Větrník

Výstava sice není nijak vznešená, ale to odpovídá do značné míry prostorám, ve kterých byl instalována. Rozbitá okna, bez elektřiny, bez osvětlení. Ale snad i proto, že se město Třebíč pyšní židovským ghettem, a mnoha jinými památkami zapsanými do světového dědictví UNESCO, rozhodli se mladí takto ukázat na problém unikátního větrného mlýna, který je sice zanesen v mapách jako Větrný mlýn, ale jeho stav rozhodně není reprezentativní.

Několikapodlažní budova mlýna, zvaného Větrník, se nachází blízko železniční trati, na tzv. Kanciborku nedaleko centra.
Ke stavbě došlo v roce 1836 po dlouhých průtazích. Původně měl být dřevěný, ale nakonec byl postaven z kamene a cihelného zdiva. Věž o průměru 8 m měla podobu komolého kužele zakončeného špičatou šindelovou střechou. Světlo padalo do strojovny v každém patře třemi, v nejvyšším pak čtyřmi okny. Mlýn tehdy nesloužil ke mletí obilí, nýbrž tzv. třísla pro koželuhy. Mlýn drtil kůru až do druhé poloviny minulého století, kdy jej nahradil parní stroj.
Dnešní podoba sice není původní, ale i tak dostal větrník vzhled, jak jej znali naši předkové po větší část 19. století a jak ho zná století naše.
Mlýn není bohužel interiérově přístupný.
Tolik stránky města Třebíče.

My jsme se do mlýna vypravily krátce po jedné hodině a narazili jsme na zavřená vrata. No, zmrzat venku se nám nechtělo (tedy alespoň nečině) a tak jsme se rozhodli ověřit si jméno člověka (na náměstí jsme potkali Vítka, který nám tohle sladké tajemství řekl), který by nás do mlýna pustil. Jméno se nám ale nějak vykouřilo z hlavy, takže jsme byli rádi, když se kolem mlýna mihnul jeden mládenec, který nám ochotně expozici otevřel. Jak už jsem výše napsal, ve mlýně nebylo světlo, takže buď si návštěvník svítil baterkou, nebo musel využít světla denního, které ovšem za mnoho nestálo.

Čekalo nás několik panelů se stručným průřezem jak díla Jaroslava Foglara – Jestřába, tak i samotného SPJF. Bylo zde prezentováno mimo jiné klasickými sběratelskými kartičkami Ulčovkami, tak i Zpravodajem SPJF Bobří stopou. Mezi tím nám vpadli do zad Detektiv se Zdendou a jejich kamarádem, kteří byli nad míru překvapeni, že jsme tam. Díky nim jsem se ještě podíval do dalších, jinak nepřístupných pater Větrníku a opatrně jsem sešel opět dolů. Pořád mi totiž zněli dvě věty, které jsem slyšel z úst hlídače: „Nikdo neví co ten mlýn udělá, když se chodí nahoře“ a taky; „nestoupejte si dva do jednoho místa!“

Po návratu dolů mi vrazili do ruky tužku, abych se zvěčnil v pamětní knize a už jsem byl vláčen na vlak zpátky do Brna. Ať žije Třebíč a ať se podaří ten nádherný mlýn brzy ozdravit.

Že by Tleskačovy schody?

Ježek, foto autor
Zdroj citace www.trebic.cz