iKlubovnae-StopaSPJFe-ShopDlouhodobá hra pro kluby


, Registrovat
Přejít na menu

​O velikém návratu

Chceš přispívat na eStopu a sám/sama psát další články?
Nejprve se zaregistruj a pak nás kontaktuj buď v zóně iKlubovna, nebo e-mailem!

24.11.2018 21:15
Autor: Jezek, Počet přečtení: 74

Snad už je to jeden z charakteristických rysů Foglarových knih. Že se hlavní hrdina jaksi „přifaří“ do zaběhlé, kladné, společnosti, aby sledoval, jak ti původní odejdou na scestí. Ale jen proto, aby se pak velkolepě vrátili právě i díly tomu člověku, který mezi ně „až" přišel.

Tuhle knihu jsem nikdy nečetl! Příběh znám! Když nám rodiče „Jezerní kotlinu“ koupili, ono legendární sešitové vydání z roku 1989, od Albatrosu, byl jsem ještě chlapec a přehršle písmenek bez obrázků na velké stránce, mě prostě odradila pro další čtení. Pak román vyšel na pokračování v Kometě a to mi místo knížky stačilo…

Je to právě tato kniha, díky které známe Šafrán - vzácná léčivá bylina, která má pro mnoh v románu zásadní význam. Stejně, jako díky Rychlým šípům známe gingo. Botanická osvěta ve Foglarových knihách :)?! Pavel Zeman, jehož otec je významný boxer trpí. Rád by se věnoval sportu, ale spíš atletice. A to ne jako profesi, ale spíš okrajově. Pro radost z pohybu! Zatímco, jeho otec by si přál, ostatně, jako každý ot, aby syn šel v jeho šlépějích. 
A, tady narážíme na první hypotetickou, veskrze mravní, otázku. Je vhodné, aby se rodiče snažili takto ovlivňovat život svých dětí? Nebo by měli prostě jen rozvíjet jejich přirozený talent. Pavel sice učí své kamarády boxu, který zná od svého otce. Ale, spíš z logické přirozenosti, že jej to jeho otec naučil – že to jako syn boxera zná.
Podobně na tom je Ludva Grygar. Píše svou knihu, „Zavřenou knihu“, a namísto toho aby jej rodiče podporovali, aby svůj talent rozvíjel, snaží se, aby knihu nepsal, aby ho její tvorba neodváděla od učení. A, aby toho nebylo málo, v podstatě nejzápornější postava celé knihy, Filip Strnad má zase rodiče slušné a poctivé. Hezký paradox! Ale nepředbíhejme…

Zlom v úvodu příběhu nastává v okamžiku, kdy Pavlův otec skoná v ringu na srdeční slabost. Pro dospívajícího chlapce je to velká rána. I proto on z části uvítal, že se odstěhují do městečka Spálených mlýnů, odkud jeho maminka pochází. 
Pavel zde však nikoho nezná a jak jinak – zatímco v původním bydlišti byl i díky popularitě svého otce ctěn a obdivován, místní chlapci odmítají nově příchozího přijmout (všimněte si jisté paralely se Stínadly) a spíš mu dělají naschvály. 
Není proto divu, že se Pavel, i pro nalezení klidu a vnitřní rovnováhy ze ztráty svého (řekněme spíš dominantního) otce, vyhledává spíš samotu. Po odpolednách se toulá krajem za městem, až … až jednoho dne najde jakýsi tichý kraj, který … 

Ne, číst knížku, jako komix nestačí. Pro její pochopení. Pro její smysl. Už z prvních řádků tohoto románu je patrné, že sebelepší kresba nenahradí smyslnost slov autora, který do nich zaklel svá poselství. Ano, ona – avizovaná Jezerní kotlina, nebo přímo chata, kterou si chlapci na pláži jezera postaví, není to hlavní, co ke čtenáři promlouvá. 
Navíc, na začátku je mnohem zásadnější zápas, než je otázka, zda psané slovo nebo stačí kreslený příběh – komiksová zkratka. Autor zde například obhajuje box, jako ryze sportovní disciplínu. Disciplínu, která je obecně spíš negativně vnímaná. Zde je však prezentovaná, jako tužení těla i ducha. Sport, který mladé lidi učí nejen rány dávat, ale i dostávat. Jinak to snad v životě ani nechodí.
A, co že se Pavel spřátelí, tak, jak spřátelí, s Ludvíkem „Ludvou“ Grygarem? No, nejdřív si myslí, že je Ludva vetřelcem v jeho kotlině. Pak se dozví, že zde Ludva byl (jaké překvapení – jako místní) dřív, než se sem Pavel přistěhoval. A, když Pavel uzná Ludvovy nároky (jakoby mu kotlina patřila) rozhodne se vyklidit pole…
Jenže, s tím Ludva nejen že nesouhlasí (nedělá si majetnické nároky, jako Pavel), ale možná zde spatří taky šanci, že by mu Pavel mohl pomoci k lepší kondici.

Vzniklo tak zvláštní přátelství - spojenectví. Plachého a intelektuálně zaměřeného Ludvy a fyzicky zdatného Pavla. A, i když se jako čtenáři dozvídáme, že chce Pavel studovat techniku a chodí do houslí, přesto je zde popisován jako ten méně bystrý.
Zkrátka, jde o přátelství, díky němuž jej ostatní chlapci přece jen začnou víc respektovat. I když je to v románu spíš víc Pavlův dojem, než obecně popisovaná realita. Protože je to zase jen Ludva, kdo se s ním přátelí. Na druhou stranu, třeba se ti dva jen našli. Oba v podstatě stojící na okraji společnosti. 
Postupem doby vyvstanou z příběhu další záporné postavy, které nám sice stupňují děj, ale které nemají s hlavním rozuzlením mnoho společného. Slouží spíš jako dramatické prvky, které mají čtenáře zanechat v napětí. Autor nám nechává volný prostor, abychom hloubali nad tím, co souvisí s čím.

Myslím, že je to právě „Chata v jezerní kotlině“, která jako jedna z mála celkem výrazně upozorňuje na autorovu fascinaci kultem těla. Třeba když popisuje Pavlovu svalnatou postavu, nebo! když se věnuje popisům Ludovvy tváře, jeho očí a vlasů. Zároveň s tím, přímo se nabízí napsat ruku v ruce, vyniká i cit pro pocit z hlubokého přátelství. 
Pro mnohé spekuativní. Ale nesmíme, jako čtenáři zapomenout, že se Pavel musel vyrovnat se ztrátou svého otce a v novém bydlišti to byl právě on – Ludvík Grygar, který se k němu jako první zachoval přátelsky. A navíc mu svou mírnou a klidnou povahou nabídl jisté emocionální útočiště. O to obtížnější pak pro Pavla je, když se musí vyrovnat s Ludvovou zradou. 
To, když si Ludva „najde“ jiného kamaráda. I když, je z podivem, že se starší, zřejmě i sebevědomý Filip spokojí s náklonností chlapce, o kterého by donedávna asi ani nezavadil. Co se stalo, že se najednou tak skamarádili?! V každém případě Pavlův dopis, kde líčí, jak se „Jezerní kotlině“ po Ludvovy ´stýská´, je spíš jinotaj, který chlapec píše spíš dívce, aby jí naznačil…

Kdo tuhle knihu nezná, nebudu mu vyzrazovat rozuzlení, snad jen zmíním, že právě zde, v „Chatě“, je asi nejvíc patrné ono fogarovské moralizování před nezdravým způsobem „dospívání“ chlapců. Když čtete ony řádky, když sledujete autorovo vyprávění, pak zjistíte, že to myslel fakt vážně. S varováním, co se může stát, když ho kluci neposlechnou. 

Jaroslav Foglar: Chata v jezerní kotlině
Jan Kobes, 1939

Vytvořil 24. listopadu 2018 ve 21:20:57 Jezek. Upravováno 1x, naposledy 25. listopadu 2018 ve 12:05:03, Jezek


Diskuze ke článku

Vložení nového komentáře
*
*
*