...Ale Mirek sám nebyl dobrý chlapec. Jeho povaha měla mnoho kazů a malá přísnost maminky je ještě rozmnožovala. Ve snaze zalíbit se ostatním, vyváděl Mirek neuvěřitelné kousky. Slabému Hortynovi, jemuž se ve škole každý smál, vyhodil ze třetího patra školy oknem aktovku s učením na ulici. K učitelům se choval výbojně. Jeho odpovědi, odvážné a smělé, rozechvívaly ostatní hochy ve třídě. Mirek nechtěl učitele urazit, ale chtěl, aby se mu třída obdivovala. Nepromeškal žádnou příležitost, aby se něčím před ostatními nevytáhl...
...Až když Ondrova zvědavost začala rychle ustupovat vzteku nad Mirkovým mlčením, pronesl zvolna:
„Snad se mně budete smát! Snad nebudete věřit, že se to povede! Ale dokázal jsem již jiné věci! A ten stan opatřím! Máme u nás ve škole skauta, víte, nějak se musím dostat do jeho oddílu, přihlásím se tam třeba jako nováček, to už se nějak udělá!"
„No a to jako myslíš, že ti tam dají stan k narozeninám, nebo jak si to vlastně představuješ?" netrpělivě se posmíval Ondra.
Mirek se nedal vyrušit z klidu. „To vím, že ne," odsekl. „Ale jednoho krásného dne se stan nějakým záhadným způsobem ztratí, rozuměj!" Usmál se významně a jeho příjemná tvář dostala na chvíli nehezký výraz. „Ztratí se tak, že nikdo nebude vědět jak! Buď prostě zmizí z klubovny, nebo nebude odevzdán po nějakém výletu, myslím si totiž, že skauti musí po každém výletu půjčené stany vracet do klubovny, zkrátka musí se to nějak zamíchat, aby nikdo nevěděl, kdo ten stan naposledy měl a kdy se vlastně ztratil. No, a pak za několik dnů ohlásím, že nemám na skautování čas, nebo že mně to doma zakázali a vystoupím. A stan bude tady!"...
...Mirek stiskl kliku a vstoupil do prostorné místnosti. Kolem velikého stolu uprostřed sedělo asi osm hochů, kteří se teď pátravě na Mirka zadívali.
Vyhledal očima jednoho z nich, který se mu zdál poněkud starší než ostatní a seděl v čele stolu.
„Chtěl bych se stát skautem," pronesl pevně Mirek, „a nevím, jak do toho!"
Tváří staršího chlapce, k němuž Mirek mluvil, přelétl úsměv.
„Tady je jen jedna pomoc," řekl. „Přihlásit se do junáckého oddílu. Těžší už je vydržet v něm zkušební dobu a stát se opravdu dobrým členem a dobrým kamarádem všem ostatním."...
...A pak začal Simba zpívat a hoši jeden po druhém se k němu přidávali, až se klubovnou ozýval jeden jediný hlas, silný a pěkný. Hoši zpívali dobře a uměli hodně písniček. Některé Mirek znal, a protože už byla skoro tma, nestyděl se a občas se přidal. A mezi těmi hlasy slyšel i hlas Jiřího, naléhavý, a přece příjemný. Ano, zpívá to Jiří. Mirek to pozná! Najednou Mirka napadlo srovnat Jiřího s Ondrou. To jsou dva úplně jiní lidé!
Byla to jeho první vzpomínka na partu tady v klubovně. Také myšlenka na zápas s Čertováky mu šlehla hlavou. Už se mu ale nezdál tak úžasný, jako včera. Snad je to jen tím, že je tady mezi tolika jinými hochy! Tady je vlastně ještě mnohem víc možností vyniknout, uplatnit se, než tam v partě nebo s ní. Tady může vyniknout v deseti, ve stu věcí! A Jiří je tady! A Venda, rádce družiny, který sleduje jeho zdolávání zkušební lhůty. A Tapin! Mirek ještě neviděl žádného dospělého člověka, který by pro hochy pracoval tak, jako Tapin! Má zájem o každé slovo, o každý počin každého z nich, nepřehlíží nikoho, ani toho nejmladšího. A chlapci tak vlídně Mirka mezi sebe přijali, nikdo nad ním neohrnoval nos, že je vetřelec! Vždyť Mirek získal skoro čtyřicet nových kamarádů! Ale ty partyky se známkami, ani s čímkoliv jiným nebudou, to už si Mirek řekl!...
O knize se více dočtete na stránkách
Foglarweb. Z tohoto webu jsou použité také zde uvedené obálky knihy.
Pedro napsal: „Příběhem Mirka Trojana, hrdiny knihy Pod junáckou vlajkou, je čtenáři umožněno nahlédnout do úspěšné foglarovské laboratoře plné roztodivných zkumavek. Bublá v nich, jak po chvíli čtenář rozpozná, pestře barevný roztok z něhož důslednou péčí vzniká zázračný nápoj jménem Přátelství.
Vyhledávání
