Ne, Ontario, ústřední klub z této knížky jich měl přece taky pět. No, prvotní nápad na název tohoto článku byl takový, jaký zůstal, ale v průběhu práce na něm se mi čím dál víc vtíral jiný název: „V osidlech Ontaria“. Tenhle klub, i když se snažil na své okolí působit, jako ty slavnější Rychlé šípy, v praxi působí opačně a celá kniha se vlastně točí jen okolo vychytralosti a zvůli tohoto klubu. Okolo pokřivenosti morálky Ontaria. Autor, jakoby sám chtěl upozornit, na to, že i čisté myšlenky lze zneužít pro své cíle. Myslím, že se tomu říká - demagogie?
Jak to řekl Zdeněk Mahler „Můžete se zaklínat bohem a přitom být běs“?. Jinak řečeno, jen hlásat onu morálku nestačí. I když je to vlastně to nejjednodušší. A pro masy vesměs srozumitelné. Daleko těžší, ale o to více přínosné, je v oné morálce prakticky žít. Ale popořádku.
Řeknete sami, kdo by nechtěl, jako malý chlapec (nebo děvče), po vzoru dospělých… nebo spíš, v předstihu před dospělými odhalit co skrývá území, to zapomenuté území, za městem. Nebo spíš nad městem? Tak dobře, jsou i tací, kteří by podobným svodům odolali, ale naším štěstím je, že Vincek a Vláďa jsou v tomto případě jednoznačně „za“. 
Proto, když si Vláďa, zevlujíc z okna bytu (než rodiče rozsvítí) všimne „veřejné“ signalizace (s velkou radostí, že umí morseovku) kohosi - komusi ve vnitrobloku dvorků, rozhodne se hned druhý den o tom spravit staršího kamaráda Vincka, který si vždy a se vším ví rady a je „všemi mastmi mazaný“. Oba se pak vydají po stopách „vysílání“, a pak i bližšímu objasnění obsahu sdělení.
Vlastně se chtějí komusi „vnutit“, protože sami nemají co na práci. No a paradoxně, aby to nebylo tak jednoduché, oběma rodiče zakazují se v podstatě i jen vídat. Což je dost zásadní fakt, který způsobí další nemalé problémy. Především ze strany mladšího Vládi. Ten se totiž rozhodne chvíli konat na vlastní pěst, ale udělá jen víc škody jak užitku. Svojí naivitou i dobrosrdečností, kterou mu Vincek posléze vytkne.
Ale, jak bylo sděleno na počátku tohoto textu, doslova klíčovou roli v příběhu hraje ona vychytralost, až zákeřnost a falešná, překroucená morálka klubu Ontario. A, i když je v knize "Jestřábí perutě aneb Povídání o foglarovkách", tento klub hodnocen jako „sympatický“, sám bych se spíš ztotožnil s Foglarem, který téměř v závěru románu ústy Ontariových oponentů právě onu falešnou morálku i vypočítavost vytkne v celé nahotě a šíři.
Je to totiž vina samotného Ontaria, že dojde hned k dvojímu vloupání do jeho klubovny. Druhá věc je, že při tom prvním narušitelé jako zastírací manévr odcizí cosi, co jejich snažení vnukne nový směr a díky čemuž se s nimi seznámí Vincek s Vláďěou. Aby se posléze jejich směrem ubírali aktivity i Ontaria.

Řekl bych, že zajímavou paradoxní složkou románu je ona pospolitost. V knize vystupuje krom Ontaria i „parta Inky Solimanové“. Všimněte si, parta. Nikoli klub. Přitom, už z dětství vím, že parta je cosi podřadného než právě klub. No, vzpomeňte si na Tajemnou Řásnovku a boj klubu Stráž Řásnovky s partou Arny Bidmanna. Ano, v "Dobrodružství" se mihne zmínka i o dalších uskupeních, ale právě Ontario a parta Inky Solimanové mají nejvíce prostoru.
Postupem času a příběhu vznikne jakási skupina (základ klubu) z Vincka, Vládi, Pepína a Bartoně (jak se jmenují ti, co si vysílali), která se nakonec přidruží k Ontariu. Ontario je sice nevezme za členy, ale pro svou hlavní tendenci "své cíle" jim dá dokonce talismany přátelství. Jako odznak soudržnosti. I když žádná de-facto není. Vyjma jedné, upřímné – když spolu dohromady pořádají závod „Terasy“, který vymyslel Vincek a který všechny velmi zviditelní.
Zajímavou složkou románu jsou i trampové, kteří vede zakukleného Ontaria přebírají všeobecnou úlohu nepostradatelného zla. I když malý cikán Pedro, hraje celkem paradoxně, v dobrodružství úlohu spíš kladnou. Ba co víc, je dokonce zneužit. Nebo spíš využit Vinckem a Vláďou jako schopný „zámečník“. Ale taky má bratra, který peče se Zelenými vestami a musí před ním ukrývat své poctivě získané hodinky.
Ale zpět k trampům. Pokud pomineme jednoho, který Vincka a Vláďu, jako velký sportovec a tramp sveze kousek místo autobusu, jsou zde další - zvaní jako Zelené vesty. To podle charakteristické barvy jejich „stejnokroje“. A ti zde vystupují jako zloději, vandalové a násilníci. Mají zde dokonce tak negativní úlohu, že jsou v knize označeni jako „metla města“. Přitom proč? Aby Foglar poukázal na zkaženost nevychovaných a morálně zkažených mladých lidí co kouří?

Ta kniha má prostě hodně protikladů. Na to, že vznikla na objednávku sportovního nakladatelství...? Znalci také nejspíš vědí, kde vzal autor inspiraci pro tohle vyprávění a sám mohu potvrdit, že zkameněliny mají skutečně různě ve světě extrémně rozdílné velikosti.
Chtělo by se říct, konec dobrý, všechno dobré. Tak, jako do jisté míry ano. Jenže tady to neplatí až tak úplně doslova. Hrdinové knihy nakonec najdou vytouženou zajímavost „Jeskyni Obřích trilobitů“,  nakonec se všichni smíří (včetně špatných Zelených vest), ale je to dospělý člověk, který jim „poradí“, aby se zřekli odměny a tak dále a tak dále.

Myslím, že mimo Modrou rokli, která se jako kniha „foglarovka“ vůbec, ale vůbec nepovedla (nemluvím o komixu), je tahle knížka úplně mimo rámec všech Foglarovek. Nemá totiž přehnané tendence, jen zušlechťovat ducha. I když, v přeneseném slova smyslu ano. Jak jsem napsal v začátku – autor poukazuje…

Dobrodružství v Zemi Nikoho
Olympia, 1969

Vytvořil 23. ledna 2018 ve 20:54:27 Jezek. Upravováno 2x, naposledy 24. ledna 2018 ve 20:33:49, Jezek


Diskuze ke článku

23. ledna 2018, 22:20
Krizmen

Srdeční záležitost

Osobně považuji Dobrodružství v Zemi nikoho za jednu z nejlepších foglarovek. Sám ji řadím mezi své nejoblíbenější (možná i díky tomu, že je zasazena do prostoru, kde jsem prožil dětství). Díky Ježku za připomenutí.
Vložení nového komentáře
*
*
*