Sluneční zátoka 2020
Ježkovýma očima aneb
Cesta tam i zpět - tentokrát pro otrlé!

Ale, aby těch překážek opravdu nebylo málo, doprava do Vilémovic dostála radikální změny. Buď jste na cestě mohli čekat hodinu a půl ve Světlé nad Sázavou, nebo v Havlíčkově Brodě. Sám jsem si vybral tu druhou variantu s tím, že v HavlBrodě je víc možností :D

Na cestu jsem si vzal pláštěnku, kterou jsem následně bohatě využil! Klobouk, který se mi nakonec celkem promočil a namísto lehkých tenisek do slunečného počasí, raději pevné boty! 

Víc možností ve větším městě asi je, ale jak pršelo, docela se nedalo ani nikde chodit. Taky foukal drobný (protivný) vítr a navíc bylo centrum města obehnáno zátarasem kvůli rekonstrukci. Pohár mé trpělivosti přetekl! I vrátil jsem se potupně na nádraží, abych alespoň trošku oschl.

První co mě na začátku další cesty dostalo, byl vlak. Oproti letitému, zažitému, obstarožnímu motoráčku na mě čekala moderní mašina. A, aby těch změn opravdu nebylo málo, ve Vilémovicích i nové nádraží. 
Takže, jak se vždy vystupovalo „do propasti“, na písečnou cestu (jako za Foglara), dnes příchozí pohodlně vykročí na betonový peron, kterému chybí už jen ona budova. A stále pršelo…
Překonat úsek cesty od vlaku k louce nebývá nikdy úplně jednoduché. Proto se sluší zmínit i slova hlavního organizátora, že to příchozím zabere cca 20minut. Tentokrát to ale fakt stálo za to! Měla mě varovat Sázava, přes „stoleté“ sucho, tak říkajíc „vylitá z břehů“. 
Takhle mi až pod mostem „došlo“, že tam, kdy člověk normálně, za sucha, našlapuje opatrně, aby si neomočil botky, byla nyní regulérní řeka, která se dala obejít jen po svahu ze kterého byla pro změnu rozblácená skluzavka.
 
Na místě…

Protože pršelo, bylo setkání (burza a tím i následně celý program) přesunuto pod budovy, kde byli návštěvníci (a především sběratelské ceniny) chráněni před deštěm. Jen tlačící se dav lidí, diskutujících o všem a vlastně o ničem dával nezúčastněným vědět, že se zde děje cosi mimořádného.
Sám jsem prohodil pár slov jen s lidmi, kteří si za mnou našli cestu. To, když jsem se raději držel opodál v dešti, kde mi to takříkajíc vyhovovalo asi nejvíc. Myslím, že mohlo být kolem poledne, když se déšť poněkud utišil. Toho využilo pár lidí, kteří se vydali krátce k pomníku, případně si prohlédnout impro-postavený tábor. Tedy, pokud překonali bahenní skluzavku k lesu (v tuto chvíli lužnímu) i rybníčky tvořící se na posečené louce.
Program Setkání ve Sluneční zátoce? Snad byl… Tedy, on byl, jak mi následně v rozhovoru v pondělí sdělil Sharp: „všechno ovšem narušil ten déšť“. Skalní si asi všimli vystoupení Jana Pavláska – Songa. 97letého junáka, který se účastnil letos jubilujícího „Tábora Svobody“ – tábora Pražské Dvojky, který se konal do jisté míry jako oslava osvobození od nacizmu v roce 1945.
Ze známějších lidí jsem zahlédl Zdeňka Vašíčka - Ďáblíka, foglarovského ilustrátora Milana Tesleviče a jednoho z předních sběratelů - Luboše Trkovského, který zde měl stánek společně s Janem Machálkem. Zahlédl jsem i Ivana Zachariáše - Perda, dalšího legendárního člena Pražské Dvojky.
Bohužel, až na upozornění organizátorů, že se něco děje, nebylo téměř nic slyšet a ukončení oficiální části signalizoval až moment, kdy se dav přesunul na trávu ke společnému fotu před ubikacemi. To už fakt moc nepršelo.
Dlužno podotknout, že dost lidí odešlo ještě před títmo signálem – buď jen do sucha, nebo rovnou domů. Například můj letitý známý Honza „z Tišnova“ se vydal na cestu zpět vlastně do hodiny od svého příjezdu. Inu – taky volba. Taky už jsem to jednou tak udělal. Jenže, pak se vyjasnilo…

Na cestě – zpět…

Letos jsem proto vytrval až do konce, kdy mě pár známých lákalo do Ledče do kavárny. Raději jsem odmítl. Za drobného mrholení, nebo spíš opět počínajícího deště, jsem se občerstvil u louky u pomníku a pak se sám vydal na cestu zpět – na vlak. Na Stvořidla.
Na cestu, která fakt stála za to!!! Se vším všudy. Včetně tří pruhů turistického značení, které z nás sice dělají velmoc, ale občas mizí neznámo kde, nebo uhýbají bez varování.
Na to, že absolvuji cestu zpět, k mostu k zastávce, jsem se připravil. Na to, že cesta záhy zmizí pod polomem a následnou těžbou dřeva, a že její pokračování vytuším spíš podle zbytku dřevěného hrazení, jsem se už připravit nemohl.
Odměnou za zdolání této opičí dráhy mi byly úchvatné výhledy na Sázavu, daleko do kraje a vědomí, že jsem to dal. Jako bonus; promočené boty i kraťasy (nohavice) z pochodu vysokou trávou tudy, kudy jsem tušil cestu, a pár oděrek. A to byl jen začátek…!

Cestu přes Zlatonosný potok i autokempem Stvořidla jsem prošel volně s myšlenkami na Jaroslava Foglara. Jeho hru Alvarez, povídku „Koupání na Rejžáku“ i vzpomínkami na vyprávění z knihy Devadesátka pokračuje. Pána, co se mě zdvořile zeptal, zda nemám na dvě piva, jsem zdvořile odmítl a šel jsem dál – k Rodrigově skále. Před ní jsem narazil na dvě převlékající se vodačky. 
Gentlemansky-cudně, jsem se zdržel opodál a až se oblékly, vydal jsem se kouknout se ke skále. Houkající vlak mne nechával klidným – věděl jsem, že mám dost času. Jen jsem si pomyslel, že tu je sakra „provoz“. U Rodrigovy skály jsem pohledem na hodiny 13:53 zjistil, že vlak ze Stvořidel 13:47 už asi nestihnu. Co teď?
Naštěstí – teď už naštěstí – ze Světlé mi jel vlak domů až za cca dvě hodiny v 15:44. Pod dvě hodiny ujít 8 km – jde. A tak jsem se vydal po červené dál – do Světlé nad Sázavou na vlak. Bez mapy, jen podle řeky a po červené. Tempem odhadem tak svižným, abych to stihl. Než mě zastavila další překážka. Tentokrát, pro změnu, další těžba. Červenou jednoduše opět zakáceli a tak nezbývalo než opět přelézat :)

Zkrátím to. Z téměř deseti kilometrů, jichž bylo skoro pět místy těžko prostupným terénem. Za vytrvalého deště (místy možná jen mrholení) jsem to dal pod dvě hodiny, ale nadoraz. Přestože mapy.cz to „plánují“ skoro na tři. No, po silnici jsem do toho fakt šlapal, až mě nohy bolely. Na nádraží do Světlé jsem naštěstí dorazil minutu před odjezdem vlaku!
Co na tom, že mi ve Žďáru průvodčí zahlásila: "abych se nelekl", že „až do Tišnova se rychlík změní na osobák, který vynechal (protože měli bezpečnostní incident) a cesta se nám krapet protáhne“. Byl jsem relativně v teple, suchu a na cestě domů. Zkrátím to – dorazil jsem. A zpoždění vlaku bylo "jen" 22 minut.
 

V Havlíčkově Brodě

Vilémovice - nové nádraží.

První setkání s místním kůrovcem - a bude hůř!

Doprava řeka, doleva - skluzavka. Šlo to projít - no, prý to prošel i chlápek s dvěmi berlemi.

Tábor - pomník...

Stačilo uhnout pohledem jen kousek doleva a ja tu moderna

Je to tak - připravte se na nejhorší...

Torzo pozůstalých... tihle vydrželi.

A torzo fotografů - ano, je tam i kamera(man) České televize.

Skluzavka k lesíku. Myslím, že i proto nebylo společné foto u pomníku :(

Tak tenhle pohled má hned několik významů. Normálně by přes ty větve nebylo vidět, protože by byly obsypané jehličím a mokré od deště. A pak - na dlouho to bude asi naposled, co louku vidíme přes větve. :( Jestli ji vůbec uvidíme s větvemi. Možná to čeká až na "naše" dospělé děti.

Paseka za ubikacemi - a čas budoucí?

Náročná byla cesta na Stvořidla - a bude hůř. Ale my nezoufáme!

I když nám červená mizí za pokácenými stromy.Jakože nekecám - ta značka je fakt uprostřed na tom stromě úplně vlevo.

No, a tohle je ta lepší část cesty. Sice byly ještě podmáčené louky, ale už žádné stromy přes cestu, ani bahenní skluzavky.
Šel jsem do cíle.
 

Setkání ve Sluneční zátoce – 75let Tábora Svobody
Sluneční zátoka u Vilémovic (okr. Havlíčkův Brod)
20. června 2020