Klubovní hlasatel srpen 2011

Což takhle klubovní táboření?

Ať už jste se zúčastnili některého z táborů Bobří stopy nebo ne, určitě neváhejte uspořádat si svůj vlastní klubovní tábor.
Délka takovéto klubovní akce je zcela na vás - od víkendového táboření po týdenní i delší.
Místo pro váš tábor vybírejte tak, aby jste byli poměrně daleko od civilizace, ale ne zase tak daleko, aby cesta pro potraviny trvala půl dne. Také byste měli mít k dispozici pitnou vodu. Pro začátek si raději vyberte takové místo, kde to znáte.
Náplní klubovního tábora pak může být spousta her, třeba i náročnějších, na které není na schůzkách čas. Zábavou se pro vás ale může stát samotné vaření na ohni, spaní ve stanu či pod celtou nebo noční hlídky.
Takovýto tábor si uspořádaly loni např. Mladé stromy, tohle nám o něm napsaly: Cílem celotáborové hry bylo obsadit co největší počet domů z hrabenovské mapy. Neobsazené domy bylo možné obsadit za přidělené body z táborových her. Každý den táborníci dostávali peníze, za které si mohli koupit různě silné vojáky, kteří jim poté hlídali obsazené domy a naopak obsazené domy protivníka mohli brát. Vždy k večeru se postupovalo na mapě.

Cookova hra na červenec a srpen: Boj o ostrovy

Z papíru nebo novin vystříhejte ostrovy různých tvarů, avšak nesmějí být moc malé. Ty poté rozmístěte po podlaze a asi tři kroky od nich udělejte čáru. Každý hráč vlastní určený počet plastových víček odlišné barvy, obvykle deset. Nyní hráči střídavě hází od čáry a snaží se dopravit své víčko na některý z ostrovů. Jakmile má hráč na ostrově tři svá víčka, je jeho a už mu jej nikdo nemůže vzít. Bojuje se však ještě o ostatní ostrovy, vítězí ten, kdo jich obsadí nejvíce!

Kluby se hlásí - 350.KBS Mladé stromy

sobotu 18. června 2011 jsme se sešli u klubovny, a to Pepix, Šimon a Emil. Společně jsme se vydali na kolech do sousední Rudy nad Moravou podívat na veterány. Již dvacátý sraz byl celkem vydařený, k vidění byla řada starých českých škodovek a motorek. Také zastupoval Mercedes, Linkoln, Praga, Trabant, Walter, Tatra, Velorex, Fiat, Aero, Hillman, Ford a Porsche. Auta se postupně řadila do fronty, která byla vypouštěná jedním autem za druhým na třiceti kilometrový okruh.

iKlubovna žije

Jak jsme již v minulém čísle informovali, iKlubovna je už zcela v provozu a za poslední týdny zde přibyla pěkná řádka nových funkcí, která určitě stojí za pozornost.
Především jde o zřízení uživatelských vizitek, chcete-li profilů. Každý se tak může představit ostatním a se svou fotografií figurovat ve spoustě statistik.
Nově si také mohou uživatelé mezi sebou posílat vzkazy a brzy budou také spuštěny stránky klubů.

Jirkovy vzpomínky, 1.část

V této minirubrice vám představím Jirku, dnes již dospělého pracujícího, který se zřejmě ničím neliší od ostatních. Potkal jsem ho ale při pořádání jedné akce a od té doby se scházíme a povídáme si. Jirka měl totiž kdysi klub a právě o něm nám bude vyprávět.

Jirko, řekni mi, jak tvůj klub vznikl?
No, tehdy mi bylo myslím devět. Chodil jsem do výtvary, kde jsem se seznámil s Markem. Byl to kluk stejně starý jak já a tak jsme se skamarádili. Většinou jsme ve výtvarce sedávali vedle sebe a povídali si. Jednou jsme ale dostali úkol něco nakreslit ve dvojicích a tak jsem se podíval k Markovi domů. Nejen že jsme kreslili, ale také jsem poznal jeho tři bratry. To ale zatím nic neznamenalo. Všechno začalo až o něco později, když se ve škole rozkřiklo, že jedna parta ukryla v blízké zřícenině nějaké tajné věci. Všichni je chtěli vidět, ale nikdo by se neodvážil je tam jít hledat, bylo to moc nebezpečné. Já jsem ale sebral Marka a jeho bráchy a šli jsme tam. Pamatuju si, že jsem měl opravdu strach, ale chtěl jsem se ve třídě vytáhnout. V té zřícenině jsme nic nenašli, myslím si, že tam ani nic nebylo, ale pode mnou se tam propadla část podlahy a málem jsem za to zaplatil životem. Kluci mě zachránili. Samozřejmě se to nikdy nemohli dozvědět rodiče. Tohle nás ale hodně stmelilo, takže jsme se pak scházeli čím dál častěji a dokonce jsme prozkoumávali další podobné budovy v okolí. Také jsme měli něco jako klubovnu v místním altánku, kde jsme se vždycky domlouvali, kam příště půjdeme.