ROZHOVOR: Buéénos Aires Kabaléros, čili chytré hlavy se neztratí!

Která Foglarova knížka Tě nejvíce zaujala v dětství a proč? A kterou by sis přečetl se zájmem ještě dnes – a kterou by sis četl jen tak pro radost, třeba o prázdninách, a kterou bys četl proto, abys mohl analyzovat autorovo myšlení a styl?
V dětství se mi líbily Pod junáckou vlajkou a Devadesátka. Mirek Trojan mi byl jako hrdina svou náturou a uvažováním blízký. Dokázal jsem se s ním ztotožnit asi nejvíce ze všech Foglarových postav. 
Je všeobecně známé, že nejpropracovanější foglarovky tvoří stínadelskou trilogii. Je v nich více příběhových a významových vrstev. Je zajímavé s odstupem let objevovat či si uvědomovat věci, které dětskému čtenáři, soustředěnému na příběh, záhady a tajemství, patrně uniknou. Zdařilou religionistickou analýzu provedl docent Hošek. Cenné jsou Vučkovy postřehy (Cesta za modrým světlem). Střet světla kalkulujícího rozumu, který ztělesňuje detektivní pátrání Rychlých šípů, s pološerem archetypálních vrstev našeho nevědomí, vyjádřených temným labyrintem ulic a chodeb s přízraky a tajemstvími, se odehrává v každém z nás. 
Škoda, že foglarovky nezná Jordan Peterson, kanadský jungiánský psycholog, který v knize Maps of meaning a ve svých velmi sledovaných harvardských a torontských přednáškách přístupných na Youtube objevně analyzuje známé příběhy a mytologie.

Který příběh z kreslené verze Rychlých šípů máš nejraději? Jsou v Tvém životě situace, kdy cituješ některou z „bublin“?
S odstupem let se mi vybavuje hlavně v komiksu přítomný osvěžující humor. Čas od času mi na mysli vytane Rychlonožkovo „Buéénos aires, kabaléros, čili česky: chytré hlavy se neztratí“ pronesené po vyřešení problému (v příběhu šlo o záchranu kočky). Zhruba jednou týdně chodím po pražském Starém Městě a myšlenka, že právě toto zákoutí, plácek, dvůr či průchod jsou jako z Rychlých šípů, se objevuje pravidelně. Ale myslím, že tak to má většina věrných Foglarových čtenářů v každém věku. 

Rychlé šípy jsou chlapecké vzory. V souvislosti s nimi mě napadá pojem ctnosti. Není tento pojem trochu dnes ve filozofii a teologii rehabilitován? Dalo by se vystihnout chápání ctnosti u postav Jaroslava Foglara?
Ano, pojem ctnosti byl skutečně přinejmenším v současné anglosaské filozofii rehabilitován. Hovoří se o etice ctnosti nebo o teorii poznání založené na ctnostech. Například v etice můžeš jednání z morálního hlediska posoudit jako správné či nesprávné z různých hledisek: podle toho, zda se řídí morálními pravidly, podle důsledků, nebo právě podle charakteru či morálního profilu toho, kdo je koná. Jistě, všechny tři stránky jsou pro posouzení důležité, ale různé etické teorie se liší tím, kterou z těchto stránek morálního jednání považují za základní v tom smyslu, že zakládá jeho mravní správnost, dobrotu. 
Jednání je podle etiky ctností dobré ne primárně proto, že odpovídá tomu, co se v dané situaci má dělat, nebo že vede k žádoucím důsledkům, ale proto, že jej koná člověk určitého typu, kterého považujeme za vynikajícího nejen v nějaké dílčí životní oblasti (ve sportu, vědě, kultuře atd.), ale ve zvládání života jako takového, v životním umění, existuje-li něco takového. Podle etiky ctností je tedy z hlediska posuzování určitého jednání klíčový charakter jednajícího, který si můžeme představit jako soubor dispozic a tendencí jednat za daných okolností určitým způsobem. Těm říkáme ctnosti (a neřesti). Například ten, kdo je odvážný, má sklon za nepříznivých okolností, např. v ohrožení života, jednat správně: nepodlehnout strachu a pokušení ke zkratkovitému jednání a aktivně činit potřebné kroky k tomu, aby se zdárně ze situace dostal. 
Důležité je to, že náš charakter můžeme ovlivnit, lze jej budovat v čase. Opakovaným správným jednáním získávám dispozici takto jednat, „naprogramuji se“ k tomu. Zpočátku to jde stěží a vyžaduje to značné úsilí, ale posléze se to již stává přirozeným. 

Lze tedy spojit fyzické „zdokonalování“ ve fyzické a mravní oblasti?
Každý ví, že cvičením a tréninkem můžeme zlepšit tělesné vlastnosti. Získám schopnost, kterou jsem dříve neměl, například zaběhnout kilometr pod pět minut. Méně si už uvědomujeme, že přesně to stejné platí v mravní oblasti. Chci-li jednat dobře, musím k tomu získat schopnost, bez níž je takové jednání možné jen spíše náhodou a s vypětím sil. Naproti tomu mám-li příslušnou ctnost, budu správně jednat opakovaně, snadno a s chutí. Čestný člověk odolá pokušení tam, kde mravně „netrénovaný“ pravděpodobně selže. 
Tím se dostávám k foglarovkám, které jsou vlastně takovým návodem, jak se stát lepším člověkem: mladý čtenář je nenásilně vybízen k tomu, aby nápodobou hrdinů zlepšoval své fyzické a mravní vlastnosti, nejen lovením bobříků, následováním modrého života aj., ale i převzetím smýšlení hrdinů a nápodobou jejich jednání. Ono „nenásilně“ čili přirozeně samozřejmě platí pro čtenáře určitého věku (10–14 let), pro něhož jistá schematičnost, plochost protagonistů, kterou kritikové foglarovkám vytýkají, není na překážku, spíše naopak. Promyšlenější kritika (Vučka) si klade dvě jiné otázky, a to zda předkládané vzory opravdu mají žádoucí charakter a zda poměrně snadná proměna hrdinů Foglarových románů nepovede v reálném životě čtenáře spíše k frustraci, že se jemu samému něco podobného opakovaně nedaří. Na první otázku bych sám odpověděl tak, že dílčí rysy ctnostných postav mohou vzbudit diskuse a někdy i oprávněné rozpaky, ale že jádro jejich charakterů je nastaveno správně a není nijak dobově či kulturně podmíněné. Jejich klíčové mravní vlastnosti jsou hodny obdivu a nápodoby. Moje etické intuice v tomto korespondují s Foglarovými. Odpověď na druhou otázku souvisí s individuálním ustrojením čtenáře. Více bychom se dozvěděli např. z průzkumu v čtenářské obci. Nezdar samozřejmě odrazuje, ale nemusí být nutně důvodem, aby se člověk vzdal. I když se člověk pravděpodobně nestane Mirkem Dušínem, i dílčí výsledky, ba i jen touha sama, mají smysl. foglarovky tedy blahodárně působí v tom smyslu, že formují či navozují v mladém člověku určitý mechanismus sebevýchovy, sebepřekonání. 

U příběhů JF je jasný rozdíl mezi dobrem a zlem, což bylo a je asi potřeba vzhledem k cílové čtenářské skupině. Na jedné straně Mirek Dušín, na druhé Štětináč, podobně jako Old Shatterhand a Santer. Co se dozvídáme o zlu a zlých lidech od Foglara?
Zlo je ve foglarovkách reálné a přesažné v tom smyslu, že jeho působení nemohou hrdinové sami neutralizovat. Častým motivem je smrt, která je děsivá nejen pro dětského čtenáře. Zpravidla se jedná o skutečný či jen domnělý tragický skon některého hocha v rámci nějakého dávného či staršího příběhu, jehož důsledky v té či oné podobě pocítí protagonisté příběhu současného. Umírá chlapec Roy, Jan Tleskač, Komour, Dymour, Hačiřík, Dernetův druh z Jezerní kotliny a zdánlivě umírá i Elvi v Modré rokli. Umírají i jiní (Em, Bublina, otec Pavla Zemana aj.). 
Dalším motivem je nějaká hrůzná pravda a s ní často spojené vydírání. Vzpomeňme na Ondru, který dlouhodobě vydírá Mirka v románech o Devadesátce. Vydírán je i Velký Vont Vláďa Dratuš a svým způsobem i vynálezce Fan-Tanu Tonda Menčík z Řásnovky. Kronikář Jindra skrývá pravdu o ztrátě kroniky v Pokladu Černého delfína. Zlo v podobě Udavače a jeho pomocníků číhá ve Strachu nad Bobří řekou. Přístavní čtvrtí obchází znetvořený Dvouhlavec a podobný hororový přízrak sužuje hochy z Jezerní kotliny. 
Zlo tedy není nějak banalizováno, je to něco, čemu hrdinové unikají, ale ztráty jsou mnohdy definitivní, plná náprava není možná a důsledky zla působí dál (např. plán létajícího kola je navždy zničen). 

Foglarovy knížky jsou plné záhad a tajemství. Je to podle mne klíčové slovo, ale jsou to vlastně slova dvě. Přijde mi, že u Foglara jde o umnou kombinaci obou, přičemž většinou jde o „řešení“ záhady, asi jako v detektivce (Rychlé šípy často „pátrají“ jako detektivové). Co ale s tím výrazem „tajemství“?
Ano, máš pravdu. „Záhada“ je něco, co se řeší detektivními postupy, ale „tajemství“ navíc implikuje i možnost ohrožení a tím pádem vzbuzuje strach, obavy. Zatímco slovní spojení „hrůzné tajemství“ působí přirozeně, „hrůzná záhada“ nikoliv. 
V tajemství se zdá být spolupřítomno i zlo a jeho působení, o němž jsem již hovořil. Ve Stínadlech se nacházejí nevyřešené záhady, ale čtvrť představuje i ohrožení, nebezpečí, a proto je tajemná. Řekl bych tedy, že hybným momentem děje Foglarových knih je nezřídka právě tajemství, směs záhad a nebezpečí. 

Zabýval ses poměrně nedávno analýzou některých foglarovských příběhů, vznikem jejich zápletek a podobně. Na co jsi přišel?
Foglarovy romány začínají typicky nějakou událostí, která změní hrdinům život. Z jakéhosi nudného bezčasí se často bez svého přičinění stanou aktéry řetězce dobrodružných příhod. Podobnou funkci má v křesťanství tzv. milost, jíž Bůh člověka zasahuje v jeho běžném životě a směruje jej na cestu ke správnému cíli. Ohrožení, které hrdinové zažívají, vyvolává potřebu spásy, vysvobození ze spárů zla. Konečně cíle, spásy, která má u Foglara podobu věčného chlapeckého světa plného nevšedního dobrodružství, nelze dojít bez celkového obrácení způsobeného následováním nějakého vzoru. 
Milost, spása a konverze jsou křesťanské teologické motivy, které mají sekulární analogii právě v uvedených strukturních prvcích Foglarových příběhů. Paralelu lze dokonce vidět i v tom, že se v křesťanském myšlení rozvinul spor o to, zdali je ona událost – milost počátek nutných dějů, protože předem daných, resp. nakolik jejich aktéři jednají svobodně. I u Foglara lze najít narážky na to, že události, které se iniciační událostí spouštějí, existují v nějakém smyslu dříve, než k nim reálně dochází. Jako by zde byl osud, který hrdiny čeká, o němž neměli nejmenší tušení. Přesto se zdají být ve svém jednání svobodní a mohli by činit něco jiného, než činí.   

Někteří autoři dávají Foglara do souvislosti se starými filozofickými koncepty (Platón). Mně spíše přijde vhodné dávat Foglara do souvislosti s prostředím, z něhož vyšel, tj. s prvorepublikovou kulturou, s jejími důrazy. Jaký je Tvůj pohled?
Ano, souhlasím. Antický ideál spojující krásu a dobro (kalokagathia) formoval různá dobová tělovýchovná hnutí. Foglar čerpá z něj. Proto jsou dnes jinak vnímány popisy hochů s opálenými stehny a podobně. 
V dnešní přesexualizované době si mnozí nedokážou představit, že uvedená vyjádření nemají erotický podtext. Hra svalů je přece krásná, ať už jde o člověka nebo zvíře. Popíšu-li obdivně pohybující se tělo koně, znamená to, že je zde nějaká erotická touha? Jako dětského čtenáře mě údajné erotické souvislosti ve Foglarovkách vůbec nenapadly a připadají mi absurdní i dnes. 
Na druhou stranu Platón je ve foglarovkách implicitně přítomen tak, že příběhy předpokládají určité objektivní standardy dobra, krásy a pravdy, což je v dějinách myšlení názor spojovaný právě s Platónem. Například pravda se nezdá být věcí společenské dohody, ale předpokládá se její existence nezávisle na tom, co kdo říká a co si kdo myslí. Stejně tak je to s dobrem a krásou. 
Běžní lidé i přírodovědci zpravidla takto uvedené pojmy berou, ale velká část humanitně a společensko-vědně orientovaných intelektuálů (ke škodě společnosti) již nikoliv. Pravdu, dobro a krásu chápou jako dobově a kulturně podmíněné kategorie, jako krystalizace něčích zájmů a rozptýlené společenské moci. K tomu lze říci, že dílčí kulturní a společenská podmíněnost přece neznamená podmíněnost úplnou.

Často se dnes uvažuje o tom, co je dnes z Foglara aktuální. Vždycky u těchto debat přemýšlím o tom, co to je vlastně aktuálnost: kdy se třeba něco po letech zapomnění objeví jako nové a potřebné. Myslíš, že je v tom nějaké pravidlo, nebo i zákonitost? A jak to může platit u Foglara a foglarovek?
Aktuálnost lze v jednom smyslu chápat tak, že existuje nějaká společenská patologie, nějaký názor, postoj či teorie s neblahými důsledky pro společnost a kniha nabízí něco, co tvoří protiváhu, nabízí řešení nebo alespoň únik. V dobách společenské přetvářky a jednotné mládežnické organizace nabízely foglarovky úplně jiný hodnotový svět a prostor svobody, který se zčásti dal napodobit a rozvíjet i v rámci těsných dobových mantinelů. Nejinak je tomu i dnes: v době relativismu a postmoderního konstruktivismu představují foglarovky se svými pevnými objektivními morálními standardy vítanou protiváhu. 
Nabízejí etiku sebevýchovy a sebepřekonání v situaci, kdy na Západě vyrůstá přecitlivělá generace, která již nesnese názorovou různost a volá po omezení svobody slova a de facto nové levicové totalitě ve jménu přehnané rovnosti a práv té či oné skupiny lidí. Jeden příklad za všechny: na amerických univerzitách vznikají tzv. „bezpečná místa“, kde psychologové „pomáhají“ traumatizovaným jedincům, kteří byli vystaveni názorům, s nimiž nesouhlasí. Takováto „traumata“ vznikají například z četby klasických literárních děl minulosti nebo Bible. Sdělení odlišného názoru je chápáno jako projev nenávisti, kterému je třeba všemi prostředky zamezit, třeba i silou. Pokud nemůže docházet k otevřené výměně názorů, jsme svědky konce liberální demokracie a hledání pravdy, které bylo původním posláním právě univerzit.   

Za rozhovor děkuje Jiří Hanuš, foto archiv Petra Dvořáka

Rozhovor vyšel v časopise Bobří stopa č. 3/2017.