Povídka: Oplocenka

   „Tak jsem ji v noci slyšel,“ povídal mi u snídaně Kamínek. „Musí se toulat kousek od tábora. Celou hlídku jako by mne volala!“
   Pokýval jsem hlavou. Už druhou noc se kolem tábora zřejmě toulá podivná srna. Zdá se, že se snaží dostat do tábora a zároveň se nás bojí. Je prostě strašně blízko! Někteří kluci se bojí, ten hlas je opravdu strašidelný, mrazí z něj v zádech.
    „Možná ztratila mládě,“ přemýšlel Kamínek. „A hledá ho u nás. My jsme přece taky takový mláďata!“
   Kývl jsem. Kamínek byl náš oddílový filozof. Ke svým názorům vždy dokázal přidat spoustu argumentů, jen šílenec by se s ním pustil do nějakého sporu.A navíc to je skvělej kluk, tak proč se s ním přít?
    „Kluci, tiše!“ náhle vykřikl Kamínek. „Copak to neslyšíte?“
   V jídelně rázem zmlkl čilý ruch. Někteří nechápavě zvedli hlavy, jiní se udiveně ohlédli k nám, ale najednou jsme všichni jasně slyšeli smutné srnčí volání.
    „Indy, jde to od západu. Můžu se tam skočit před nástupem kouknout?“
    „Jasně,“ souhlasil jsem. „Ale ať se včas vrátíš!“
    „Půjdu tam v kroji, takže nástup určitě stihnu. A uklizeno už mám!“ dopil kluk čaj a odběhl z jídelny. Pokrčil jsem rameny a obrátil se ke svému kakau. Asi si dám ještě jeden hrnek, dneska je takový kakaovější…
   Kamínek nástup skutečně stihl. Sice byl ověšený kopřivami, jak se kdovíkde prodíral, ale to náš vůdce blahosklonně přehlédl. Když se v programu nástupu dostal čas na dotazy, kluk se hned přihlásil:
    „Určitě jste slyšeli tu srnu. I teď je slyšet, když se ztišíte. A já vím proč tak pláče. Lesáci udělali kousek od tábora novou oplocenku a ona v ní uvízla. Je tam už nejmíň třetí den. Chodí pořád dokola a je od těch drátů už celá podřená. Musíme jí pomoci!“
   V řadách oddílu to zašumělo. Kamarád souhlasně kývl: „Dobře, zkusím zavolat panu hajnému. Určitě pomůže.“
   Po nástupu náš vůdce mobilem zkusil volat hajného, ale ten nebyl doma. Kamínek se hned nabídl: „Já skočím do hájenky. Třeba jen neslyší telefon!“
   Kluk zmizel z tábora a my se všichni šli kouknout k oplocence. Bylo to přesně jak nám Kamínek popsal. Ve stráni kůly s dráty a kolem nich dokola kroužila zoufalá krásná srna. Její hlas se ryl hluboko pod kůži. Z tábora sem zazněl hlas píšťalky svolávající nás k dopolednímu programu. Potichu, abychom srnu zbytečně nepoplašili, jsme se vrátili.
   Kamínek přiběhl půl hodiny po nás. Hajný i s manželkou někam odjel, sousedi říkali, že se snad do večera vrátí. Pátrali jsme zrovna v lese v naší oblíbené hře po zlatodolech, když tu k nám opět dolehlo srnčí naříkání. Kamínek se ke mně otočil: „Indy, já to už nevydržím poslouchat. Vrátím se do tábora, můžu? Zkusím zaběhnout k hajnému znovu. Třeba už je doma!“
    „Ale řekni o tom Kamarádovi,“ souhlasil jsem a chvíli se díval za pádícím klukem. I mne ten hlas dojímal, ale nemohl jsem přece opustit svou posádku uprostřed hry. Kdopak by je pak asi dovedl k vítězství?
   Když jsme se po dvou hodinách vrátili do tábora, Kamínek tu ještě nebyl. Vůdce trošku nervózně postával u brány: „Doufal jsem, že se od hajného vrátil k vám na hru. Ale asi jsem se mýlil. Musíme ho jít hledat!“
   Než jsme ale zorganizovali pátrací akci, vevrávoral do brány tábora cizí opilý muž a za límec držel našeho bratříčka. Hrůzou jsem až oněměl. Ne tak ale Kamarád. Okamžitě vystartoval a osvobodil chlapce ze sevření: „Co si to proboha dovolujete? Co vám ten chlapec udělal?“
    „Ten parchant rozpáral plot, co jsme předevčírem dělali. Dobře si je hlídáte, jen co je pravda! Však počkejte, až to řeknu hajnýmu! Tady jste dotábořili!“
    „Kamínku, je to pravda?“ zašeptal jsem. Kluk byl celý rudý v obličeji a prudce lapal po dechu.
    „Ano, je to pravda!“ vyrazil ze sebe. „Musel jsem to udělat. Takovej opilec zatáhne drátem kus lesa a ani ho nenapadne se podívat, jestli v něm nezavřel živou bytost! Takovýmu je to úplně jedno!“
    „Jakej vopilec?“ začal se na něj sápat lesní dělník. „Sem si dal jen pár piv. Ale tohle si vodskáčete všichni!“
   Až k chlapci se ale nedostal, neboť narazil na neprostupnou hráz v podobě našeho vůdce:
    „Nejdřív se běžte laskavě vyspat. Tady nemáte co dělat. A panu hajnému to povíme i my. Nikdy jsme před ním nic nezamlčeli!“
    „No to se uvidí,“ zachrčel chlap a zahrozil Kamínkovi. Pak se ale přece jen otočil k odchodu a zmizel na cestě v lese.
   Vůdce se tiše otočil ke Kamínkovi: „Běž se trochu opláchnout a převléct. Zkusím zase zavolat hajnému. Třeba se už vrátil!“
   Kluk kývl a pomalu se rozešel ke stanu. Celý tábor šel s ním. A během několika minut jsme věděli celou pravdu.
   Kamínek doběhl k hájence, ale opět nikoho nenašel. Na zpáteční cestě se zastavil u oplocenky a už nevydržel srnčí nářek. Vytáhl z kapsy nožík a s jeho pomocí vytáhl hřebíky, které u jednoho z kůlů držely dráty plotu. Když vytvořil dostatečnou mezeru, vydal se podél oplocenky nahoru, aby srnku nadehnal ke svobodě.
    „To bylo neuvěřitelný, kluci,“ nadšeně vyprávěl. „Ona to místo našla snad okamžitě! Sotva jsem ušel pár metrů, byla venku! Okamžitě běžela dolů k potoku a hltavě pila! A mne napadlo, že bych měl tu oplocenku zase zadělat. No a jak jsem se tam tahal s těma drátama, tak se tudy táhl ten ožralej lesní dělník. Nedal si nic vysvětlit, dal mi pár facek a pak mě táhl do tábora. Ostatní znáte. Ale ten pohled, jak ta srna pila v potoce, na ten nezapomenu. Navíc, slyšíte? TICHO! Žádný naříkání! Je volná! Je svobodná!!!“
   Z Kamínka sálalo takové nadšení, že jsme až skoro zapomněli, jaké nám hrozí nebezpečí. Pokud ten dělník přesvědčí hajného, že jsme mu schválně udělali škodu, můžeme mít opravdu problémy s dalším tábořením!
   Obavy se vrátily s příjezdem hajného. Sešel se s Kamarádem u brány a dlouze o něčem rokovali. Neodvážili jsme se blíž, ale po očku je okukovali. Pak zavolali Kamínka, nasedli do auta a odjeli. Byla v nás malá dušička, že by jeli na policii? Vždyť se snad zase tolik nestalo! To my bychom si spíš měli stěžovat za útok na našeho brášku!
   Ale auto přijelo během čtvrt hodiny zpět, vysypalo naše spolutáborníky a odfrčelo k hájence.
   Celí zvědaví jsme se vrhli k bráně. Kamínek zářil i Kamarád se tvářil spokojeně, tak z nás padaly všechny obavy.
    „Hajný mne pochválil. Ten plot není zničený, ve chvilce jsme ho opravili!“ sděloval kluk.
    „A navíc se nám všem omlouvá za toho opilce,“ vložil se Kamarád. „Je moc rád, že si někdo z nás všiml, že něco není v pořádku. Ta srna tam mohla uhynout.“
   Nad táborem se opět rozložil oblak pohody.
   Seděl jsem zrovna na hlídce, když mne něco přinutilo pohlédnout k bráně. V záři měsíce se tu objevila krásná srna. Stála a dívala se na mne. Napadlo mne vzbudit Kamínka, ale bál jsem se pohnout, abych ten obraz neporušil. Srna ze sebe vyrazila tichý mečivý zvuk a důstojně zmizela ve tmě lesa.
   „Jasně. Vyřídím mu to,“ zašeptal jsem za ní. Noc otevírala svou širokou náruč a udiveně koukala na tu malou, šťastnou postavičku uprostřed spícího tábora.