iKlubovnae-StopaSPJFe-ShopDlouhodobá hra pro kluby


, Registrovat
Přejít na menu

Osamělá hlídka a Chlapci úplňku

16.3.2006 15:43
Autor: Winoga, Počet přečtení: 1718

Stručná historie klubu Osamělá hlídka, 1608.čtenářského klubu Mladého Hlasatele „Chlapci úplňku“ a 185.čtenářského klubu Hlasatele „Chlapci úplňku“.

Na počátku byla kniha, či lépe řečeno několik knih. Byly seřazeny v horní polici naší rodinné knihovny a předávaly se jako poklad. Zájada hlavolamu, Stínadla s bouří, Chata v Jezerní kotlině, Pod junáckou vlajkou a Boj o první místo. V páté třídě jsem je všechny přečetl. Byl to zlomový okamžik v mém životě. Otevřel se mi nový svět. Svět o němž jsem podvědomě věděl, že musí existovat, svět, který jsem hledal. Nebyl to žádný únik do říše fantasie, hrdinové těch knih prožívali dobrodružství na ulici, v klubovně i ve volné přírodě, tedy ve světě, jaký byl i kolem mne. Byl jsem uchvácen a vydal jsem se po stejné cestě.
Mé hledání bylo dlouho neúspěšné, psal se rok 1988 a já vyrůstal v Havířově. Neznal jsem nikoho, kdo by byl členemčtěnářského klubu Mladého hlasatele a nebo členem Junáka. Pravidelně jsem se chodil dívat na nástěnku havířovských tomíků (turistický oddíl mládeže KČT) u tzv. Rybího grillu. V rohu této nástěnky se krčila docela malá, ale – lilie. Jednoho dne však zmizela. Přesto jsem hledal dál. Postupně jsem od různých známých a rodinných příslušníků získal další foglarovky. Přístav volá, poklad Černého delfína, kreslené příběhy Rychlých šípů a Kroniku ztracené stopy. Ta poslední rozhodla, byl zde vlastně návod, jak si vytvořit klub a udržet jej nejméně jeden rok v činnosti. Již jsem neváhal, když jsem nenašel žádný existující klub, musím si ho sám založit.
Se získáním členů jsem něměl žádné obtíže. Stal se jím můj vlastní bratr a tři bratři z jedné katolické rodiny. Dne 27.ledna 1989 jsme měli ustavující schůzku. Dali jsme si jméno „Osamělá hlídka“ a myslím si, že to byl název zcela přiléhavý. Byli jsme sami. Přesto jsme začali žít dle Foglarových zásad. Plnili jsme 13 bobříků, bodovali jsme si schůzky, psali kroniku. Žili jsme teké Modrým životem, s jedním okénkem jsem však měl vždy potíže – dodnes je mi nepříjemné ranní koupání ve studené vodě.
V klubu jsme zažívali drobná dobrodružství – v lednu jeden z nás spadl do vody, při prozkoumávání bobří hráze. V lese jsme našli základy domu, v němž kdysi žil poustevník. Z vyřazené dřevěné stavební cívky na tlusté kabely jsme si udělali pozorovatelnu. Na jednom stromě jsme si vybudovali posed. Sledovali jsme člověka, který se v lese podivně choval, a tak dále. Na tábor jsme nějeli, neboť jsme se ještě necítili dostatečně připravení.
Opřádali jsme se iluzí, že půjdeme na národní výbor, kde oznámíme, že chceme být zaregistrováni jako čtenářský klub Mladého hlasatele a bude vše vyřízeno. Bylo to pošetilé, ale naprosto to patřilo k našim třináctinám. Ve sklepě našeho domu jsme si zařídili klubovnu. Když, nyní s odstupem let na vše pohlížím, byla to naprosto idylická doba.
Pak přišla listopadová revoluce. Něčemu jsem rozumněl, něčemu nikoliv, ale rozhodně jsem si neuvědomoval dosah událostí, které kolem probíhaly. V paměti mi zůstávají stovky letáků popsaných fixy. Jeden z nich visel i na lampě poblíž našeho domu. Na papírovém sáčku zde bylo napsáno: „Zruště monopol!“ Bylo mi celkem jedno, zda existuje monopol či nikoliv, ale jednozančeně jsem pochopil jinou zvěst – Junák byl obnoven! To tedy znamená svobodu! A když se mi dostalo do rukou první číslo Mladého Hlasatele, byl jsem jako v nebi – je to tady. Rychle jsem jej prolistoval a pečlivě si prostudoval podmínky k vzniku čtenářských klubů.
Organizace byla trochu jiná, než ve Foglarově epoše. Kluby dostávaly pořadová čísla a byly seskupeny do tzv. Stovek. Což znamenalo, že sto čtenářských klubů vytvářelo stovku a tu řídil guvernér. Kluby plnily úkoly, které dostávaly z redakce Mladého Hlasatele a svá pravidelná měsíční hlášení odesílaly guvernérovi, který je pak vyhodnocoval.
O tom, že i my vytvoříme čtenářský klub nebylo sporu. Tři bratři, o kterých jsem psal výše se k nám již nepřipojili, neboť se stali členy skautského katolického oddílu. Zakládajícími členy klubu jsem byl tedy já, můj bratr, náš bratranec Kolombo. Později jsme ještě přibrali Marcela – Straku, který však se však dlouho neudržel a v závěru činnosti klubu ještě Pavla – Zálesáka. Pro klub jsme si již nevybrali název Osamělá hlídka, neboť doba naší osamělosti skončila. V duchu doby, kdy nebylo nic nemožné, jsme si dali romantický název: Chlapci úplňku. Pak jsme odeslali přihlášku do redakce Mladého Hlasatele. Dostali jsme pořadové číslo 1608 (sic!) a byli zařazeni do 16.stovky.
Naše guvernérka sídlila v Krnově a byla to místní ředitelka Domu dětí a mládeže. Pravidelně jsme ji odesílali hlášení a ona skoro vždy odpovídala. Plnili jsme úkoly dlouhodobé hry na motivy verneova románu. Psali jsme si kroniku, vytvořili kroje a ušili vlajku. Našim patronem se stal Kolombův otec. Byla to skvělá doba. Letos jsme jeli dokonce i na tábor – sice jen na zahradu k babičce, protože jeden z nás měl nohu v sádře, ale přesto jsme zažili nejedno skvělé dobrodružství.
Na podzim roku 1990 naše guvernérka zorganizovala setkání klubů stovky v Krnově. Sjeli jsme se ze všech stran. Bylo to moc pěkné sledovat hloučky kluků a holek v různobarevných krojích. Spali jsme v místním DDM. Guvernérka připravila pěknou hru v terénu, kterou jsme (alespoň myslím) vyhráli. Na stole v jídelně jsme si udělali výstavků kronik a bylo to moc zajímavé porovnat, jak si jiné kluby vedou své kroniky a jaké zažívají příhody. Na večer druhé dne jsme si udělali i s místními skauty působivou vatru a prožili pěkný večer. Ty 3 dny v Krnově patří dosud k pěkným zážitků. Nejpěknější bylo to neskrývané nadšení.
I jinak se klubu dařilo dobře, neboť jsme byli vybráni jako nejlepší klub 16.stovky. Pak se bohužel Mladý Hlasatel dostal do problémů, jejichž kořeny a důvody jsem nikdy přesně nepochopil, ale zato jsme pocítili důsledky. Časopis Mladý Hlasatel zanikl. Redakce se sice ještě snažila klubu udržet, ale jak to pokračovalo dále již nevím.
Po zániku Mladého Hlasatele totiž začal vycházet časopis Hlasatel. Úroveň tohoto časopisu se mi líbila a těšilo mě, že v širší redakci je i Jaroslav Foglar. Hlasatel vyhlásil také program čtenářských klubů a my jsme neváhali a přestoupili pod jeho křídla. Zájem již zřejmě nebyl tak enormní, neboř jsme dostali pořadové číslo 185. Pokračovali jsme dál v činnosti klubu a svá hlášení jsme odesílali přímo na adresu redakce. Bohužel jsme nedostávali odpovědi, což bylo pro nás smutné, protože v tomto bodě úroveň kontaktu poklesla. Přece jenom, guvernérka odpověděla téměř pokaždé.
I časopis Hlasatel po několika číslech zanikl. Cítili jsme se ještě osamělejší, než jsme byli v době před revolucí. Na dopisy a hlášení nám nikdo neodpověděl. Napsali jsme ještě Jaroslavovi Foglarovi a zeptali se, jak to vypadá s Hlasatelem a jeho budoucností. Napsal nám, že časopis definitivně zanikl a že se máme snažit klub udržet tak dlouho, jak to jen půjde. Ten korespondenční lístek mám dosud uschován, jako jednu z největších cenností. Pár měsíců jsme ještě pokračovali, ale pak jsme naše aktivity sjednotili s členstvím ve skautském oddíle a klub jako takový zanikl.

Tento článek není pouze rekapitulací historie jednoho klubu. Přál bych si, aby byl základem pro další podobné články, které by připomenuly ty nadšeně vytvářené tisíce čtenářských klubů Mladého Hlasatele, které vznikly v roce 1990. Zajímá mne, jak tyto kluby vznikly, jakou činnost vytvářeli a jak zanikly.
Vytvořil 23. ledna 2011 v 18:06:57 mira. Upravováno 14x, naposledy 7. července 2011 v 03:05:07


Diskuze ke článku

Vložení nového komentáře
*
*
*