Klubovní hlasatel červen 2010
Vyberte atribut, podle kterého se bude vyhledávat:
ID Kategorie Titulek Úvod Text Tags Obrázek 1 Obrázek 2 Autor Datum vložení Datum publikování Zveřejnit Soukromý článek? Počet zobrazení1.7.2010 10:09
Jestli máte svůj klub už nějaký ten pátek, nejspíš se vám už také stalo, že jste zažili nepříjemný spor, třeba i jen kvůli maličkosti. Rozdílným názorům se nevyhnete ani v klubu, lépe než ostatní je však můžete umět urovnat a řešit.
Na tu chvíli jsem se těšil vlastně celý den, od okamžiku, kdy jsme ráno s klubem překročili hranici města jsem si představoval, jak se vyhoupnu na hranu srázu, ukážu na krajinu pod kopcem a kluci zůstanou němí úžasem nad mým objevem. Budou mě obdivovat a já budu hrdý na svoji Zelenou zemi. A teď měla ta chvíle nadejít!
Vyhoupnul jsem se na hranu srázu, ukázal jsem na krajinu pod kopcem a čekal na úžas ve tvářích kamarádů. Ale ti jakoby neznali roli, kterou jsem jim ve svém snu přisoudil, neochotně se podívali dolů a na pár okamžiků zavládlo nepříjemné ticho. „No a?“ ozval se jako první Klíště, „Stejnej les, jakým nás táhneš už od rána.“
Nejprve jsem si pomyslel, že si dělá legraci, ale když se ani ostatním nechtělo seběhnout zarostlou strání do území plného křovin, roklí, remízků a skalek - tak, jak jsem si představoval - popadlo mě zoufalství. „Když my už jsme docela unavení, bylo to dost dlouhý a navíc večer dávají na primě Medicopter,“ zasadil mně další ránu Ondra.
Krev se mi nahrnula do hlavy: „vždyť právě proto vás sem táhnu, kvůli tomuhle jsem sem dneska šli!“ postupně jsem zesiloval hlas, až jsem křičel. Kluci byli klidnější než já, ale trošku rozpačití: „Jsme tři a ty nám nemáš co poroučet,“ pokračoval Klíště a mně se pomalu začal hroutit můj ranní sen.
Podíval jsem se na Bizona - byl nejmladší a zatím jen stál v pozadí a mlčel. „Bizone, pojď se mnou aspoň ty, ty přece chápeš, proč jsem vás sem dneska vedl,“ probudila se ve mně nová naděje, ale rychle zase pohasla: „Hele, Gringo, Klíště má pravdu, odhlasovali jsme si, že jdeme domů, jestli nechceš, můžeš si tu klidně zůstat, my tě na nic nepotřebujem.“
Teď už jsem se rozkřikl plný hněvu: „Já jsem vedoucí, já tady určuju, kam se půjde a dnešní výprava vede sem!“ Kluci se ke mně obrátili zády a předstírali, že jsem pro ně přestal existovat. Zdánlivě bezstarostně se začali bavit a pomalu se vydali na cestu zpátky do města. Nechal jsem batoh na okraji srázu a rozběhl se za nimi. V rozčilení jsem chytil Klíštěte za ruku a táhl ho zpátky: „teď nesmíte odejít, teď ne“, křičel jsem jako zbavený rozumu.
Klíště se snažil uvolnit z mého sevření, trhl rukou, otočil se ke mně a když pochopil, že jej hned nepustím, druhou rukou se snažil osvobodit z mého sevření. Začali jsme se přetahovat a když se mu konečně podařilo uvolnit, smýkl se mnou na stranu a já mu zničehonic vrazil silný políček do tváře.
Všichni jsme se lekli. Znovu zavládlo ticho, ale tentokrát je už nikdo nepřerušil. Kluci odešli domů, nejspíš se šli dívat na televizi. Zůstal jsem sám, vyděšený tím, co jsem provedl svému kamarádovi, na kraji srázu, pod kterým se ukrývala má Zelená země. Mlčela a stejně jako předtím mě pozorovala svými křovinatými úbočími. Zelená země, která měla být překvapením pro mé kamarády, pro mě najednou ztratila veškeré kouzlo. Zůstal jsem sám.
Po chvíli jsem tiše sebral batoh a sešplhal po svahu dolů. Jako by tady byl někdo, kdo mě pochopí, kdo mě odpustí, poradí a napraví to, co jsem já zavinil.
Sedl jsem si na velký bílý a ohlazený balvan a píšu si deník. Chtěl bych se teď klukům omluvit, ale ti už jsou dávno pryč a já nevím, jak na to.
Následky takového sporu jsou tím horší, čím víc se necháte unést emocemi. Jak potom takovou situaci řešit?
Nejlepším řešením sporu je, když spor vůbec nevznikne. Dohodněte se v klubu na tom, zda program sestavuje vedoucí nebo se bude určovat hlasováním a co se stane, když bude stejný počet hlasů na obou stranách (los, rozhodující hlas vedoucího, nejstaršího přítomného klubaře,...).
Vznikne-li spor mezi dvěma členy klubu, může jej rozsoudit vedoucí. Často ale bývá nejlepším řešením méně spravedlivý, ale rychlý kámen-nůžky-papír (neboli telefunken), který dává určitou šanci oběma stranám!
Najděte odvahu se omluvit i v případě, kdy si nejste jistí!
Pro usmíření je vhodné předem stanovit „posvátné“ klubovní místo. Rychlé šípy měly Šmejkalovu ohradu, náš klub zase Most přátelství, na kterém se uzavíraly spory provždy.
Zkuste se zamyslet nad příběhem ze Zelené země.Byl v právu Gringo nebo zbytek klubu? A musí mít vždycky někdo pravdu? Zkuste přemýšlet o tom, kdo udělal jakou chybu a můžete nám napsat, na co jste přišli.
Vyhoupnul jsem se na hranu srázu, ukázal jsem na krajinu pod kopcem a čekal na úžas ve tvářích kamarádů. Ale ti jakoby neznali roli, kterou jsem jim ve svém snu přisoudil, neochotně se podívali dolů a na pár okamžiků zavládlo nepříjemné ticho. „No a?“ ozval se jako první Klíště, „Stejnej les, jakým nás táhneš už od rána.“
Nejprve jsem si pomyslel, že si dělá legraci, ale když se ani ostatním nechtělo seběhnout zarostlou strání do území plného křovin, roklí, remízků a skalek - tak, jak jsem si představoval - popadlo mě zoufalství. „Když my už jsme docela unavení, bylo to dost dlouhý a navíc večer dávají na primě Medicopter,“ zasadil mně další ránu Ondra.
Krev se mi nahrnula do hlavy: „vždyť právě proto vás sem táhnu, kvůli tomuhle jsem sem dneska šli!“ postupně jsem zesiloval hlas, až jsem křičel. Kluci byli klidnější než já, ale trošku rozpačití: „Jsme tři a ty nám nemáš co poroučet,“ pokračoval Klíště a mně se pomalu začal hroutit můj ranní sen.
Podíval jsem se na Bizona - byl nejmladší a zatím jen stál v pozadí a mlčel. „Bizone, pojď se mnou aspoň ty, ty přece chápeš, proč jsem vás sem dneska vedl,“ probudila se ve mně nová naděje, ale rychle zase pohasla: „Hele, Gringo, Klíště má pravdu, odhlasovali jsme si, že jdeme domů, jestli nechceš, můžeš si tu klidně zůstat, my tě na nic nepotřebujem.“
Teď už jsem se rozkřikl plný hněvu: „Já jsem vedoucí, já tady určuju, kam se půjde a dnešní výprava vede sem!“ Kluci se ke mně obrátili zády a předstírali, že jsem pro ně přestal existovat. Zdánlivě bezstarostně se začali bavit a pomalu se vydali na cestu zpátky do města. Nechal jsem batoh na okraji srázu a rozběhl se za nimi. V rozčilení jsem chytil Klíštěte za ruku a táhl ho zpátky: „teď nesmíte odejít, teď ne“, křičel jsem jako zbavený rozumu.
Klíště se snažil uvolnit z mého sevření, trhl rukou, otočil se ke mně a když pochopil, že jej hned nepustím, druhou rukou se snažil osvobodit z mého sevření. Začali jsme se přetahovat a když se mu konečně podařilo uvolnit, smýkl se mnou na stranu a já mu zničehonic vrazil silný políček do tváře.
Všichni jsme se lekli. Znovu zavládlo ticho, ale tentokrát je už nikdo nepřerušil. Kluci odešli domů, nejspíš se šli dívat na televizi. Zůstal jsem sám, vyděšený tím, co jsem provedl svému kamarádovi, na kraji srázu, pod kterým se ukrývala má Zelená země. Mlčela a stejně jako předtím mě pozorovala svými křovinatými úbočími. Zelená země, která měla být překvapením pro mé kamarády, pro mě najednou ztratila veškeré kouzlo. Zůstal jsem sám.
Po chvíli jsem tiše sebral batoh a sešplhal po svahu dolů. Jako by tady byl někdo, kdo mě pochopí, kdo mě odpustí, poradí a napraví to, co jsem já zavinil.
Sedl jsem si na velký bílý a ohlazený balvan a píšu si deník. Chtěl bych se teď klukům omluvit, ale ti už jsou dávno pryč a já nevím, jak na to.
Spory v klubu
V každém kolektivu - kluby nevyjímaje - se dřív nebo později objeví téma, které rozdělí názory. Čím déle váš klub existuje, tím větší je pravděpodobnost, že jste už sami nějaký spor nebo dokonce hádku v klubu prožili.Následky takového sporu jsou tím horší, čím víc se necháte unést emocemi. Jak potom takovou situaci řešit?
Nejlepším řešením sporu je, když spor vůbec nevznikne. Dohodněte se v klubu na tom, zda program sestavuje vedoucí nebo se bude určovat hlasováním a co se stane, když bude stejný počet hlasů na obou stranách (los, rozhodující hlas vedoucího, nejstaršího přítomného klubaře,...).
Vznikne-li spor mezi dvěma členy klubu, může jej rozsoudit vedoucí. Často ale bývá nejlepším řešením méně spravedlivý, ale rychlý kámen-nůžky-papír (neboli telefunken), který dává určitou šanci oběma stranám!
Najděte odvahu se omluvit i v případě, kdy si nejste jistí!
Pro usmíření je vhodné předem stanovit „posvátné“ klubovní místo. Rychlé šípy měly Šmejkalovu ohradu, náš klub zase Most přátelství, na kterém se uzavíraly spory provždy.
Zkuste se zamyslet nad příběhem ze Zelené země.Byl v právu Gringo nebo zbytek klubu? A musí mít vždycky někdo pravdu? Zkuste přemýšlet o tom, kdo udělal jakou chybu a můžete nám napsat, na co jste přišli.
Vytvořil 23. ledna 2011 v 18:06:57 mira. Upravováno 12x, naposledy 7. července 2011 v 04:21:11