Záhada hlavolamu – Velké Ulčovky

Ježek v kleci, Stínadla, Jan Tleskač, Rychlé šípy, Vontové... To jsou názvy a jména, které asi každý, aspoň z doslechu zná, pokud už o nich přímo nečetl sám. Stvořeny byly v knize Záhada hlavolamu, která byla poprvé vydána před již skoro osmdesáti lety. Později se dočkala i dalších dvou pokračování, knih Stínadla se bouří a Tajemství Velkého Vonta, které dále rozvíjejí dění ve Stínadlech, vontskou historii i zásahy Rychlých šípů do těchto událostí. Jako mnohé předem mnou i po mně mě knížka naučila vidět krásu uliček starých měst ozářených plynovými lampami, vzbudila ve mě touhu hledat skryté příběhy a pak, poté, co jsem některé z nich nalezla, je i chránit, předávat dál a přispívat k nim svým dílem.

Stínadla a vůni jejich tajemství můžete nalézt kdedoli, klidně i na místě, přes které jste dřív už stokrát prošli. Stačí se jen správně dívat. V mnohých českých a moravských městěch se čas od času na zdech objeví kresby ježka v kleci a podivné nápisy, někdy se dokonce podvečerním tichem rozezní ozvěna bezeslové písně Vontů, strážců Stínadel. Mnohá tajemství a střípky dávno zapadlých příběhů se dodnes skrývají za oprýskanými zdmi domů, v opuštěných zahradách nebo v podzemních chodbách pod městy. Tiše a v prachu trpělivě čekají až věčnou tmu prořízne pár blikajících baterek a šepot odvážných pátračů se žlutými špendlíky v bundách...

Jako svůj příspěvek do hry Velké Ulčovky jsem vybrala kapitolu, v níž Rychlé šípy objevily ve Stínadlech bývalý kostel sv. Jakuba a pouštějí se do jeho průzkumu:

Hluboký stín pohltil Rychlé šípy, když došly k opuštěnému kostelu. Stál stranou všeho živého ruchu a proti tmavému nebi čněla jeho vysoká věž jako ohromný černý vykřičník.
„Tak bychom tady byli,“ zašeptal Jarka. „Ale jak dovnitř?“ Těžká dubová vrata totiž uzavíral ohromný visací zámek.
„Obejděme kostel dvěma směry.“ navrhl Mirek. „Sejdeme se zase zde u vrat. Snad najdeme nějakou vhodnou cestu dovnitř!“ Vydal se pak s Rychlonožkou nalevo, zatímco Jindra a Jarka šli směrem opačným.
Kostel měl skoro kulatou základnu, s mnohými výběžky a několika schodišti. Dveře i dvířka byly zavřeny všude, ale když se hoši opět sešli u hlavních vrat, podávali Jarka s Jindrou zprávu: „Půjde to! Když nás někoho ale vysadíte! Oknem! Není tam mříž ani sklo.“
Všichni se hned vydali na onu stranu. Bylo to proti jakési zahradní zdi. V okolí nebylo lidské duše. Ale okno bylo příliš vysoko!
Mirek si stoupl až ke zdi, Jarka a Jindra nastavili dlaně, Rych-lonožka jim stoupl do nich, a tak se dostal až na Mirkova ramena.
Když pak natáhl ruce do výšky, dotkl se široké římsy a po delší námaze se vysoukal na ni, zatímco mu dole hoši vztyčenýma rukama ještě podporovali chodidla. Mohl to dokázat jen takový chlapík, jací byli u Rychlých šípů: pružný, ohebný a silný!
„Sláva, jsem tady!“ volal dolů trochu nebezpečně nahlas. Chvíli tápal rukou ve tmě prázdného okenního otvoru, až nahmatal zbytek vylomené mříže. Za ten přivázal své švihadlo, odmotané z pasu.
Dole zatím Jarka pomohl vysadit Jindru na Mirkova ramena a pak se na ně dostal i sám, když se Jindra už potýkal s římsou. Teď šlo již vše snadněji, když Rychlonožka spustil dolů své nouzové lano. A když navázali i Jindrovo a Jarkovo, Mirek se pomocí těchto provazů dostal na římsu sám.
Vrhli slabý proud světla do okna. Uvnitř věže byla pod oknem dřevěná podlaha, a když se tam oknem všichni hoši dostali a rozsvítili baterky, shledali, že stojí na jakémsi ochozu nad prostorami opuštěného chrámu. Starý zatuchlý vzduch, podobný sklepnímu, je ovanul.
Napravo ochoz končil v prázdnu, a tak hoši kráčeli doleva od okna, po vrzajících prknech. Ať se namáhali sebevíce, nebylo možné jít zcela tiše. Potom ochoz také zde končil, ale byla tu zeď s dveřmi.
Chvíli stáli bezradně před nimi, potom však Mirek odvážně stiskl jejich kliku. S naříkavým skřípnutím se otevřely. Skřípot letěl tmavými prostorami.
„Proboha – pryč – rychle pryč – “ vykřikl vyplašeně Rychlonožka.
Vzápětí po otevření dveří cosi proti nim ze tmy vyrazilo.
Polekali se všichni; ale byl to jen netopýr. V tom tichu a v té ce-lé nebezpečné situaci nebylo však divu, že hoši neměli patřičný klid a že se dali vyděsit věcí, která by je jindy nedovedla vzrušit.
Za dveřmi objevili dřevěné schody. Byly úzké a točité. Otáčely se spirálovitě kolem neviditelné osy, kterou tvořila prohlubeň, tmavá prázdnota.
„Půjdeme nahoru,“ kývl Mirek a vykročil první. Schody se roznaříkaly.
I ve svitu baterek byl na nich vidět nános prachu. Tady člověk nešel již řadu let! Hoši v něm zanechávali stopy jako v mokrém písku.
„To jsou schody jako do nebe!“ utrousil poznámku Rychlonožka, ale nikomu nebylo do smíchu. Srdce hochům bušila rozčilením.
Občas jim ulpěla na tvářích silná stará pavučina, prosycená sazemi a prachem. A schodů bylo hodně! Točily se výš a výše, chráněny od tmavé hlubiny chatrným zábradlím.
„Raději se vzbouřit, než sem jít s kyblíkem uhlí,“ prohlásil zase Rychlonožka.
„Jan Tleskač tady chodil každý den!“ odpověděl mu Mirek. „A k tomu dvakrát. Ráno a večer!“
„Cože? Ty myslíš, že – – – “
„Ano! Vím to určitě! Jdeme na zvonici, ze které se takovým nevysvětlitelným způsobem zřítil!“
Hochy po těch slovech až zamrazilo. Vědomí, že kráčejí místy, kudy procházel ten, jehož smrt zastírala rouška tajemství, a kudy stoupal ještě několik minut před svým koncem, dosud zdravý a silný, jimi otřáslo.
Mlčky došli až na konec schodů, trochu udýchaní tím dlouhým výstupem. Zastavili se na malé dřevěné plošině, jakémsi lešení, obehnaném po celém obvodu zábradlím. Za ním byla tma. Mirek opa-trně přistoupil až k zábradlí a vyzval hochy: „Posviťte dolů!“
Proud světla ze čtyř silných baterek projel tmou a dopadl matně až dolů, dolů, do úžasné hloubky. „Ano, tady to bylo!“ řekl Mirek určitě. „Podívejte se, tady ho máte – – !“ Ukázal potom před sebe.
„Je tu všechno tak, jak nám to starý kostelník vyprávěl!“ Nad Mirkovou hlavou visel silný zpuchřelý provaz, zvon byl již dávno snesen z věže.
Ano – nebylo pochyb, zde bylo to místo, kde podivný chlapec Jan Tleskač trávil poslední okamžiky svého krátkého života, než jeho tělo a prolétlo tou úděsnou prohlubní. Rychlé šípy uchvátilo pohnutí.
Oči všech čtyř chlapců byly jako přitahovány k ohmatanému konci provazu, jehož se držely Tleskačovy ruce, dříve než sklouzly...

Text z knihy Záhada Hlavolamu (autor Jaroslav Foglar) (c) SNJF.cz