Dernet v Jezerní kotlině
aneb Co zbylo z Foglara

Který významný autor by souhlasil, aby někdo jiný „rozváděl“, či modifikoval jeho nápady? Vedle zpracování je přitom zápletka právě tím zásadním, co dělá příběh příběhem. Na druhou stranu, pokud je to činěno s citem…?

Petr „Hugo“ Šlik se letos v lednu přidal ke skupině autorů, jako jsou mimo jiné Jaroslav Velínský, nebo Josef Červinka, kteří se rozhodli jaksi pokračovat po svém ve Foglarově „díle“. I když, prvotní impuls přišel z nakladatelství, byl to Šlik, kdo nakonec souhlasil. Přitom je z nich nejmladší a dlužno dodat, že mě osobně jeho knížka překvapila i sklamala zároveň.

Vraťme se ale na začátek, tak, jako to činí pan Šlik, jinak Hugo. Foglarova Chata v Jezerní kotlině má v podstatě dvě roviny. Tou první je sportovně – zdravotní přesah, kdy se atleticky založený Pavel „ujme“ Ludvy Grygara, aby z něj udělal zdatnějšího a houževnatějšího chlapce. Naopak, Ludva posléze sejde na zcestí, když se zhlédne ve starším sousedovi Filipu Strnadovi a začne se oddávat nikotinu. Jak to celé dopadne, víme…
Druhá rovina příběhu je jejich přátelství. Seznámí se totiž dva na první pohled nesourodí chlapci. Sportovec a poněkud jednodušší Pavel a přemýšlivě založený Ludva, který píše vlastní román. Ten se nepřímo stane zásadní zápletkou pro dramatický prvek celého příběhu, kdy je pronásleduje (doslova) neznámý (a pomatený) člověk a nakonec i tajemná Tarantule.

Hugovo vyprávění začíná právě připomenutím těch předchozích – dávných, rok starých událostí. Jenže, zatímco Foglar se věnoval, jak už to tak v jeho knihách bývalo zvykem výhradně mládeži, Šlik postupně hlavní roli v příběhu předává dospělým. A co víc, děti – chlapci jsou zde oslovování téměř výhradně „kluci“, „kluku“. Ať už záměrně, nebo z jakési autorské přirozenosti. Vždyť přece není normální, „aby třináctiletý děti určovaly, kdy má odejít vláda…“

Další problém je v tom, že zatímco Jaroslav Foglar se snažil rozvést myšlenku příběhu, kterou měl napsanou na jedné straně papíru (to jsem fakt viděl), pan Šlik se zjevně snaží postupně přetvořit to všechno v jiný příběh, přidává dospělé lidi a na nich pak staví hlavní rozuzlení knihy. 
Jestli tohle mladým čtenářům stačí, jako možnost stotožnit se s chováním hlavních hrdinů a rozmýšlet, jak by se v jejich situaci třeba zachovali sami? Zatímco u Foglara byla mládež přinejmenším partnery dospělých, nyní se může jen nadšeně smiřovat s tím, co jim dospělí naservírují. Třeba výlet… Bez foglarovských her – jen za osvětou a poznáním, nebo časopis. A kde je někdejší romantika příběhu dvou chlapců v divoké přírodě Jezerní kotliny, ptám se?! Asi skončila s „úsměvným“ Foglarem.

Jako totální absurdum, přitažené za vlasy Lojzy Rezka, vnímám jeho "ukamenování" kamarády. No, kdo to kdy viděl, aby dospívající, třebaže jen děti…, házely kameny? Vlastně celou spršku?! Jako inkvizice! Možná drny...(u vody) A přitom pro naprostou hloupost. Snad jedinec. Jo, jasně, Vontové…, ale ti se, když Robert Komour podlehl zraněním, káli a na jeho počest… A to byli ti zlí Vontové!
Tady bych spíš čekal, že se prvně budou strachovat o to, co je s Ludvou - zda se netopí po skoku do nebezpečných vod. A pak by se od Lojzy jednoduše "odvrátili", že Ludvu nesmyslně vyprovokoval sám nakonec ucukl. Ne, že na něj budou ihned a agresivně útočit.

Takhle jsou to vlastně  o b y č e j n á  zlá děcka, která (dejme tomu nešťastnou náhodou – „Říkal jsem vám, že spadnete…“ – Rozmarné léto) vlastně udělají to stejné, za co si "vybíjí vztek". Jen - jim se to povede realizovat.
No, jestli tohle vyprávění má nějaký morální přesah (jak bývalo ve Foglarových úsměvných knihách zvykem), tak jedině k autorovi, aby se vážně zamyslel nad tím, co vážně píše. Když děti čtou jeho knihy. Takhle začínám mít z jeho dalších počinů strach, aby děti nezačaly nakonec v reálu kamenovat nás dospělé, když to ZDE prošlo jiným… a z Foglarova světa.
Vedle této epizodky mi jako zvrácenost připadá i Hugova KRAPOZA, jak si přejmenoval(!) Foglarovu legendární KáPéZeku. Snad, aby byl za každou cenu originální? Nebo kvůli autorským právům? 

V komentářích na tuto knihu jsem často četl poznámky o reakcích „skalních foglarovců“. Jakoby lidé, kteří mají rádi knihy Jaroslava Foglara byli tímto do jisté míry ostatními cejchováni, že jejich názory budou automaticky brány jako přinejmenším zkreslené.
Ono je to jako s Haškovým Švejkem. Třebaže tehdy nedokončené dílo dopsal už někdo jiný - tuším, že Karel Vaněk. No, dokončení to nebylo nijak valné. A když pak v okamžiku, kdy Josefa Ladu, dvorního ilustrátora Švejka v jednom vydání vystřídal – jen vystřídal(!) Petr Urban, vnímal jsem to doslova jako svatokrádež.

Jaroslav Foglar byl mimořádným literátem, jehož kvalitu můžeme v konečném důsledku poměřovat jen a pouze oblibou jeho knih mezi čtenáři, kterým byly orčeny. Nakolik je jeho spisovatelství zpochybňováno, na kolik jsou jeho morální principy zlehčovány… na kolik je jeho role v dětské literatuře (zvlášť mezi dospělými – dospělými) vnímána skrze prsty.
Asi nejvíc se Foglarova mimořádnost ukazuje třeba na příkladu knih Vojtěcha Matochy, nebo právě nově vydaného Huga. Zatímco Vojta Matocha přišel s něčím novým, co místy může někomu připomínat svou ponurostí Stínadla… (jen drobným odrazem).
Potom – teď Hugo zkusil navázat na jednu z významných Foglarových knih. 
Jeho výsledek je možná mezi „nezúčastněnými“ lidmi, kteří Foglarovy knihy četli v dětství a dnes je berou shovívavě vnímán vlastně bez větších námitek, ale možná by však měli i oni zapřemýšlet, na kolik je dílo pana Šlika srovnatelné…, na kolik OBSTOJÍ v porovnání k Foglarovi. Na kolik vystihl ráz jakým Foglar psal i myšlenky, které do svých knih vkládal – pokud bylo opravdu cílem vážně navázat na jeho literární dílo.

Ne, jen jeho náměty, nebo zaštítění se jeho jménem nestačí k tomu, aby knihy mohly být alespoň trošku označovány, jako „Ze světa Jaroslava Foglara.“

Zkáza Jezerní kotliny
Petr „Hugo“ Šlik
Albatros, 2022